ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4558.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4558/2018-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce D. L. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti žalovaným 1) V. L. , narozenému dne XY, a 2) E. L. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Veckem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Karla Maye 250, o neúčinnost darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 472/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2018, č. j. 14 Co 6/2018-216, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2017, č. j. 12 C 472/2014-187, určil, že označené věcné smlouvy, uzavřené mezi žalovanými (rodiče dlužníka) a R. L. (dlužník a otec žalobce a syn žalovaných), jsou vůči žalobci právně neúčinné, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. července 2018, č. j. 14 Co 6/2018-216, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z nějž však není zřejmé - jak bude dále rozvedeno - v čem dovolatelé vlastně spatřují předpoklad přípustnosti jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelé své dovolání v zásadě pojali jako skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu (případně též soudu prvního stupně), což ovšem samo o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jak bylo výše osvětleno, nezakládá.
K dovolací argumentaci žalovaných, založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nutno připomenout, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, in https://nsoud.cz ).
Za právně relevantní vymezení (některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze ovšem považovat ani tu část dovolání žalovaných (str. 3, čl. III, poslední odstavec), v níž „poukazují na to, že na tuto věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, neboť toto rozhodnutí hovoří o tom, že pohledávka nemusí být v době odporovatelného úkonu dosud vymahatelná. Postačuje tudíž úmysl dlužníka zkrátit pohledávku věřitele, která se teprve vymahatelnou stane. V každém případě se ovšem musí jednat o pohledávku, přičemž tento základní předpoklad nebyl v tomto případě splněn, jelikož předmětná pohledávka v době provedení odporovaného úkonu vůbec neexistovala.“ Je tomu tak již z toho důvodu, že v tomto směru dovolatelé zpochybňují skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že v době, kdy došlo k uzavření předmětných věcných smluv (odporovatelných právních úkonů), měl žalobce za (svým otcem) R. L. (synem žalovaných) z titulu výživného existující pohledávku, jež se do doby rozhodnutí soudu prvního stupně stala vymahatelnou.
Jestliže tedy dovolatelé uplatňují svoji skutkovou verzi případu, na jejímž základě dospívají k právnímu názoru, jímž oponují právnímu posouzení věci odvolacím soudem, není tato jejich prostá skutková a právní polemika podřaditelná pod žádnou z vymezených variant předpokladů přípustnosti dovolání v §237 o. s. ř.; pouhý odkaz dovolatelů na jimi označené rozhodnutí dovolacího soudu s poznámkou, že nebylo důvodu, aby jej odvolací soud při rozhodování „aplikoval“ na daný případ, přípustnost dovolání neosvědčuje.
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla žalovanými (jejich advokátem) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu