ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2253.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2253/2019-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce A. V. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, proti žalované S. V. , narozené dne XY, bytem v XY , zastoupené Mgr. Janou Holcovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Hradešínská 2362/29, o určení, že manželství nevzniklo, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 14/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018, č. j. 25 Co 198/2018-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. května 2018, č. j. 20 C 14/2016-189, zastavil řízení o odvolání žalobce proti rozsudku téhož soudu ze dne 11. prosince 2017, č. j. 20 C 14/2016-163, dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci ve výši 2.000,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. června 2018, č. j. 25 Co 198/2018-212, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, které ovšem - vyjma části dovolání v ad VI. (viz níže) - nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm není právně relevantním způsobem vyložena žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ).
K vlastnímu obsahu dovolání žalobce:
K ad II. dovolání „Přípustnost dovolání“
V této části žalobce „brojí tímto dovoláním, a to z důvodu, že usnesení MS vychází z nesprávného právního názoru a právní otázka napadená tímto dovoláním tak má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Žalobce je rovněž přesvědčen, že napadené usnesení MS závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena a zároveň na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.“
Z této formulace není zřejmé, u které konkrétní procesní otázky dovolatel uplatňuje (a) kterou variantu předpokladu přípustnosti dovolání.
Pokud v dalším textu dovolatel namítá, že: „Konkrétně se odvolací soud v usnesení MS nevypořádal správně s (i) otázkou chybějícího poučení o tom, že k zaplacení soudního poplatku se po marném uplynutí lhůty, podle znění zákona o soudních poplatcích s účinností od 30. 9. 2017, nepřihlíží, (ii) otázkou výkladu přechodných ustanovení v části čl. IV. novely č. 296/2017 Sb. (dále jen ‚zákon č. 296/2017 Sb.‘) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚zákon o soudních poplatcích‘), a (iii) otázkou řádného doručení usnesení s výzvou k úhradě soudního poplatku“ , pak uplatňuje jinou vadu řízení (tj. že se odvolací soud s výše uvedenými otázkami v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí nevypořádal), k níž by bylo možné přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ovšem netýká tohoto případu.
K ad III. dovolání „Chybějící poučení soudu“
V této části dovolatel uplatňuje sice zevrubnou, leč o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. absentující dovolací argumentaci, která je založena na prosté právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu, což samo o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nenaplňuje
K ad IV. dovolání „K výkladu přechodných ustanovení“
Rovněž ani v této části není právně relevantním způsobem vymezena jedna ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel v této části odkazuje na obsah svého odvolání, přičemž zcela přehlíží, že podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Ani z tohoto pohledu dovolání nesplňuje náležitosti ve smyslu v předchozím odstavci připomenuté (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
Z obsahu textu čl. IV. dovolání se podává, že dovolatel vlastně vede další část polemiky s odvolacím soudem stran zpochybňování užití právního názoru odvolacího soudu též s odkazem na předmětné usnesení Ústavního soudu. Takováto dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., ale ani ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 3507/16) nenaplňuje.
K ad V. dovolání „K výkladu pojmu a okamžiku zahájení řízení“
Rovněž i v této části dovolání žalobce uplatňuje prostou právní polemiku, opět nepřípustně (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.) odkazuje na svá předchozí podání a v nich obsaženou právní argumentaci v odvolacím řízení, případně namítá jinou vadu řízení, k níž by dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. mohl přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná.
K ad VI dovolání „K nutnosti doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku přímo účastníkovi“
Dovolatelem v této části uplatněná dovolací argumentace přípustnost jeho dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018), i s aktuální judikaturou Ústavního soudu řešící předmětnou materii (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2019, sp. zn. II. ÚS 1701/19, nebo ze dne 22. října 2019, sp. zn. III. ÚS 3165/19 – zde zejména body č. 13 a násl.).
K ad VII. dovolání
Ani z této části dovolání se nepodává právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a to ani ve smyslu shora již připomenutého nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3507/16.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu