ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2707.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2707/2019-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce města Rožnov pod Radhoštěm , se sídlem Masarykovo náměstí 128, Rožnov pod Radhoštěm, identifikační číslo osoby 003 04 271, zastoupeného Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalované IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o. , se sídlem Všechromy 26, identifikační číslo osoby 607 47 641 zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 29a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 23/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2019, č. j. 11 Co 124/2017-236, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2019, č. j. 11 Co 124/2017-236, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolací soud nařizuje , aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Krajského soudu v Ostravě.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2017, č. j. 17 C 23/2012-143, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „budovy č. p. 1180 občanská vybavenost na pozemku p. č. st. 1672 a budovy č. p. 1444 na pozemku p. č. st. 2640, obojí v katastrálním území Rožnov pod Radhoštěm“ (dále též „budovy“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně své rozhodnutí především založil na závěru, že: „Ve myslu ustanovení §159a odst. 1, 3 o. s. ř. je pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 12. 2008, č. j. 15 C 1/2007-360, kterým bylo určeno, že budovy č. p. 1180 a č. p. 1444 jsou ve vlastnictví žalované, závazný pro žalobce, žalovanou i nyní rozhodující soud. Možnost prolomení závaznosti pravomocných rozsudků spatřuje právní teorie i praxe pouze v případech, v nichž jde sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. O takovou situaci zjevně v nyní posuzované věci nejde. Žalobce se pokouší prolomit závaznost pravomocného rozsudku (potažmo systém neúplné apelace), když v řízení ve věci sp. zn. 15 C 1/2007 včas neuplatnil existující důkazní prostředek. Důkazní prostředek neuplatněný již v pravomocně skončeném řízení, případně chybné posouzení důkazů, dokonce ani případný (domnělý) chybný právní názor na věc vyjádřený v pravomocném rozsudku nemohou být důvodem prolomení závaznosti pravomocného rozsudku. Žalobce měl právo prosazovat svá tvrzení a důkazní návrhy již v pravomocně skončeném řízení, měl právo řádnými a mimořádnými opravnými prostředky napadat procesní postupy či právní názory soudu. Jakmile rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 12. 2008, č. j. 15 C 1/2007-360, nabyl právní moci, bylo pro účastníky postaveno najisto (a nikoli jen pro tentokrát), kdo je vlastníkem nemovitostí. Je jen obcházením zákona (§159a o. s. ř.) pokus o prolomení procesních pravidel – systému neúplné apelace, řádných a mimořádných opravných prostředků – napravovat možné chyby (ať soudu či účastníků řízení) znovuotevíráním procesu novou žalobou se stejným předmětem mezi týmiž účastníky řízení. Jednáním obcházejícím zákon poskytnout ochranu nelze. Jestliže žalobce nepřináší tvrzení o skutečnostech nastalých po právní moci rozsudku, kterým bylo vlastnické právo určeno, je jeho žaloba nedůvodná.“
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že nalézací soud při rozhodování vycházel z (v rozsudku označené) judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), jakož i z nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. června 2017, č. j. 11 Co 124/2017-176, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem označených budov, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci §159a o. s. ř. Vyložil mj., že: „Jestliže proběhlo v minulosti řízení, ve kterém bylo takovým deklaratorním výrokem rozhodnuto, že na základě právních skutečností ‚A‘, které byly v řízení přezkoumávány a hodnoceny, není dáno vlastnické právo účastníka ke dni rozhodnutí soudu, nemůže takové rozhodnutí založit překážku věci rozhodnutí pro případ tvrzení téhož účastníka, že jeho vlastnické právo vzniklo rovněž v minulosti na základě skutečnosti ‚B‘. Pokud tyto skutečnosti nebyly přezkoumány a nebyly předmětem předchozího řízení o určení vlastnického práva, nemůže se jednat o překážku věci rozhodnuté. Přijmout závěr, že takový účastník měl v předchozím řízení uplatnit včas ‚B‘, a pokud tak neučinil a v důsledku procesních pravidel o neúplné apelaci (§205a o. s. ř.) se jimi soudy již nemohly zabývat, a shledávat v tom překážku věci rozhodnutí, znamená povýšit procesní normu (tj. normu, skrze kterou má být uplatněno hmotné právo) nad toto hmotné právo, tj. povýšit formu nad obsah. Takový výklad §159a odst. 4 o. s. ř. nepovažuje odvolací soud za správný.“ Poté se odvolací soud zabýval meritem věci a dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem označených budov.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. září 2018, sp. zn. 30 Cdo 5700/2017 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ), zrušil shora označený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Důvodem ke kasaci rozsudku odvolacího soudu byla okolnost, že odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se ve svém rozhodnutí vypořádal s právní argumentací soudu prvního stupně vycházející z jím označené judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.
Nejvyšší soud proto přistoupil ke zrušení uvedeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu, jemuž uložil, aby v dalším řízení při novém rozhodování zohlednil judikaturu vztahující se k §159a o. s. ř., na kterou soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odkazuje a vychází z ní.
Jako obiter dictum pak dovolací soud připomenul, že: „předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je tedy totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen soudem po právní stránce, nebo zda byl po právní stránce posouzen nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 735 a násl.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení;
bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy,
opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. rozhodnutí ze dne 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, a ze dne 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 39/88). Znamená to tedy, že jestliže účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná z hlediska meritorního rozsouzení věci, avšak z různých důvodů tak v původním řízení po právu, tj. řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu srov. též Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 57 a násl.).“
Odvolací soud poté usnesením ze dne 22. února 2019, č. j. 11 Co 124/2017-236, shora označený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil, řízení zastavil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud změnu rozsudku soudu prvního stupně a zastavení předmětného řízení odůvodnil následovně:
„11. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu tak, jak je citováno shora, má odvolací soud za to, že Nejvyšší soud s jeho závěry nesouhlasí a jednoznačně zaujímá stanovisko, že v dané věci je dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a o. s. ř. (byť je tento závěr uveden jako ‚obiter dictum‘). Nejvyšší soud zde uvádí argumenty ‚řečené na okraj‘, které však jsou součástí odůvodnění zrušovacího rozhodnutí a odvolací soud je považuje jako významné pro své rozhodnutí.
12. Ve smyslu shora uvedeném tak odvolací soud přijímá závěr (již dříve vyslovený okresním soudem v této věci), že ve smyslu §159a o. s. ř. je zde dána překážka věci rozhodnuté, která tak následně ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. vytváří nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit a v důsledku čehož je nutno řízení zastavit. Veden závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku č. j. 30 Cdo 5700/2017-229, ze dne 26. 9. 2018, odvolací soud nemůže dále trvat na svém názoru, že překážka věci rozhodnuté zde dána není.
13. Odvolací soud proto dále nepolemizuje s názory okresního soudu a uvedenou judikaturou (sp. zn. 28 Cdo 2950/2015, I. ÚS 647/2002) tak, jak je k tomu vyzývá Nejvyšší soud, neboť má za to, že Nejvyšší soud mimo jakoukoliv pochybnost sdělil svůj právní závěr ohledně aplikace §159a o. s. ř. v této věci. Krajský soud kromě toho, co již uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí č. j. 11 Co 124/2017-176 na straně 5 až 8, žádné další argumenty k této věci nemá.
14. Lze tak uzavřít, že za situace, kdy rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně
– pobočka ve Valašském Meziříčí č. j. 15 C 1/2007-360 ze dne 2. 12. 2008 bylo určeno, že IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o. vůči městu Rožnovu pod Radhoštěm je vlastníkem předmětných nemovitostí a rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 239/2009-662 ze dne 22. 3. 2012, je dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a o. s. ř.
15. Ve smyslu §104 odst. 1, §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odvolací soud napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání mj. vymezuje s tím, že svůj závěr o překážce věci rozhodnuté odvolací soud odůvodnil toliko odkazem na shora zreferované rozhodnutí dovolacího soudu, ač ten v tomto svém rozhodnutí toliko na okraj poukázal na svou judikaturu k předmětné materii. V další části svého dovolání pak dovolatel poukazuje na rozdílné rozhodování dovolacího soudu v řešení procesní otázky překážky věci rozhodnuté, referuje skutkové a právní okolnosti daného případu, a namítá, že: „bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 Cdo 5700/2017-229, vyplývá, že odvolací soud měl zkoumat, z jakého důvodu nebyla předmětná hospodářská smlouva tvrzena a prokazována v předcházejícím řízení. Odvolací soud však tuto otázku nezkoumal a bez nařízení jednání řízení zastavil. Dovolatel tedy nemohl u odvolacího soudu uplatnit okolnosti, které Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku uvedl jako podstatné.“ Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítá uplatněnou dovolací argumentaci žalobce. Má za to, že odvolací soud v napadeném usnesení respektoval právní názor kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a správně se ztotožnil i s právním hodnocením soudu prvního stupně týkající se překážky věci pravomocně rozhodnuté. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí správně argumentuje existencí pravomocného rozhodnutí ve věci a žalobu v uvedené věci hodnotí jako pokus žalobce o nové projednání věci již pravomocně rozsouzené. Nejedná se totiž o okolnosti, za kterých by bylo možné zásadu věci rozsouzené legálně prolomit. V tomto případě se žalobce pokouší prolomit závaznost pravomocného rozhodnutí důkazním prostředkem, který existoval a byl žalobci znám již v původním řízení ve věci sp. zn. 15 C 1/2007. Žalobce se jej dokonce pokoušel v předešlém řízení uplatnit, po právu však nebyl s ohledem na systém neúplné apelace úspěšný. Žalobci navíc již v minulosti nedaly ohledně jeho námitek proti postupu odvolacího soudu spočívajícím v neprovedení důkazu za pravdu Nejvyšší soud ani Ústavní soud. Nyní se tedy žalobce novou žalobou pokusil napravit svůj postup v předchozím řízení a zvrátit pravomocný výsledek předešlého sporu jinou právní argumentací. Tento přístup je zřetelně v rozporu se zákonem, což soud v odůvodnění rozhodnutí správně konstatoval. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobci nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že odvolací soud vydaným usnesením vytvořil procesní situaci, která zjevně nemůže skončit jinak, než opětovným vydáním kasačního rozhodnutí odvolacího soudu.
Vyloženým právním názorem dovolací soud ve shora již označeném kasačním rozsudku reagoval na procesní situaci, kdy odvolací soud svým předchozím vydaným rozsudkem přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, „aniž by se ve svém rozhodnutí vypořádal s právní argumentací nalézacího soudu vycházející z jím označené judikatury Nejvyššího soudu, či dokonce Ústavního soud.“
Nejvyšší soud takovou procesní situaci označil za rozpornou s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tímto postupem bylo porušeno právo ve sporu neúspěšného účastníka řízení na spravedlivý proces.
Pouze na okraj coby obiter dictum pak Nejvyšší soud rámcově vyložil judikované právní názory vztahující se k materii překážek věci pravomocně rozhodnuté a k judikovaným právním názorům označil příslušná soudní rozhodnutí, aniž by tato rozhodnutí byla jakkoli zasazena do skutkového a právního rámce této věci; pokud by tak dovolací soud učinil, přistoupil by sám ke změně dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, k čemuž ovšem nedošlo (pro absenci podmínek pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu k vydání takového rozhodnutí ani dojít nemohlo).
Odvolací soud ovšem zcela nestandardně a nepodloženě (ve vztahu k odůvodnění písemného vyhotovení kasačního rozhodnutí dovolacího soudu) ve svém nově vydaném rozhodnutí uzavřel, že Nejvyšší soud „jednoznačně zaujímá stanovisko, že v dané věci je dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a o. s. ř.“ , a „proto dále nepolemizuje s názory okresního soudu a uvedenou judikaturou... tak, jak jej k tomu vyzývá Nejvyšší soud, neboť má za to, že Nejvyšší soud mimo jakoukoliv pochybnost sdělil svůj právní názor ohledně aplikace §159a o. s. ř. v této věci.“ Odvolací soud dále zdůraznil, že: „kromě toho, co již uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí č. j. 11 Co 124/2017-176 na straně 5 a 8, žádné další argumenty k této věci nemá.“
Odvolací soud tedy změnil svůj předchozí právní názor, který jej původně vedl ke změně odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a z tohoto důvodu se předmětnou judikaturou, od níž soud prvního stupně své právní posouzení věci argumentačně odvíjel, již nezabýval, a aniž by takovou procesní okolnost signalizoval účastníkům řízení, bez nařízení jednání a bez vyložení právně rozhodných skutkových okolností případu přistoupil k vydání nyní dovoláním napadeného usnesení, které odůvodnil toliko odkazem na údajný právní názor dovolacího soudu, jenž však v onom kasačním rozhodnutí ve vztahu ke skutkovým okolnostem daného případu vyložen vůbec nebyl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak postrádá vymezení pro rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností, závěr o skutkovém stavu a právní posouzení tohoto skutkového závěru.
Měl-li odvolací soud za to, že dovolacím soudem v kasačním rozhodnutí (v rámci obiter dictum) připomenutá judikatura je ve skutkových poměrech této věci plně nebo jen zčásti uplatnitelná, a že tedy v posuzované věci jsou naplněny podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, respektive že jsou splněny předpoklady pro zastavení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté, bylo jeho povinností
- též s ohledem na jeho předchozí kasační usnesení ze dne 18. dubna 2016, č. j. 11 Co 444/2015-125 (v němž naopak dospěl k závěru, že v této věci není dána překážka věci rozhodnuté) - nařídit jednání a účastníkům signalizovat změnu tohoto svého právního náhledu na věc tak, aby účastníci mohli na takovou procesní situaci případně procesním způsobem reagovat. Ve vydaném měnícím rozhodnutí o zastavení řízení (v odůvodnění jeho písemného vyhotovení) měl pak odvolací soud vyložit skutková zjištění se závěrem o skutkovém stavu, který by následně podrobil právnímu posouzení z pohledu jím učiněného právního závěru o překážce věci rozhodnuté. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12, in https://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu podle odst. 2 věty prvního téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Podle §243e odst. 3 o. s. ř. zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§243g odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu. V případě, že dovolací soud zruší rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, může také nařídit, aby věc v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný senát (samosoudce) nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně.
Smyslem ustanovení §243e odst. 3 o. s. ř. je především „odblokovat“ řízení zatížené neschopností odvolacího soudu (soudu prvního stupně) uzavřít věc zákonným důvodem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 385/16).
Vzhledem k tomu, že k opětovnému zrušení rozhodnutí odvolacího soudu došlo proto, že odvolací soud se dopustil dalších shora vyložených procesních vad, dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl již jiný senát Krajského soudu v Ostravě, poněvadž podle přesvědčení dovolacího soudu jen v důsledku tohoto opatření lze dosáhnout toho, aby tato věc byla co nejdříve a zákonu odpovídajícím způsobem odvolacím soudem rozhodnuta.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu