ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.717.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 717/2019-1613
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, proti žalovaným 1) P. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 6/55, 2) M. C., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská č. 846, 3) R. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská č. 633/12, 4) M. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská č. 633/12, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 4/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č.j. 39 Co 399/2015-1515, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se s odkazem na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 vydaného v řízení o dědictví po A. C., č.j. 18 D 421/97-90, žalobou ze dne 9.3.1998 (původně proti M. C. a P. C., po úmrtí Mi. C. dne 5.1.2014 i proti jeho procesním nástupcům) domáhá určení, že je dědičkou zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, a popírá dědické právo M. C. ze závěti a dědické právo P. C. Žalobní petit byl žalobkyní několikrát měněn a doplňován, mimo jiné i po té, co Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, v odůvodnění rozsudku ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4774/2009 (kterým bylo rozhodnuto o dovolání žalobkyně a tehdejších žalovaných M. C. a P. C. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2009 č.j. 25 Co 382/2007-1043) uvedl, že usnesení soudu, kterým byla žalobkyně v řízení o dědictví odkázána na podání žaloby ve sporném řízení, neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., a že za této situace měly soudy rozhodující o žalobě podané podle tohoto odkazu poskytnout žalobkyni potřebná poučení o náležitostech žaloby, zejména o tzv. žalobním petitu, a pokud tak neučinily, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; současně dovolací soud vyslovil, jaký žalobní petit odpovídá povaze sporu v dané věci.
Po připuštění změny žaloby usnesením ze dne 7.5.2013, č.j. 44 C 4/2012-1192, Obvodní soud pro Prahu 5, po zopakování a provedení dalších důkazů, rozsudkem ze dne 25.5.2015, č.j. 44 C 4/2012-1308, ve znění opravného usnesení ze dne 14.9.2015, č.j. 44 C 4/2012-1351, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky A. C. (výrok I.), zamítl žalobu v části na určení, že žalovaní (jako právní nástupci M. C.) nejsou dědici zůstavitelky A. C. (výrok II.), a zamítl žalobu v části na určení, že žalovaný P. C. není dědicem zůstavitelky A. C. (výrok III.); vycházel ze závěru, že „zůstavitelka při pořizování listin dne 20.12.1994 netrpěla takovou duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou k těmto právním úkonům“, a že „důvody vydědění žalobkyně uvedené v listině o vydědění nejsou dány“. K odvolání žalovaného P. C. a žalobkyně (která před rozhodnutím odvolacího soudu navrhla změnu žalobního návrhu) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2016, č.j. 39 Co 399/2015-1413, „s ohledem na připuštěnou změnu petitu žaloby“, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žaloba na určení, že žalovaní (jako právní nástupci M. C., narozeného dne XY) nejsou dědici zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, podle závěti ze dne 20.12.1994, se zamítá“ (výrok I.), „žaloba na určení, že žalovaný P. C. není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé 15.2.1997, se zamítá“ (výrok II.), „určuje se, že žalobkyně je dědičkou A. C., zemřelé dne 15.2.1997“ (výrok III.), a „určuje se, že žalovaní (jako právní nástupci M. C., narozeného XY) a P. C. jsou dědici zůtavitelky A. C. podle závěti ze dne 20.12.1994“ (výrok IV); správným shledal závěr soudu prvního stupně, že závěť zůstavitelky i listina o vydědění žalobkyně jsou platné, a že důvody pro vydědění žalobkyně dány nejsou. Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobkyně a žalovaného P. C. rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.3.2018, č.j. 21 Cdo 4844/2016-1484, zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolací soud uvedl, že při posuzování platnosti závěti a listiny o vydědění žalobkyně ze dne 2012.1994 ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 a §38 odst. 2 obč. zák. respektoval odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ustálenou soudní judikaturu, nesprávný je však jeho názor, že otázkou případného promlčení práva žalobkyně k uplatnění relativní neplatnosti závěti podle §40a obč. zák., což namítli žalovaní, se bude zabývat až soud v řízení o dědictví (po skončení řízení o určení, resp. popření dědického práva), a nesprávně také bylo rozhodováno o dědickém právu žalovaných, jako právních nástupců M. C., místo dědického práva samotného závětního dědice M. C.
V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.9.2018, č.j. 39 Co 399/2015-1515, rozhodl výrokem I., že „rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že „žaloba na určení, že M. C. není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, podle závěti ze dne 20.12.1994, a P. C. není dědicem zůstavitelky A. C., se zamítá“, výrokem II., že „žaloba na určení, že dědici zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, jsou M. C., P. C. a žalobkyně, se zamítá“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. S odkazem na zjištěný skutkový stav a své dřívější závěry, které shledal správnými i dovolací soud v rozsudku ze dne 13.3.2018, č.j. 21 Cdo 4844/2016-1484, vycházel odvolací soud z toho, že závěť zůstavitelky i listina o vydědění ze dne 20.12.1994 jsou platnými právními úkony. Dále uvedl, že se distancuje od dřívějšího názoru, že „za dovolání se částečné neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 20.12.1994, kterou byla žalobkyně jako dědička opomenuta, považuje pouhé obecné napadení platnosti závěti a listiny o vydědění a včasné podání žaloby z důvodu nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit platně tyto listiny a popírání existence důvodů vydědění, a že tedy nelze s námitkou promlčení nároku na uplatnění relativní neplatnosti závěti souhlasit“. Citoval z rozhodnutí soudů, ve kterých byla otázka relativní neplatnosti právního úkonu a jejího uplatnění řešena (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.1.2008 sp. zn. 30 Cdo 29/2007, ze dne 26.2.2004 sp.zn. 30 Cdo 437/2003, dále sp. zn. 32 Odo 722/2003, 24 Cdo 192/98, 26 Cdo 1336/98, sp. zn. 22 Cdo 2474/2000, nebo rozhodnutí uveřejněná pod R 50/1985 a R 97/2007), a uzavřel, že „dovolání se relativní neplatnosti musí proběhnout uplatněním konkrétního důvodu relativní neplatnosti, nikoliv obecnou proklamací neplatnosti (jako se stalo před notářem) anebo žalobou dovolávající se výlučně důvodů spadajících pod absolutní neplatnost“. Dále odvolací soud vyslovil, že „právo dovolat se relativní neplatnosti se - na rozdíl od absolutní neplatnosti - promlčuje, a to v tříleté promlčecí době, tato tříletá promlčecí doba začne běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“, a že pokud se v dané věci žalobkyně, jako nepominutelná dědička zůstavitelky, o možnosti vznést námitku relativní neplatnosti závěti dozvěděla 22.5.1997, poučena byla 17.11.1997, pak poslední den promlčecí lhůty připadl na den 22.5.2000, nejpozději na den 17.11.2000, vady závěti spočívající v nerespektování jejího zákonného podílu však uplatnila až v doplnění odvolání ze dne 16.2.2007 (doručeného ostatním účastníkům hmotněprávního vztahu dne 19.3.2007), byla námitka promlčení žalovanou stranou vznesena po právu. Uvedl také, že s ohledem na obsah závěti a zjištěný majetek zůstavitelky (jen ten uvedený v závěti) žalobkyně nepřipadá ani jako zákonný dědic jiného majetku, a protože není dědicem zůstavitelky, nezabýval se již otázkou vydědění, „když ani pro žalobkyni pozitivní rozhodnutí o této otázce jí nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“, neboť dědici zůstavitelky jsou pouze testamentární dědici M. C. a P. C. Odvolací soud dodal, že „obrana žalobkyně ohledně toho, že již bylo pravomocně rozhodnuto, že důvody vydědění dány nejsou, postrádá s ohledem na závěr odvolacího soudu ohledně promlčení jejího práva dovolat se relativní neplatnosti závěti právní relevanci“.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.9.2018, č.j. 39 Co 399/2015-1515, podala žalobkyně dovolání, s návrhem na jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je podle ní přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu, že došlo k promlčení nároku k uplatnění námitky relativní neplatnosti závěti zůstavitelky, je podle jejího názoru v rozporu s názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20.2.2017, sp. zn. 21 Cdo 275/2016, v němž byla řešena obdobná věc (zda po dobu řízení o dědictví podléhá promlčení právo dědice dovolat se neplatnosti vydědění), se závěrem, že „mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení“, a že „k promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve smyslu §485 zák. č. 40/1964 Sb.)“; proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, která byla následně odmítnuta usnesením ze dne 13.3.2018, sp. zn. IV. ÚS 1404/17, v jehož odůvodnění Ústavní soud uvedl, že nemá důvod považovat výklad Nejvyššího soudu za protiústavní, tj. jsoucí v rozporu s dosavadní judikaturou i právní teorií. A již v usnesení ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 665/04, Ústavní soud shledal jako ústavně souladný výklad jednoduchého práva ohledně námitky relativní neplanosti závěti, kterou lze podle odvolacího soudu uplatnit kdykoli v průběhu řízení o dědictví. Nesprávné je podle žalobkyně konstatování odvolacího soudu, že se do 22.5.2000, resp. do 17.11.2000, relativní neplatnosti závěti nedovolala. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2011, sp. zn. 29 Cdo 2517/2010, skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán, a že je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní. Žalobkyně je přesvědčena, že jak z toho, co uvedla při jednání u notáře dne 28.1.1998 (že neuznává platnost závěti ze dne 20.12.1994 a listiny o vydědění nazvané „Rozhodnutí o vydědění“ ze dne 20.12.1994), tak i z jejích tvrzení v žalobě ze dne 4.3.1998 (kterou se domáhala určení neplatnosti závěti, listiny o vydědění a také určení, že důvody jejího vydědění zůstavitelkou uvedené v listině o vydědění ze dne 20.12.1994 nejsou dány), jednoznačně vyplývá, že pro vadu, která způsobuje relativní neplatnost závěti, nechtěla být účinky závěti vázána; pokud by se domáhala určení neplatnosti pouze z důvodu nezpůsobilosti zůstavitelky k právním úkonům při sepsání obou listin, tedy pouze z důvodu absolutní neplatnosti, pak by se jistě nedomáhala určení, že nejsou dány důvody pro její vydědění a že je neplatná i listina o vydědění. Poukazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, ze kterého dovozuje, že k dovolání se relativní neplatnosti závěti postačuje již tvrzení, že důvody vydědění nejsou dány, protože z obsahu takového žalobního tvrzení je zřejmé domáhání se dědického práva po zůstaviteli. Výše uvedený rozsudek ze dne 20.2.2017, č.j. 21 Cdo 275/2016, svědčí o tom, že Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe pokládá dovolání se neplatnosti vydědění současně za dovolání se relativní neplatnosti závěti. Ani názor odvolacího soudu, že nepřipadá v úvahu jako zákonný dědic jiného majetku, než jsou věci uvedené v závěti, a že dědici tak jsou pouze testamentární dědici M. C. a P. C., není podle žalobkyně správný, neboť kromě věcí uvedených v závěti patří do dědictví také pohledávka – „bankovní účet“ vedený u České spořitelny, a.s. (jak vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 18 D 421/97), na který v závěti pamatováno nebylo. Pokud odvolací soud vyslovil, že dědici zůstavitelky jsou pouze M. C. a P. C., neodpovídá to tomu, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4774/2009, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2009, č.j. 25 Co 382/2007-1043, s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu „o určení, že důvody vydědění neexistují“, tento výrok tak je v právní moci. Také názor odvolacího soudu, že je nadbytečné provádět navrhovaný výslech pověřeného zpracovatele znaleckého posudku vypracovaného 24.11.2008 Psychiatrickou léčebnou Bohnice, nepovažuje žalobkyně za správný; způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s tímto znaleckým posudkem, se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.8.2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014. Nesprávným odmítnutím navrhovaného výslechu mohla být nesprávně posouzena otázka platnosti závěti a listiny o vydědění ve smyslu §37 odst. 1 a §38 odst. 2 občanského zákoníku. Právě posudek Psychiatrické léčebny Bohnice, jehož závěry odvolací soud odmítl akceptovat, jednoznačně prokazuje vadnost revizního znaleckého posudku FN Olomouc, z jehož závěrů odvolací soud vycházel. Přitom posudek znaleckého ústavu Psychiatrické léčebny Bohnice vycházel ze všech relevantních zjištění, zatímco revizní znalecký posudek FN Olomouc některé podklady opomíjel a nebral v potaz, zejména nález z pitevního protokolu obsahující popis mozku zůstavitelky, který je podle znalců Psychiatrické léčebny Bohnice signifikantní pro diagnózu organického postižení mozku. Tím, že nebyl proveden navrhovaný výslech pověřeného zpracovatele posudku, nedošlo k odstranění pochybností ohledně způsobilosti zůstavitelky k pořízení závěti a listiny o vydědění.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že dovolání není přípustné, když z něho není patrna otázka hmotného či procesního práva, na níž závisí napadené rozhodnutí a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Žalobkyně především nesprávně spatřuje paralelu mezi „dovoláním se neplatnosti závěti z důvodu zkrácení na povinném dílu nepominutelného dědice“ a „dovoláním se neplatnosti vydědění“ a místy mezi nimi chybně zaměňuje. Pokud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 275/2016, jde o odkaz nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka, zda se promlčuje právo dědice dovolat se neplatnosti vydědění. Případný není ani poukaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 665/04, neboť v něm se Ústavní soud k promlčení nevyjadřoval, z usnesení se nepodává, že by námitka promlčení byla vznesena. Pokud žalobkyně tvrdí, že se relativní neplatnosti závěti dovolala již samotným podáním žaloby, a dovozuje to z rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, takový závěr z označeného rozsudku dovodit nelze. Má-li žalobkyně námitky proti výkladu obsahu závěti (zda závěť vyčerpává veškerý majetek zůstavitelky), upozorňuje žalovaný 1), že podle judikatury dovolacího soudu je výklad obsahu právního úkonu považován za skutkové zjištění, není tedy přípustným dovolacím důvodem podle §237 o.s.ř. Pro případ, že by se dovolací soud s s tímto právním názorem neztotožnil, namítá, že na posouzení obsahu závěti, a zda tedy žalobkyně nepřichází do úvahy jako zákonný dědic jiného majetku, rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Obsah právního úkonu soud vyložil podle §35 odst. 2 obč. zák., tj. v souladu s vůlí zůstavitelky. K námitkám směřujícím proti správnosti znaleckých posudků, které žalobkyně formálně podřadila pod právní otázku procesního práva, žalovaný 1) poukazuje na to, že obsahově shodné námitky byly uplatněny již v předchozím dovolání žalobkyně a dovolací soud v rozsudku č.j. 21 Cdo 4844/2016-1484 neshledal vznesené námitky důvodnými, a to také respektoval odvolací soud v dalším řízení. Závěry soudů obou stupňů, že zůstavitelkou pořízené listiny netrpí neplatností podle §37 a §38 odst. 2 obč. zák., jsou na základě zjištěných skutečností a provedených znaleckých posudků o duševním stavu zůstavitelky (včetně dvou revizních posudků) od roku 2006 neměnné, pochybnosti má v tomto řízení jen žalobkyně. Na závěr svého vyjádření žalovaný 1) navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo podle §243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné odmítnuto, a pokud by v části bylo shledáno přípustným, pak v té části podle §243d písm. a) o.s.ř. zamítnuto.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že tvrzení žalobkyně, že se dovolala relativní neplatnost závěti, není důvodné, neboť podle platné judikatury platí, že relativní neplatnosti je třeba se dovolat výslovně, projev vůle musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která jeho relativní neplatnost způsobila (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 722/2003, sp. zn. 24 Cdo 1336/98, 30 Cdon 437/2003). Takový právní úkon žalobkyně v promlčecí době nikdy neučinila a relativní neplatnosti závěti se tedy nedovolala. V části, ve které se žalobkyně vyjadřuje k závěru odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, že žalobkyně nepřipadá v úvahu jako zákonný dědic, jde o dovolání proti důvodům rozhodnutí, a takové dovolání není podle §236 odst. 2 o.s.ř. přípustné. Neprovedení důkazu výslechem pověřeného zpracovatele znaleckého posudku vypracovaného dne 24.11.2008 Psychiatrickou léčebnou Bohnice odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, stejně jako svůj závěr, že zůstavitelka v době sepsání závěti a listiny o vydědění netrpěla chorobou nebo poruchou negativně ovlivňující její způsobilost k právním úkonům, není proto správné tvrzení žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože je podle žalované 2) napadený rozsudek Městského soudu v Praze správný, navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a uložil jí povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci záviselo (mimo jiné) na posouzení, zda došlo k promlčení práva žalobkyně dovolat se částečné neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 20.12.1994. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době, vzhledem k datu úmrtí zůstavitelky (15.2.1997) a ustanovení §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (podle něhož se při dědění použije právo platné v době smrti zůstavitele), posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 15.2.1997 (dále jen „obč. zák.“).
Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků (§479 obč. zák.).
Jde-li o důvod neplatnosti podle ustanovení §49a, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (§40a věta první obč. zák.).
V ustálené soudní praxi se částečná neplatnost závěti podle ustanovení §479 obč. zák. označuje jako „neplatnost relativní“ a v souladu s ustanovením §40a obč. zák. je respektováno, že této neplatnosti se potomek zůstavitele, který byl závětí opomenut, musí dovolat, jinak se má za to, že závěť je platná, tj. v ní opomenutý potomek zůstavitele nedědí.
Z ustanovení §40a obč. zák. je zřejmé, že relativní neplatnost je možné uplatnit nejen u závěti (§479), ale za splnění vymezených předpokladů i u právních úkonů dalších: §49a – právní úkon učiněný v omylu, §140 – převod spoluvlastnického podílu, §145 odst. 2 – jiná, než obvyklá správa majetku náležejícího do společného jmění manželů, §589 – sjednání kupní ceny, §701 odst. 1 – vyřizování jiných, než běžných věcí společnými nájemci, §775 – sjednání odměny zprostředkovatele, §852b odst. 2 a 3 – náležitosti cestovní smlouvy. Právě některé z těchto dalších právních úkonů byly předmětem posuzování dovolacího soudu v rozhodnutích, která odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku označil a z nich převzal, že „dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je hmotněprávní jednostranný úkon adresovaný účastníku, resp. účastníkům právního úkonu“, že „má právní účinky až od okamžiku, kdy dojde účastníkům“, přitom „není rozhodné, jak oprávněný subjekt sám kvalifikuje neplatnost právního úkonu, tj. zda jako absolutní či relativní“, se zdůrazněním, že „rozhodující je, že oprávněný subjekt namítá konkrétní vadu právního úkonu“, a z toho pak dovodil, že se právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu ve tříleté promlčecí době podle ustanovení §100 a násl. obč. zák. promlčuje.
Odvolací soud však nevzal dostatečně v úvahu, že v projednávané věci jde o specifický právní úkon (závěť), který se odlišuje od ostatních právních úkonů, jejichž neplatnosti se oprávněné subjekty mohly dovolat podle ustanovení §40a obč. zák. (a o kterých také rozhodovaly soudy v rozhodnutích, na které odkázal odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku), a to zejména tím, že jeho účinky nastávají až smrtí zůstavitele, a že se jeho částečné neplatnosti lze v zásadě dovolat teprve v řízení o dědictví. Tato specifičnost se odrazila také v rozhodování soudů. Jak uvedla žalobkyně v dovolání, Ústavní soud již v usnesení ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 665/04, shledal za ústavně souladný názor odvolacího soudu, že relativní neplatnost závěti lze uplatnit kdykoliv v průběhu řízení o dědictví. V usnesení ze dne 13.3.2018, sp. zn. IV. ÚS 1404/17, pak Ústavní soud uvedl, že nemá důvod považovat za neústavní, tj. jsoucí v rozporu s dosavadní judikaturou i právní teorií, výklad Nejvyššího soudu České republiky vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 20.2.2017, č.j. 21 Cdo 275/2016-781, o nepromlčitelnosti práva dědice po dobu řízení o dědictví dovolat se neplatnosti vydědění. Přitom v tomto rozsudku Nejvyšší soud po shrnutí smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z dědického řízení (tj. posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví, nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném) dovodil, že „mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení“, a že „k promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve smyslu ustanovení §485 obč. zák.“. Lze dodat, že z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nepromlčitelnost se vztahuje nejen k tvrzení o neplatnosti vydědění, ale i k dovolání se relativní neplatnosti závěti v závěti opomenutým dědicem (který tvrdí nedůvodnost svého vydědění), neboť tato skutečnost má zásadní význam pro posouzení dědického práva (viz výklad Nejvyššího soudu o smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z dědického řízení).
Na uvedených závěrech o nepromlčitelnosti práva účastníků dědického řízení tvrdit, uplatňovat (tj. dovolávat se) a popírat skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, nemá dovolací soud důvodu ničeho měnit. Vycházeje z těchto závěrů, za situace, kdy řízení o dědictví po zůstavitelce A. C. není skončeno a žalobkyně se částečné neplatnosti závěti dovolala (přičemž s ohledem na nepromlčitelnost tohoto práva po dobu řízení o dědictví není třeba se dále zabývat tím, zda se tak stalo až výslovným projevem dne 16.2.2007, jak uvedl odvolací soud, či dříve, jak tvrdí žalobkyně), je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, vycházející z názoru o promlčitelnosti práva závětí opomenutého potomka dovolat se relativní neplatnosti závěti, není správný. Na tom nic nemění to, že ostatní dovolací námitky na místě nejsou, neboť zčásti již byly řešeny dovolacím soudem v rozsudku ze dne 13.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 4844/2016 (především žalobkyní tvrzená absolutní neplatnost závěti a listiny o vydědění a její námitky proti provádění dokazování a hodnocení důkazů), ve zbytku na jejich vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisel.
Vzhledem k tomu, že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, §243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu