ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3409.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3409/2019-735
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) J. F. , narozeného dne XY, a b) M. F. , narozené dne XY, obou společně bytem XY, zastoupených JUDr. Michalem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, proti žalovaným 1) J. V. , narozenému dne XY, a 2) R. V. , narozené dne XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 124/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2019, č. j. 11 Co 378/2018-513,
takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítají.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Sýkory, advokáta se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2018, č. j. 8 C 124/2017-263, určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů (ve výrocích I. a II.) označený nemovitý majetek, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 11. srpna 2015 prodali žalovaným předmětný nemovitý majetek za kupní cenu ve výši 4.573.715,48 Kč, která měla být žalovanými uhrazena dvěma platbami v ujednané výši na dva označené bankovní účty, k čemuž však ze strany žalovaných nedošlo. Žalobci poté od této kupní smlouvy (z důvodu neuhrazení kupní ceny žalovanými) odstoupili, v důsledku čehož došlo ke zrušení předmětné kupní smlouvy od samého počátku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2019, č. j. 11 Co 378/2018-513, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně pouze s tou výhradou, že v daném případě nebylo právně relevantní zabývat se otázkou, zda kompenzační námitka žalovaných byla žalobcům doručena před tím, než žalobci od předmětné kupní smlouvy odstoupili. Podle odvolacího soudu žalovaní „nepřednesli dostatečné konkrétní a jednoznačná tvrzení umožňující předběžný právní závěr, že pohledávka žalobců na zaplacení kupní ceny dle smlouvy ze dne 11. 8. 2015 zanikla započtením. Obrana žalovaných založená na tvrzení o započtení nebyla určitá, vykazovala vnitřní rozpory a odporovala obsahu provedených důkazů. Žalovaní totiž tvrdili, že v době od roku 2007 do roku 2015 zaplatili za žalobce dle jejich smluv o hypotečním úvěru asi 2.800.000,- Kč (a stejnou částku prý použili k započtení). V dopise ze dne 6. 3. 2017 adresovaném žalobcům v rozporu s tím uvedli, že žalobcům v minulosti poskytli finanční půjčku a na bankovní účty žalobcům u Raiffeisenbank a. s. zaplatili v letech 2007 - 2015 asi 3.600.000,- Kč. Jejich tvrzení, že splácením hypotečních úvěrů za žalobce v letech 2007- 2015 zaplatili část kupní ceny dle smlouvy ze dne 11. 8. 2015, odporuje pravidlům logiky, pokud současně nevysvětlili, z jakého důvodu nebyla tato skutečnost zmíněna v citované kupní smlouvě, konkrétně v její pasáži o výši ceny nemovitostí (případně o již provedených splátkách). V listině obsahující jednostranný zápočet pohledávek ze dne 18. 10. 2016 žalovaní uvedli, že k započtení použili svou pohledávku za žalobci v částce 2.872.473 Kč z titulu půjčky představující finanční prostředky zaslané či vložené na bankovní účet žalobců.“
Odvolací soud se z moci úřední zabýval též posouzením otázky, zda předmětné kupní smlouvy (tj. smlouvy, na základě které žalobci původně předmětné nemovitosti nabyli, jakož i smlouva, kterou posléze uzavřeli s žalovanými) nebyly stiženy absolutní neplatností pro nedostatek vážnosti vůle dotčených osob (simulované právní úkony), avšak na tuto otázku si zodpověděl negativně (viz bod 28. odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasná dovolání (která následně v zachované dovolací lhůtě dále doplnili, jak bude zřejmé z následujícího textu odůvodnění), jež však nejsou - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustná.
I.
K dovolání žalovaných (ze dne 9. července 2019)
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelé ve svém shora uvedeném podání předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. nevymezili, takže v tomto směru byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se vůbec přípustností jejich dovoláním obsaženým v jejich shora uvedeném podání.
II.
K doplňujícímu podání dovolání žalovaného 1) ze dne 19. srpna 2019
V zachované dovolací lhůtě žalovaný 1) dovolání ad I. (prostřednictvím své advokátky) doplnil svým podáním ze dne 19. srpna 2019, které ovšem ve spojitosti s podáním ad I. nelze z dále vyložených důvodů považovat za přípustné. K jednotlivým dovolacím argumentům žalovaného I. pak dovolací soud uvádí následující.
K ad IV. A „část dovolání týkající se platnosti právního úkonu, teda zda zde byla vůle k převodu a nabytí vlastnického práva“
V této části dovolání rovněž postrádá právně relevantní vymezení jedné ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., přičemž prostá skutková či právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá.
K ad IV. B „část dovolání týkající se procesního postupu soudu“
V této části dovolání žalovaný 1) namítá, že: „napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, nebo ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 4033/2007. Touto otázkou je, zda měl dovolací (zjevně míněno odvolací) soud, potažmo soud prvního stupně provést a doplnit dokazování za situace, kdy měl poznatky, tedy zjistil takové skutečnosti o chování a jednání účastníků smlouvy, které směřovalo k neplatnosti právního úkonu.“ Žalovaný 1) namítá, že v posuzovaném případě se „odvolací soud zabýval toliko platností kupní smlouvy ze dne 11. 8. 2015, kterou však v rozporu s provedenými důkazy...posoudil jako platnou, když právě s ohledem na provedené důkazy a z nich plynoucí významné skutečnosti se měl odvolací soud z úřední povinnosti zabývat právě platností také obou kupních smluv o převodu nemovitostí ze dne 15. 10. 2007, neboť z předložených důkazů vyplývá tzv. koupě na oko.“
Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku (dále též „z odůvodnění rozsudku“) je ovšem zřejmé, že se odvolací soud (s přihlédnutím k judikatuře dovolacího soudu k problematice tzv. simulovaných právních úkonů) otázkou případné simulace právních úkonů (v rámci bodu 28. odůvodnění svého rozsudku) pečlivě zabýval, přičemž nedospěl k závěru, že by z uvedeného důvodu měly být předmětné smlouvy (či některá z nich) stiženy absolutní neplatností.
K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Z tohoto pohledu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil skutková zjištění, jež by měla být v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjevně defektní z pohledu §132 o. s. ř.
K ad VI. „Stručné shrnutí postupu a rozhodnutí soudu“
V této části dovolací argumentace rovněž absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, když žalovaný 1) opět přistupuje k nepřípustné skutkové a prosté právní polemice s rozhodnutím obou soudů.
K ad VII. „Dovolací důvod – nesprávné právní posouzení“
Žalovaný 1) v této části dovolání opět přistupuje k prosté právní polemice, která si uvedený charakter zachovává i přes učiněné odkazy na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Opět i zde žalovaný 1) polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu a nedůvodně namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou verifikace předmětných smluv z pohledu tzv. simulovaných právních úkonů.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, též s přihlédnutím k tomu, co odvolací soud vyložil v rámci bodu 28. odůvodnění svého rozsudku, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru; sama okolnost, že žalovaný 1) takový právně kvalifikační závěr odvolacího soudu nesdílí, polemizuje s ním a předkládá nástin jím v úvahu přicházející (další) důkazní verifikace za účelem zjištění skutkové stavu věci, přirozeně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nečiní.
K ad VIII. C „část dovolání týkající se platnosti právního úkonu, teda zda je jednostranné započtení platné a došlo kompenzační námitkou k částečné úhradě kupní ceny, čímž nemohlo dojít k platnému odstoupení od smlouvy“
V této části dovolání žalovaný 1) zákonu odpovídajícím způsobem rovněž nevymezuje (podle jeho názoru) příslušnou variantu předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. (viz arg.: „Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ ).
Za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze považovat ani argumentaci žalovaného 1), že: „odvolací soud konstatoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, avšak...jej nesprávně vyložil a aplikoval...“ , případně, že: „dovolatel považuje odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, za nesprávně vyložený, neboť kupní cena u převáděných nemovitostí byla stanovena a uvedena odděleně...“
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud uvádí, že odvolací soud v rámci bodu 25. odůvodnění svého rozsudku zcela jasně a dostatečně přesvědčivě vyložil, proč se nezabýval otázkou započtení pohledávky dovolatelů.
K ad IX. „Shrnutí a návrh rozhodnutí“
Ani v této části dovolání žalovaný 1) právně relevantním způsobem ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k 237 o. s. ř. nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k námitce žalovaného 1) stran nezbytnosti respektování principu práva na spravedlivý proces v otázce řádného odůvodnění soudního rozhodnutí Nejvyšší soud neopomenul, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy), závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
V tomto případě ovšem žalovaný 1) takovou argumentaci ve svém dovolání nepředložil, pročež tak byla dovolacímu upřena možnost zabývat se posouzením přípustnosti dovolání z pohledu tvrzeného ústavního principu.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
K doplňujícímu podání dovolání žalované 2) ze dne 19. srpna 2019
Doplňující podání dovolání žalované 2) je z převážné části shodné s dovolací argumentací žalovaného 2), přesto však místy obsahuje jiné námitky, což je důvod, proč se dovolací soud podrobně vyjadřuje k jednotlivým bodům tohoto podání.
K ad IV. A „dovolání týkající se platnosti právního úkonu, teda zda zde byla vůle k převodu a nabytí vlastnického práva“
Žalovaná 2) zde uvádí, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud“ , aniž uvedla, při řešení které právní otázky a od konkrétně které judikatury dovolacího soudu se odvolací soud měl napadeným rozhodnutím odchýlit, když navazující text je směsicí nepřípustné skutkové (poněvadž dovolací soud v dovolacím řízení nemůže verifikovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel; k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a prosté právní polemiky, jež - jak již opakovaně shora bylo zdůrazněno - přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K dovolací argumentaci žalované 2) ve vztahu k posuzování neplatnosti právních úkonů z pohledu jejich údajného simulování (v rámci posledních tří odstavců na str. 4 dovolání) pak dovolací soud odkazuje na závěry shora, které již učinil k dovolací argumentaci žalovaného 1).
K ad IV. B „dovolání týkající se procesního postupu soudu“ , k ad VI. „Stručné shrnutí postupu a rozhodnutí soudu“ a k ad VII. „dovolací důvod - nesprávné právní posouzení“
Jelikož je v této části dovolací argumentace žalované 2) (vyjma některých formulačních odlišností) totožná s dovolací argumentací žalovaného 1), dovolací soud z tohoto důvodu zcela odkazuje na závěry, které zaujal právě k dovolací argumentaci žalovaného 1) k ad IV. B k ad VI. a k ad VII.
K ad VIII. „Návrh rozhodnutí“
I v této části je dovolací argumentace žalované 2) (obsahově) totožná s dovolací argumentací žalovaného 1) v ad IX.; Nejvyšší soud tudíž pro stručnost odkazuje na závěry, jež zaujal právě k posledně uvedené dovolací argumentaci žalovaného 1), které se plně uplatní i ve vztahu k argumentaci žalované 2).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných 1) a 2) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu žalovaného 1) na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu