ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2557.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2557/2019-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, proti žalovaným 1) J. H. , narozenému XY, a 2) E. H. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 23/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. dubna 2019, č. j. 30 Co 278/2018-138, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2018, č. j. 37 C 23/2014-122, výrokem I. určil, že pozemková parcela č.XY o výměře 668 m 2 , zahrada a pozemková parcela č. XY o výměře 298 m 2 , trvalý travní porost, zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj - Katastrální pracoviště XY na LV č. XY, pro obec XY, katastrální území XY (dále již „předmětné pozemky“), jsou ve výlučném vlastnictví České republiky a příslušnost k hospodaření k nim má Státní pozemkový úřad a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. dubna 2019, č. j. 30 Co 278/2018-138, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V předmětné věci se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem s tím, že smlouva o převodu pozemků č. 10PR04/39 ze dne 6. února 2004 (dále též „převodní smlouva“), uzavřená mezi žalobcem jako převádějícím a žalovanými, jako nabyvateli, je neplatná. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní, kteří měli zájem nabýt předmětné pozemky, nejprve zakoupili pohledávku spočívající v restitučním nároku podloženém rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu Česká Lípa, ze dne 19. července 1994, č. j. 1403/94 (dále již „pořízení restitučního nároku“). Žalovaní se tak měli stát oprávněnými osobami, kterým svědčil nárok na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu (§11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále již „zákon o půdě“) a následně na ně byly předmětné pozemky převedeny prostřednictvím převodní smlouvy. Z trestního spisu Okresního soudu v České Lípě ve věci sp. zn. 5T 146/2006, zejména z rozsudku uvedeného soudu ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 5T 146/2006-238, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. května 2009, č. j. 22 To 132/2009-254, bylo zjištěno, že S. B. byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, který měla spáchat tím, že vyhotovila smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 21. prosince 2000, dle níž měla I. H., jakožto původní oprávněná z restitučního nároku, na syna S. B. J. B. převést pozemky, za které náleží postupiteli právo na převod jiného pozemku obsaženého v rozhodnutí Okresního úřadu - referátu pozemkového úřadu v České Lípě ze dne 19. července 1994, č. j. PU-457-1403/94-203. Ze smluv o postoupení pohledávky ze dne 26. července 2001 a ze dne 6. dubna 2001 soud prvního stupně zjistil, že J. B. dále převedl předmětný nárok na manžele Z. P. a Z. P. Manželé P. následně předmětný nárok postoupili na základě smluv o postoupení pohledávky ze dne 11. července 2002 a ze dne 4. července 2002 na žalovaného 1). Z dopisu adresovanému žalovanému 1), který mu byl doručen dne 7. června 2013, podle soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce adresáta informuje o tom, že z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 vydaném ve věci sp. zn. 6 C 4/2011, mj. vyplývá, že postupní smlouva mezi I. H. a postupníkem, byla uzavřena neplatně. Žalovanému 1) tím tak mělo vzniknout bezdůvodné obohacení a žalobce jej vyzval k jeho vrácení.
Výše uvedeným rozsudkům soudu prvního stupně ze dne ze dne 24. října 2018, č. j. 37 C 23/2014-122, a odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2019, č. j. 30 Co 278/2018-138, předcházel rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. července 2014, č. j. 37 C 23/2014-39, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, jímž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k předmětným pozemkům s tím, že „žalovaní smlouvu uzavírali v dobré víře“. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 11. září 2015, č. j. 30 Co 434/2014-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „žalovaní jednali v dobré víře a mohli důvodně očekávat, že tato smlouva bude splněna a vlastnické právo k převáděným pozemkům bude na žalované řádně převedeno.“ K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 325/2016, dovolání odmítl mj. s tím, že „jakkoliv rozhodnutí odvolacího soudu ne zcela blíže rozvádí základní východisko soudu prvního stupně o platnosti převodní smlouvy, a problematiku ne zcela přiléhavě zavádí směrem k poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, ve výsledku (s přihlédnutím k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně) se nijak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu...“
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) nálezem ze dne 31. července 2018, sp. zn. III. ÚS 1539/18, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 325/2016, rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. září 2015, č. j. 30 Co 434/2014-76, i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. července 2014, č. j. 37 C 23/2014-39. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu mj. vyložil, že: „význam všech podmínek předepsaných v §11 odst. 2 zákona o půdě je nezpochybnitelný
- jedině jejich naplnění mohlo vést k uzavření smlouvy bez právních vad a od něho se mohlo odvíjet nastoupení právních následků, zejména vznik právního vztahu a následný převod vlastnického práva ze státu na oprávněnou osobu. Tyto podmínky mají svůj původ ve zmíněných mezích autonomie vůle smluvních stran. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že pozemkový fond mohl převést tzv. náhradní pozemky pouze oprávněné osobě, kterou byla osoba (zjednodušeně vyjádřeno) disponující restitučním nárokem. Takto byly determinovány meze dovoleného chování smluvních stran a jejich nerespektování způsobovalo vadu spočívající v nedovolenosti předmětu právního úkonu (právního jednání), jímž je právě chování jeho subjektů. Takovou vadu OZ 1964 v §39 sankcionoval absolutní neplatností.“
V návaznosti na uvedený nález Ústavního soudu vydal soud prvního stupně výše uvedený rozsudek ze dne 24. října 2018, č. j. 37 C 23/2014-122, který byl následně k odvolání žalovaných potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2019, č. j. 30 Co 278/2018-138.
Proti posledně označenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Podle dovolatelů spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé zejména zpochybňují závěry vyplývající ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu, jímž byly vázány při svém následném rozhodování soud prvního stupně a odvolací soud. Dovolatelé nezpochybňují právní závěr, že převodní smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Jejich dovolací argumentace míří na: (i) otázku existence jejich dobré víry při pořízení restitučního nároku a na (ii) otázku vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Dovolatelé vymezili přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak, že bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek, resp. právo na spravedlivý proces.
Ve vztahu k otázce dobré víry dovolatelé uvedli, že konstatování Ústavního soudu týkající se dobré víry žalovaných bylo učiněno naprosto obecně, bez návaznosti na konkrétní situaci. Podle dovolatelů je sice skutečností okolnost, že uzavření smlouvy s pozemkovým fondem je co do povahy soukromoprávní, nicméně ve stanovení podmínek je ingerence veřejné moci jednoznačná. Dovolatelé nepřistoupili k pořízení restitučního nároku na základě spekulativních úvah, ale proto, že se jednalo o obvyklou praxi přijatou pozemkovým fondem v rámci jeho pravidel. Dovolatelé podle svého tvrzení nabyli předmětné pozemky v dobré víře a dále je kultivovali. V otázce dobré víry a zásady proporcionality odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Ve vztahu k otázce vydržení dovolatelé uvedli, že s ohledem na to, že převodní smlouvu uzavřeli dne 6. února 2004, uplynula řádně desetiletá lhůta pro vydržení, jelikož žalovaní byli v dobré víře až do doručení zrušujícího nálezu Ústavního soudu, tj. do 31. srpna 2018. V dobré víře měli být i proto, že ve všech předcházejících rozhodnutích soudů (tj. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. července 2014, č. j. 37 C 23/2014-39, rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. září 2015, č. j. 30 Co 434/2014-76, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 325/2016) byl jejich nárok potvrzen („soudy...ubezpečovaly žalované o dobré víře...“ ). Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných není přípustné.
K vymezení hlediska přípustnosti dovolací soud uvádí, že v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu je „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16; všechna zde dovolacím soudem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
Ve vztahu k otázce dobré víry žalovaných je třeba poukázat na to, že se jí Ústavní soud ve svém kasačním nálezu zabýval, přičemž zdůraznil, že žalovaní nemohou tvrdit, že převodní smlouvu uzavřeli s důvěrou v určitý, jim pozemkovým fondem prezentovaný skutkový vztah, a že nemohla být dobrá víra odvozena od údajů z veřejné, státem vedené evidence. Jinými slovy tak Ústavní soud uvedl, že nelze-li dobrou víru opřít o zápis ve státem vedené evidenci (např. katastru nemovitostí), nelze dovozovat vznik vlastnického práva u osoby, která takové vlastnické právo nabyla od nevlastníka.
V posuzovaném případě žalovaní nabyli předmětný restituční nárok od manželů P. (nikoli od státního orgánu), přičemž manželé P. nebyli uvedeni jako vlastníci předmětného nároku v žádné veřejné státem vedené evidenci. V intencích závěrů Ústavního soudu vymezených v kasačním nálezu tak nelze dovodit, že by u žalovaných byla dána existence dobré víry při nabývání předmětného restitučního nároku v takové míře, že by obstála v testu proporcionality ve střetu s vlastnickým právem státu k předmětným pozemkům.
Ve vztahu k otázce vydržení dovolací soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž mimo jiné plyne, že dobrá víra „zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003). Pro ukončení dobré víry držitele není rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005). K zániku dobré víry není ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nutné, aby v řízení řádně pokračoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010). V rozsudku ze dne 29. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, pak dovolací soud uvedl, že: „oprávněný držitel věci nemůže být v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel.“
Z vyloženého je zřejmé, že nejpozději k 7. červnu 2013, kdy byl žalovanému 1) doručen dopis - z něhož podle soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce adresáta informuje o tom, že z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 vydaném ve věci sp. zn. 6 C 4/2011, mj. vyplývá, že postupní smlouva mezi I. H. a postupníkem byla uzavřena neplatně, tedy že prvotní postoupení bylo neplatné - pozbyli žalovaní dobré víry ve vztahu ke své držbě předmětných pozemků.
Dovolací soud tak s ohledem na výše uvedené konstatuje, že odvolací soud vyřešil předmětné právní otázky v intencích kasačního nálezu a v souladu s výše připomenutou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu