ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1083.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1083/2019-1008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce RODISO, s. r. o. , identifikační číslo osoby 241 32 136, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalovaným 1) městu Příbram, identifikační číslo osoby 002 43 132, se sídlem v Příbrami, Tyršova 108, a 2) TRITICUM, a. s. , identifikační číslo osoby 630 80 702, se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24, zastoupenému Mgr. Bc. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Z. H., narozeného dne XY , bytem XY, zastoupeného Z. B., narozeným dneXY, bytem XY, jako obecným zmocněncem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 12/2012, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 24 Co 390/2013-858, o návrhu žalovaného 2) na vydání opravného usnesení, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 24 Co 390/2013-858, se ve vztahu mezi žalobcem, vedlejším účastníkem na straně žalobce a žalovaným 2) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Návrh žalovaného 2), aby Nejvyšší soud České republiky vydal opravné usnesení, kterým opraví své usnesení ze dne 25. února 2015, č. j. 30 Cdo 4084/2014-650, v jeho výroku II. tak, že se rovněž zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013, č. j. 24 Co 390/2013-457 v části jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. února 2013, č. j. 14 C 12/2012-289, v jeho nákladovém výroku IV., a věc se i v tomto rozsahu vrací uvedenému odvolacímu soudu k dalšímu řízení, se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 14 C 12/2012-289, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku I. uvedeného rozsudku (dále již „předmětné nemovitosti“), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce (dále již „vedlejší účastník“) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 24 Co 390/2013-457, potvrdil v napadených výrocích I., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nákladový výrok odůvodnil tak, že v předmětné věci jde o právo ocenitelné penězi (s ohledem na sjednanou kupní cenu), a proto by v souladu s §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále též „advokátní tarif“) bylo sice namístě vycházet při stanovení sazby mimosmluvní odměny podle §7 advokátního tarifu z ceny tohoto práva a následně v souladu s §9 odst. 4 písm. c) z tarifní hodnoty 50.000 Kč, což by ovšem ve srovnání se zrušenou vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále již „vyhláška č. 484/2000 Sb.“), znamenalo sazbu odměny za jeden úkon právní služby v částce 52.500 Kč bez DPH (u 5, respektive 4 úkonů právní služby) a v částce 3.100 Kč bez DPH (u 3 úkonů právní služby), tedy soudní přísudek v podstatně vyšší částce, než podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odvolací soud tak za přiměřenou a ústavně konformní považoval odměnu ve výši nižší, a to ve výši
20.000 Kč s připočtením režijních paušálů ve výši 300 Kč za jeden úkon. Při stanovení nákladů odvolacího řízení vycházel odvolací soud z tarifní odměny podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
K dovolání žalovaného 2) Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) usnesením ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014, rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. prosince 2013, č. j. 24 Co 390/2013-457, ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení konstatoval, že potvrdil-li odvolací soud jako správný rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení dovolatelky za zastoupení advokátem vycházela z již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., postupoval tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů odvolacího řízení pak dovolací soud uvedl, že odvolací soud nezohlednil důsledně judikaturu dovolacího soudu, která ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitému majetku dospěla k závěru odlišnému od odvolacího soudu. V této souvislosti dovolací soud odkázal na svá usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013 a ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014. Dovolací soud vyložil, že jelikož „v daném případě předmětem právního úkonu bylo určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které jsou penězi ocenitelné, bylo nezbytné, aby odvolací soud nejprve vypočetl z příslušné tarifní hodnoty výši odměny a teprve poté se případně zabýval otázkou reflexe právních závěrů obsažených ve shora označeném plenárním nálezu Ústavního soudu [plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12; dále též „předmětný plenární nález Ústavního soudu“] . Jinými slovy řečeno, teprve po takovém výpočtu byl vytvořen prostor pro následné úvahy odvolacího soudu stran zohlednění a do přijatého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ve vazbě na zjištěné okolnosti případu) promítnuté otázky týkající se věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání práva nebo bránění práva, kdy hranice ústavní souladnosti, resp. limity odměn advokátů byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12.“
V dalším řízení odvolací soud usnesením ze dne 8. prosince 2016, č. j. 24 Co 390/2013-858, uložil žalobci a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně povinnost, aby společně a nerozdílně ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili žalovanému 1) částku 39.084,- Kč a žalovanému 2) částku 39.807,- Kč k rukám jeho advokáta.
Odvolací soud konstatoval, že o výši nákladů řízení rozhodl na základě vlastní úvahy s přihlédnutím k hlediskům nastíněným v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu. Odvolací soud dále vyložil, že: „Je skutečností, že v této věci šlo svým předmětem řízení o penězi ocenitelný předmět řízení související s řešením otázky vlastnického práva k nemovitému majetku. Pokud by však měl odvolací soud pro svoji úvahu o přiměřené výši paušální sazby odměny advokáta úspěšného účastníka řízení tzv. podpůrně vypomoci … (advokátním tarifem) , jak to ve své odvolací i dovolací argumentaci požaduje žalovaný 2) …, tj. výpočtem hodnoty jednoho úkonu právní služby advokáta v návaznosti na kupní cenu nemovitostí, prodávaných z majetku města posuzovanou kupní smlouvou - pak by to znamenalo závěr, že při vykonaných čtyřech úkonech právní služby advokáta, jde-li o věc samu, by se mělo jednat o odměnu u každého z advokátů úspěšných žalovaných v odvolacím řízení ve výši 210.000 Kč (při tomto výpočtu je uvažováno s punktem 20.500.000,-Kč). Toto je však dle úvahy odvolacího soudu částka, která svou výší velmi významně převyšuje částku, o které by bylo lze uvažovat dle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., s jejíž existencí účastníci tohoto řízení tzv. počítali v době zahájení tohoto řízení při svých úvahách o výši nákladů tohoto řízení (dle této vyhlášky by se jednalo o odměnu advokáta ve výši 30.000 Kč - 20.000 Kč plus 10.000 Kč - §10 odst. 3, §5 písm. b), §18 odst. 1 této vyhl.) Je-li tedy namístě tzv. popřít i sluchu argumentu Ústavního soudu ČR o tzv. legitimním očekávání účastníků řízení v této věci, které dobou zahájení spadá právě ještě do období zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., dospěl odvolací soud k výše uvedenému závěru ve snaze nalézt při tomto svém rozhodování o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky spravedlivé uspořádání vztahů mezi nimi.“
Dále odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že: „Zjevně totiž nemohlo být úmyslem rozhodování Ústavního soudu ČR při zrušení vyhl.
č. 484/2000 Sb., aby zrušením této vyhlášky došlo k zásadnímu zvýšení finančního zatížení účastníků soudního řízení náklady soudního řízení, což nakonec potvrzuje i Ústavní soud ČR v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3559/15. Pokud tedy dovolací soud ve svém zrušujícím usnesení nezavázal soud žádnou úvahou ke konkrétní výši odměny advokátů plně úspěšných žalovaných, má odvolací soud za to, že jeho vlastní úvaze o výši odměny každého z advokátů žalovaných v tomto odvolacím řízení nic nebrání.“
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 8. prosince 2016, č. j. 24 Co 390/2013-858, se prostřednictvím svého právního zástupce dovolal žalovaný 2) (dále již „dovolatel“), který usnesení napadl v „té části výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k dovolateli.“ Hledisko přípustnosti dovolání dovolatel vymezil s tím, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména nerespektoval předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci (č. j.
30 Cdo 4084/2014-650). Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud v napadeném usnesení dostatečně nezohlednil požadavek dovolacího soudu vymezený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014, že odvolací soud má nejprve vypočíst výši z příslušné tarifní hodnoty a teprve poté se případně zabývat reflexí právních závěrů obsažených v uvedeném plenárním nálezu Ústavního soudu. Namísto toho odvolací soud stanovil výši náhrady nákladů zcela podle své vlastní úvahy, a to dokonce ve výši podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Tím mělo být zasaženo do legitimního očekávání žalovaného 2). Vypočtená náhrada byla modifikována „směrem dolů na méně než 15% (!), tedy na pouhý zlomek toho, co by mělo být za normálních okolností přiznáno.“ Tímto postupem odvolacího soudu tak mělo podle dovolatele dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Mimoto odvolací soud nezohlednil soudní poplatek za předchozí dovolací řízení ve výši 2.000 Kč. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu a sám rozhodl o výši nákladů řízení.
K dovolání žalovaného 2) se ani žalobce, žalovaný 1) ani vedlejší účastník nevyjádřili.
Nejvyšší soud předně uvádí, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného 2) je přípustné i důvodné.
Z předchozího kasačního usnesení (sp. zn. 30 Cdo 1113/2017) je zřejmé, že Nejvyšší soud z hlediska správnosti postupu při rozhodování o náhradě nákladů řízení odkázal (a přisvědčil tak odkazu dovolatele) na své předchozí usnesení ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014, s tím, že dovolací soud v něm „vyložil, že teprve po výpočtu odměny advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb. je vytvořen prostor pro následné úvahy soudu stran zohlednění a do přijatého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ve vazbě na jím zjištěné okolnosti případu) promítnuté otázky týkající se věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání práva nebo bránění práva, kdy hranice ústavní souladnosti, resp. limity odměny advokátů byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12.“
Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí v této věci dále uvedl, že: „rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním dotčených výroků o náhradě nákladů řízení nemůže obstát, neboť v řešení otázky náhrady nákladů řízení se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Nejvyšší soud musí konstatovat, že odvolací soud důsledně z předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu nevycházel, neboť odpovídajícím způsobem nepřistoupil k výpočtu odměny podle advokátního tarifu a ve smyslu již připomenutého rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4084/2014, když teprve poté se mohl zabývat a případně do své úvahy zohlednit právně významné okolnosti vedoucí k (nezbytné) redukci (v daném případě) odměny advokáta dovolatele (z hlediska věcné a časové náročnosti sporu, změny právní úpravy v oblasti advokátní odměny, počtu provedených úkonů před a po předmětné změně právní úpravy vztahující se k rozhodování o náhradě nákladů řízení, účelnosti bránění práva atd.).
Odvolací soud v zásadě pominul předchozí právní názor dovolacího soudu svou úvahou, že: „s přihlédnutím k povaze a okolnostem dané věci, obtížnosti právním zástupcem žalovaných poskytnutí právní služby a jejího rozsahu, a to částkou 30.000,- Kč u každého z advokátů obou žalovaných ve vztahu ke všem třem stupňům tohoto odvolacího řízení.“ Pro takový právní závěr ovšem odvolací soud neměl žádný podklad v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, který zcela jasně vyložil, jakým způsobem je zapotřebí při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat.
Poněvadž usnesení odvolacího soudu z vyloženého důvodu není správné, přičemž nebyly naplněny podmínky pro jeho změnu ve smyslu §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyššímu soudu nezbylo, než v předmětném rozsahu přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí a k vrácení věci v uvedeném rozsahu (jak se podává z výrokové znělky tohoto usnesení) odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí.
Žalovaný 2) současně podal návrh na vydání opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, č. j. 30 Cdo 4084/2014-650, když má za to, že správně měl dovolací soud v uvedeném dovolacím řízení přistoupit i ke zrušení též dovoláním dotčené části výroku I. předmětného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl též potvrzen nákladový výrok IV. označeného rozsudku soudu prvního stupně, a věc měla být i v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu předmětného usnesení sp. zn. 30 Cdo 4084/2014 se podává, že dovolací soud o dotčené části předmětu řízení (dovolání žalovaného 2/ směřujícího do shora uvedené části výroku I. předmětného rozsudku odvolacího soudu) nerozhodl, takže důvody pro vydání opravného usnesení splněny nejsou, a jelikož na tuto procesní situaci nebylo účastníky v zákonem stanovené lhůtě, respektive dovolacím soudem do právní moci tohoto usnesení reagováno za užití §243b o. s. ř. způsobem předvídaným v §166 odst. 1 o. s. ř., nejsou v tomto případě splněny předpoklady ani pro vydání doplňujícího rozhodnutí.
Z těchto důvodů proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než o učiněném návrhu žalovaného 2) rozhodnout tak, jak se podává z výroku II. tohoto usnesení,
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu