ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.355.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 355/2019-517
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) L. J. , narozeného dne XY, bytem v XY, a b) M. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 27, proti žalovaným 1) P. Z. , narozenému dne XY a 2) P. Z. , narozenému dne XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Petrem Olivou, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 164/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2017, č. j. 17 Co 425/2013-490, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2017, č. j. 17 Co 425/2013-490, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, č. j. 46 C 164/99-421, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „M. J., r. č. XY, posledně bytem v XY, byl ke dni své smrti dne 27. 3. 2002, spoluvlastníkem k ideální polovině nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu XY, k. ú. XY, jako dům č. p. XY na zast. pl. p. č. XY a zahrada p. č. XY“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 22. prosince 2015, č. j. 17 Co 425/2013-442, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2017, č. j. 30 Cdo 2861/2016-474, posledně označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Kasačním důvodem byla okolnost (ve stručnosti shrnuto), že odvolací soud při rozhodování relevantně nezohlednil důsledky plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 1996, sp. zn. 3 Cdon 1474/96.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 19. prosince 2017, č. j. 17 Co 425/2013-490, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že: „M. J., r. č. XY, posledně bytem XY, byl ke dni své smrti 27. 3. 2002 spoluvlastníkem k ideální polovině nemovitostí zapsaných u Katastrální úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY k. ú. XY, jako objekt k bydlení (dům) č. p. XY na pozemku zast. pl. p. č. XY, pozemku zast. pl. p. č. XY a pozemku p. č. XY – zahrada“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že: „kupní smlouva uzavřená dne 14. 6. 1982 mezi právním předchůdcem žalobců M. J., jako prodávajícím, a právními předchůdci žalovaných J. Z. a F. Z., jako kupujícími, je absolutně neplatným právním úkonem, poněvadž prodávající M. J. nebyl v době převodu spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, když svůj spoluvlastnický podíl pozbyl na základě trestu propadnutí majetku, který mu byl uložen rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 6. 4. 1951, sp. zn. 6 Ts 120/51, přestože trest propadnutí majetku nebyl státem realizován dle tehdy platných předpisů...Absolutní neplatnost právního úkonu – kupní smlouvy ze dne 14. 6. 1982 – působí přímo ze zákona (§39 obč. zák.), právní účinky této smlouvy od počátku nenastaly a neplatnost smlouvy nemůže být dodatečně zhojena. Právní předchůdci žalovaných se tedy na základě kupní smlouvy ze dne 14. 6. 1982 nestali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí.“
Dále odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. vyložil, že: „usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1990, sp. zn. Rt 1179/90, byl odsuzující rozsudek, jímž byl M. J. uložen trest propadnutí majetku zrušen, a trestní stíhání bylo zastaveno. Jestliže tak stát neučinil dříve (nerealizoval trest propadnutí majetku), nemohl se správy postiženého majetku ujmout a své vlastnické právo vykonat poté, co byl odsuzující rozsudek podle zákona č. 119/1990 Sb. zrušen a trestní stíhání zastaveno, neboť tím byl zrušen i titul, jímž stát majetek původně nabyl. Jinými slovy řečeno, zrušení trestu propadnutí majetku a zastavení trestního stíhání (podle zákona č. 119/1990 Sb.) má za důsledek zrušení nabývacího titulu, jímž spoluvlastnický podíl M. J. na předmětných nemovitostech přešel do vlastnictví státu, a je možno uzavřít, že ke dni své smrti, tj. ke dni 27. 3. 2002, byl právní předchůdce žalobců M. J. spoluvlastníkem k ideální polovině předmětných nemovitostí.“
K argumentaci žalovaných odvolací soud toliko uvedl, že: „námitku žalovaných, že žalobci se dovolávají nepoctivosti, a že dovolávat se nepoctivosti nemůže ten, kdo ji sám způsobil, a že výkon takového práva nelze přiznat právní ochranu, neshledává odvolací soud důvodnou a odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 42/94 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, nepřiléhavým, stejně jako odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1294/2006, neboť nelze uzavřít, že kupní smlouva ze dne 14. 6. 1982 uzavřená mezi právními předchůdci účastníků byla simulovaným právním úkonem.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podali žalovaní 1) a 2) (dále též „dovolatelé“ nebo „žalovaní“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jemuž nelze upřít – jak bude dále vyloženo - jisté opodstatnění.
K dovolací argumentaci, kterou naopak žalující strana v podaném vyjádření k dovolání neshledává důvodnou, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) uvádí následující.
Dovolatelé předně uplatnili důvod dovolání s tím, že: „rozsudek odvolacího soudu je vadný pro nesprávné právní posouzení již z důvodu, že v řízení u soudu prvního stupně byla spolehlivě vyřešena otázka neexistence pasivní věcné legitimace žalovaného č. 1, když žalovaný č. 1 P. Z. nabyl příslušný id. ½ spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech na základě jiných právních titulů, než žalovaný č. 2...Odvolací soud se však touto problematikou vůbec nezabýval a dovolatelé ji činí předmětem dovolacího přezkumu, neboť tato otázka posloupnosti nabývacích titulů u spoluvlastnických podílů a jejich rozlišení nebyla doposud dovolacím soudem řešena.“
Dovolateli vymezená právní otázka ovšem vyvěrá ze skutkového základu, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a jež sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolací soud nemůže v dovolacím řízení revidovat skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014, všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz )].
V rozhodovací praxi se dovolací soud přirozeně v souvislosti s dovolacím přezkumem tím kterým odvolacím soudem řešené určité právní otázky vztahující se k deklaraci toho kterého věcně právního vztahu k předmětnému nemovitému majetku, jež mnohdy předznamenává - z pohledu právního posouzení věci – nezbytnost posoudit posloupnost tzv. nabývacích titulů zabýval (např. v souvislosti s řešením právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka podle dosavadního právní úpravy, respektive nálezové judikatury Ústavního soudu), pravidelně zabývá. Není proto opodstatněné tvrdit, že jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z toho plyne závěr, že dovolateli vymezená právní otázka, vyvěrající z jedinečných skutkových okolností daného případu, přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolací argumentace v rámci bodů č. 23 až 25 (vyjma jeho posledního odstavce), a dále bodu č. 26 představuje prostou skutkovou či právní polemiku, jež opět přípustnost dovolání (sama o sobě) ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
V rámci posledního odstavce bodu č. 25 dovolání žalovaní odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17, a namítají, že odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné potud, že „z něj není patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a jeho skutkovým závěrem. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu chybí závěry, jak k tomuto odvolací soud dospěl, zda odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které soud I. stupně opomněl nebo zda existují skutečnosti, které odvolací soud hodnotil odlišně od soudu I. stupně. Jde tedy o extrémní nesoulad mezi důkazy a závěry soudu I. stupně a soudu odvolacího.“
Ani v tomto ohledu ovšem nelze dovolací argumentaci žalovaných přisvědčit. Je tomu tak z toho důvodu, že v dovolateli odkazovaném nálezu Ústavní soud řešil otázku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu při rozhodování o (dlužném) výživném pro nezletilé dítě. In concreto Ústavní soud v uvedené věci konstatoval, že: „Ve spise není žádný podklad pro skutkový závěr odvolacího soudu, že výše dlužného výživného stanovená soudem I. stupně je nesprávná. Obsah rozhodnutí odvolacího soudu zní takto (str. 5): ‚Výrokem VII. rozhodoval okresní soud o dlužném výživném pro nezl. D2. za dobu od 1. 5. 2014 do 31. 12. 2016, postup okresního soudu při výpočtu dlužného výživného částkou 57.200 Kč byl nesprávný, neboť nebylo započítáno otci to, co pravidelně na výživné na nezl. D2. dle předchozího rozhodnutí hradil, tj. 1.800 Kč. Při výpočtu nevycházel soud z rozdílu mezi částkou 1.800 Kč a částkou 2.300 Kč, tedy fakticky stejných 500 Kč dluhu, tak jako u matky. Dlužné výživné tak jako u matky proto představuje za období od 1. 5. 2014 do 31. 5. 2017 u otce nedoplatek 18.500 Kč, otec zaplatil navíc částku 2.500 Kč, která mu byla od tohoto dluhu odečtena a celkové dlužné výživné ve výši 16.000 Kč bylo uloženo stejně jako matce zaplatit k jejím rukám do 30 dnů od doručení rozsudku‘. Ústavní soud konstatuje, že zmíněný skutkový závěr odvolacího soudu - který našel své vyjádření ve výroku č. III napadeného rozsudku - tj. závěr, že otec v rozhodném období hradil na běžném výživném 1 800 Kč měsíčně, a tuto částku je mu tudíž nutno započítat na dlužné výživné, naprosto nemá oporu v provedeném dokazování.“
A právě na podkladě těchto specifických okolností případu Ústavní soud „dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části výroku III. nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a jeho skutkovým závěrem. Ústavní soud podotýká, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu chybí závěry, jak k tomuto rozhodnutí dospěl, zda odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které soud I. stupně opomněl, nebo zda existují nějaké skutečnosti, které odvolací soud hodnotil odlišně od soudu I. stupně [srov. nález ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)]. Nejde přitom o pouhý marginální nedostatek, neboť, jak je zřejmé z rozsudku odvolacího soudu, jedná se o stěžejní závěr pro jeho právní posouzení otázky výše ukládaného dlužného výživného.“
V nyní posuzované věci ovšem z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu jsou zcela zřejmé stěžejní skutkové okolnosti, na jejichž základě odvolací soud přistoupil k danému právnímu posouzení věci. Ostatně již obsah podaného dovolání naznačuje, že i dovolatelům jsou zcela zřejmé skutkové okolnosti případu (vyjma jejich námitky stran absence reflektování posloupnosti nabývacích titulů odvolacím soudem), jakož i jím učiněné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud tudíž nehledává (s výjimkou dále rozvedenou), že by v tomto ohledu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo stiženo takovou vadou, jež by sama o sobě naplňovala důvod ke kasaci tohoto rozhodnutí.
Dále podle dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, „zda zrušení trestního rozsudku s na základě zákona č. 119/1990 Sb., jakožto zákona napravujícího některé křivdy protiprávního komunistického režimu, má vliv na soukromoprávní vztahy a zhojuje ex tunc absolutní neplatnost kupní smlouvy, která byla uzavřena mezi J. a právními předchůdci dovolatelů, a zda je na místě věc posuzovat také optikou §3 odst. 1 obč. zák....“
Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na vyřešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy ze dne 14. června 1982, přičemž nyní dovolateli jemu podsouvaný právní závěr o konvalidaci uvedeného absolutně neplatného právního úkonu ve svém rozhodnutí neučinil. Proto ani na podkladě této právní argumentace (dovolací důvod a vymezení předpokladu přípustnosti dovolání) se dovolatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
Podle dovolatelů „další právní otázkou jest, zda trestní soudní rozhodnutí soudu zločinného komunistického režimu, které bylo v trestněprávní sféře zrušeno, má být aplikováno v občanskoprávní sféře a má z něj být dovozována absolutní neplatnost v rozporu s ním učiněného právního úkonu (kupní smlouvy) odsouzeného v době totalitního režimu. Tuto právní otázku dovolací soud dosud neřešil.“
V tomto ohledu ovšem nejsou dovolatelé pozorní, neboť při důslednější interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 1996, sp. zn. 3 Cdon 1474/96, by mohli vysledovat, že dovolací soud v jedinečných poměrech této právní věci zcela jasně vyložil právní názor ohledně zrušení právního titulu, jímž stát předmětný nemovitý majetek původně nabyl. Dovolatelé tedy ve své dovolací argumentaci důsledně neodlišují: 1. trest propadnutí majetku v rozhodném období, 2. uzavření předmětné (avšak absolutně neplatné) kupní smlouvy, a 3. zrušení trestu propadnutí majetku usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 1990, sp. zn. Rt 1179/90, které právě Nejvyšší soud v dovolací věci sp. zn. 3 Cdon 1474/96, v jedinečných skutkových poměrech dané věci zcela zřetelně vyložil.
Lze tedy uzavřít, že ani na podkladě této dovolací argumentace se dovolatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
Naopak lze přisvědčit dovolací argumentaci žalovaných v tom směru, že se odvolací soud při rozhodování nezabýval právní otázkou nabytí vlastnického práva od nevlastníka, a to v intencích judikatury Nejvyššího soudu, ale také (jak nyní dovolací soud dodává) zejména judikatury Ústavního soudu.
Dovolatelé se přitom naposledy ve svém vyjádření k odvolání žalobců ze dne 8. prosince 2017 (na č. l. 480-481) domáhali posouzení věci i skrze řešení právní otázky „nemo plus iuris“, a to na podkladě judikatury Ústavního soudu (dovolatelé v tomto podání výslovně odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11), avšak odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku se touto právní otázkou nezabýval.
Za této procesní situace Nejvyšší soud nemůže zmíněný deficit právního posouzení věci z pohledu v úvahu přicházející právní otázky nabytí (spolu)vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku dobrověrným nabyvatelem (dobrověrnými nabyvateli) ve světle relevantní judikatury Ústavního soudu v dovolacím řízení odstraňovat a nahrazovat tak úlohu odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně.
Nejvyššímu soudu za této procesní situace tudíž nezbylo nic jiného, než přistoupit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu s tím, aby odvolacím soudem byla v dalším řízení důsledně posouzena právně významná námitka dovolatelů týkající se právní otázky „nemo plus iuris“, když pro stručnost v tomto směru odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 13. června 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018, v němž je shrnuta dosavadní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k uvedené právní materii, a je zde podrobně vyloženo, jak má při verifikaci takové právní otázky soud konkrétně postupovat.
Jelikož dovolání bylo shledáno přípustným, je povinností dovolacího soudu přihlédnout též k (jiným) vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za takovou vadu lze v daném případě označit zcela nedostatečné vypořádání se s právními námitkami žalovaných na str. 6 ve čtvrtém odstavci odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, v němž odvolací soud pouze stručně uvedl, že uvedené námitky žalovaných neshledává důvodnými, aniž by alespoň ve stručnosti vyjasnil, na podkladě jakých závěrů (právní argumentace) tak činí. Nejvyšší soud přitom např. v rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, vyložil a odůvodnil právní názor, že je povinností odvolacího soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s právně relevantními námitkami odvolatele, obzvláště pokud soud o nich v rozhodnutí referuje.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu