ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.489.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 489/2019-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci posuzovaného J. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185/9, za účasti navrhovatelky E. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, a Obvodního státní zastupitelství pro Prahu 4, o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 2066/2015, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 18 Co 301/2017-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) zamítl návrh navrhovatelky na úpravu svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného, řízení o opatrovnictví posuzovaného zastavil, a navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání navrhovatelky Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2018, č. j. 18 Co 301/2017-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, které však není - jak bude dále rozvedeno - podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka svou dovolací argumentaci staví na prosté skutkové a právní polemice, kdy nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, případně odvolacím soudem, vychází z jiné skutkové verze věci, na jejímž podkladu dospívá oproti odvolacímu soudu k odlišnému právnímu názoru stran nutnosti omezení svéprávnosti posuzovaného.
Tato dovolatelkou uplatněná dovolací argumentace ovšem sama o sobě přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka v dovolání uvádí, že: napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) závisí na vyřešení otázky jak hmotného tak procesního práva s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , a dále tvrdí, že: „v dovolání otvírá k dovolacímu přezkumu právní otázku, resp. otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, a které dle názoru žalované (zjevně míněno dovolatelky) nebyly řešeny, resp. mohou být řešeny odlišně“ , aniž by ovšem takovou právní otázku či otázky ve svém dovolání vymezila s příslušnou variantou tvrzeného předpokladu přípustnosti dovolání (viz poznámky dovolacího soudu shora).
Namísto toho vede dovolatelka s odvolacím soudem skutkovou a právní polemiku, případně namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkou, „zda by i ve fázi remise dokázal posuzovaný sám ve zdraví přežít“ anebo, že napadený rozsudek „je nepřezkoumatelný, vnitřně rozporný a stižený faktickou i právní vadou“ , neboť oba soudy „se dopustily několika zásadních pochybení, a to nesprávně zjistily skutkový stav, napadený rozsudek odvolacího soudu je stižen vadou, dopustily se nesprávného právního posouzení.“ K těmto dovolatelkou tvrzeným jiným vadám by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout toliko v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se v tomto případě nejedná (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání není založena ani odkazem dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 232/2014, neboť z dovolací argumentace není zřejmé, v čem by se odvolací soud napadeným rozsudkem měl od závěrů obsažených v tomto rozhodnutí dovolacího soudu odchýlit. Je totiž zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, takže pokud dovolatelka na svou skutkovou verzi případu uplatňuje závěry plynoucí z posledně označeného rozhodnutí dovolacího soudu o nezbytnosti omezení svéprávnosti člověka též z důvodu, aby byla zajištěna ochrana třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, zcela pomíjí, že odvolací soud při rozhodování nevycházel ze zjištění, že by se posuzovaný v období remise měl dopouštět poškozování majetku či jednání tvrzeného dovolatelkou. V tomto směru lze pak uzavřít, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybňování právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 3816/2017).
K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, in https://nsoud.cz ). Z tohoto pohledu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil skutková zjištění, jež by měla být v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjevně defektní z pohledu §132 o. s. ř.
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Navrhovatelka v dovolání namítá, že: „pokud by zde dovolací soud přistoupil na výklad, provedený soudem I. stupně a následně i odvolacího soudu, došlo by bezesporu k porušení práva navrhovatelky na ústavně právní základ rodiny dle čl. 32 odst. 4 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod a též práva na spravedlivý proces, vyžadovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Z této dovolací argumentace se ovšem nepodává právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání za užití ústavně právní optiky ve smyslu předchozího odstavce, takže ani v tomto ohledu nelze dovodit přípustnost dovolání, neboť za porušení dovolatelkou označených článků Listiny základních práv a svobod nelze považovat skutečnost, že dovolatelka vede prostou skutkovou a právní polemiku s odvolacím soudem z hlediska zjištěného skutkového základu a právního posouzení věci, bez jakéhokoliv promítnutí vymezené (vymezených) právní (právních) otázky (otázek) z pohledu tvrzeného (tvrzených) předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání.
Jinými slovy řečeno, předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka nezaložila ani na tvrzení, že by se v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud při řešení konkrétně zformulované právní otázky kupř. odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu, případně že odvolací soud při rozhodování judikaturu Ústavního soudu (zcela nebo jen zčásti) pominul, ač pro skutkové okolnosti případu jí bylo nezbytné respektovat a judikované závěry promítnout do právního posouzení věci, anebo že by rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení konkrétní právní otázky, z níž při rozhodování vycházel odvolací soud, nebyla souladná s nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu