ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3104.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3104/2019-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci posuzovaného A. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného procesním opatrovníkem M. O., advokátem se sídlem v XY, za účasti opatrovnice L. D., narozené XY, bytem XY, a obce Bílovice, se sídlem v Bílovicích č. p. 70 a Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. P 93/2008, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. dubna 2019, č. j. 59 Co 34/2019-505, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. 4. 2019, č. j. 59 Co 34/2019-505, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Přestože dovolatel předesílá, že k dovolacímu přezkumu pokládá právní otázku, ve skutečnosti jeho dovolací argumentace nesměřuje k prověření právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž je postavena na prosté skutkové polemice, kterou lze výstižně shrnout tak, že nesouhlasí s volným hodnocením důkazů odvolacím soudem, na jejichž základě učinil skutkový závěr o dlouhotrvajícím, pokročilém a nejvyšším stupni závislosti posuzovaného na alkoholu, což se pak odráží ve vnitřní logické nesoudržnosti této argumentace (na straně jedné implikuje skrze níže uvedený odkaz na nálezovou judikaturu položení právní otázky procesního práva, kterou - jak je níže zdůvodněno
- ovšem nepokládá, na straně druhé je dovolací argumentace strukturálně vybudovaná na ohlášení „hmotněprávní“ otázky spjaté s výtkou vad, kterých se měl odvolací soud při zjišťování skutkového stavu dopustit).
Dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, nelze mít ve vztahu k přípustnosti dovolání v posuzované věci za případný. Jeho nosný závěr v tomto směru spočívá v odlišení dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a sice námitek směřujících proti tomu, že odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním v rozporu s normami procesního práva upravujícími dokazování, od námitek směřujících proti správnosti určitého konkrétního skutkového zjištění (polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu jako takovými) na straně druhé. Zatímco v prvním případě se jedná o nesprávné právní posouzení, tedy právní otázku procesního práva, která je relevantním dovolacím důvodem, v případě druhém se nejedná o otázku právní, nýbrž skutkovou (k tomu srov. body 24 a 27 uvedeného nálezu).
Za otázku procesního práva, kterou se dle dovolatele Nejvyšší soud dosud nezabýval, nelze považovat otázku „jaká míra užívání alkoholu u posuzovaného je směrodatná a odůvodnitelná pro omezení posuzovaného ve svéprávnosti a zejména pro stanovení finanční částky, kterou může posuzovaný disponovat“. Nejenže sám dovolatel, a to na rozdíl od toho, co implikoval, takto zformulovanou otázku označuje za otázku hmotněprávní, nýbrž, což je podstatné, takto zformulovaná otázka neodpovídá věcnému vymezení nesprávné aplikace procesněprávní normy upravující dokazování, jak požaduje ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. v případě vymezení dovolacího důvodu. Procesněprávní otázka pak nevyplývá ani z obsahu dovolání, v jehož základu stojí námitky proti věrohodnosti znaleckého posudku (ani v tomto případě nenapadá procesní postup při provádění důkazu znaleckým posudkem, nýbrž odborný postup znalkyně - samotné lékařské vyšetření), což je zcela zřetelné v případě namítaného nedostatečného zhodnocení všech důkazních prostředků ve vzájemné souvislosti, potažmo změny zdravotního stavu posuzovaného, avšak týká se to i námitky dovolatele o nepřezkoumání znaleckého posudku jiným znalcem podle §127 odst. 2 o. s. ř., která ve své podstatě směřuje k tomu, aby soud prověřoval jestli je znalecký posudek dostatečně věrohodný. Toto posouzení je součástí tzv. volného hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, a proto je ve skutečnosti napadán skutkový závěr odvolacího soudu [v rámci volného hodnocení důkazů soud prvního stupně své úvahy logicky zdůvodnil (viz bod 24, 26 a 30 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2018, č. j. P 93/2008-468) a odvolací soud je přejal jako správné (viz bod 12 dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu)].
Jestliže dovolatel namítá nesprávnost skutkových zjištění (skutkového závěru) odvolacího soudu a požaduje přezkoumání zjištěného skutkového stavu soudem dovolacím, pak tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, případně nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ) a v tomto kontextu, je-li zjištěný skutkový stav přezkoumatelný a zároveň není ve zcela zjevném rozporu s obsahem spisu, nemůže být mínění dovolatele o současném porušení jeho práva na spravedlivý proces opodstatněné, resp. namítá-li dovolatel, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by z jeho námitek vyplývala otázka hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve skutečnosti se domáhá přezkumu otázky skutkové) a uvedení důvodu přípustnosti, není námitka, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, „sama o sobě“ způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže být založena ani vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (i kdyby byly skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné, samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by se těmito vadami mohl zabývat tehdy,
byla-li by splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř.), což se v posuzované věci - jak již bylo výše zdůvodněno - nestalo.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání posuzovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu