ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.230.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 230/2018-395
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. S. , narozen XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů , se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, o plnění z garančního fondu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 440/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 102/2015-358, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2017, č. j. 35 Co 102/2015-361, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 102/2015-358, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2017, č. j. 35 Co 102/2015-361, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1.675.800 Kč , mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. mění tak, že se žaloba ohledně částky 1.675.800 Kč zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 102/2015-358, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2017, č. j. 35 Co 102/2015-361, se v části výroku I. o výši soudního poplatku, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 12. 2012, č. j. 9 C 440/2009-251, uložil žalované zaplatit žalobci 7.684.200 Kč s příslušenstvím, ohledně částek 180.000 Kč s příslušenstvím a 3.363.600 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 28. 12. 2007 utrpěl úraz, který mu při dopravní nehodě způsobil R. Ch., jenž neměl řidičské oprávnění a který byl za své jednání potrestán trestním příkazem. Vozidlo nebylo pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, a proto žalobce uplatnil podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. nárok na plnění z garančního fondu žalované ve výši vzniklé škody. Soud prvního stupně při určení rozsahu náhrady vyšel ze znaleckého posudku, který ohodnotil bolestné celkem 6.420 body, čemuž odpovídá částka 770.400 Kč. Z této částky žalovaná uhradila 627.600 Kč a k úhradě zbývá 142.800 Kč. Ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 9.100 body; znalec jej podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále též jen „vyhláška“) zvýšil o 50 % na 13.650 bodů. Tomuto bodovému ohodnocení odpovídá částka 1.638.000 Kč, která byla na základě znaleckého posudku zpracovaného prof. MUDr. Luborem Stejskalem, DrSc., zvýšena o 315 bodů za položku 071 – fantomové bolesti, čemuž odpovídá částka 37.800 Kč; celková základní náhrada za ztížení společenského uplatnění tak činí 1.675.800 Kč. Protože žalovaná již uhradila 1.396.200 Kč, zbývá zaplatit 279.600 Kč. Žalobce utrpěl při nehodě velmi závažné polytrauma, které vedlo k úplnému ochrnutí dolních končetin, amputaci pravé nohy nad kolenem, k inkontinenci a částečné ztrátě sluchu. Soud prvního stupně shledal výjimečné okolnosti pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky v tom, že žalobce chodil do zaměstnání, obhospodařoval rodinný dům a farmu, kde choval zvířectvo, traktorem obdělával pole a pěstoval zeleninu, staral se o rodinu, věnoval se i společenskému životu, hrál fotbal, působil v hasičském sboru, a byl tedy ve svém věku 52 let mimořádně aktivní. Po úrazu je ze všech činností vyřazen, je plně invalidní a závislý na pomoci jiné osoby při polohování na lůžku a hygieně, je odkázán na invalidní vozík, na který se přemístí z lůžka pouze za pomoci jiné osoby. Musí každé čtyři hodiny cévkovat, je omezen ztrátou sluchu jednoho ucha a nedoslýchavostí druhého. Žalobce je schopen řídit auto, musí však mít doprovod. Po úrazu je schopen čtení a vyhledávání informací na počítači. Soud prvního stupně zvýšil základní náhradu za ztížení společenského uplatnění (9.310 bodů) o další 6,5 násobek, aniž vzal v úvahu zvýšení učiněné znalcem podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Tomuto bodovému hodnocení odpovídá částka 1.117.200 Kč a po zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky o 6,5 násobek částka 7.261.800 Kč. Celková náhrada byla soudem prvního stupně stanovena na 7.684.200 Kč, sestávající z dosud neuhrazeného bolestného (142.800 Kč) a dosud neuhrazené základní náhrady za ztížení společenského uplatnění (279.600 Kč) spolu s popsaným zvýšením o 6,5 násobek (7.261.800 Kč).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. 35 Co 102/2015-315, odvolací řízení ohledně částky 3.774.000 Kč s příslušenstvím zastavil, ve výroku o platební povinnosti ve výši 3.910.200 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 25 Cdo 4097/2015-353, rozsudek Městského soudu v Praze, s výjimkou výroku o zastavení odvolacího řízení co do částky 3.774.000 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že pokud se soudy obou stupňů shodly, že jsou dány okolnosti pro mimořádné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky, musí být patrné, jaká částka bude zvyšována; v tomto případě to však zřejmé není. Ačkoli soudy obou stupňů posuzují jen zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění, současně bez příslušného odůvodnění zvyšují i bolestné, jelikož částka 7.684.200 Kč zahrnuje právě také neuhrazené bolestné ve výši 142.800 Kč. Z tohoto důvodu takový postup shledal neopodstatněným, a věc proto vrátil odvolacímu soudu k určení základu nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve správné výši tak, aby bylo zřejmé, jaká částka bude předmětem eventuálního mimořádného zvýšení, resp. jaká bude výsledná výše náhrady odpovídající všem zákonným kritériím s přihlédnutím k okolnostem případu. Uvedl také, že celková náhrada za ztížení společenského uplatnění čítající kolem 7,5 milionu Kč je ve srovnání s jinými obdobnými případy postižených mužů po padesáti letech věku, které dovolací soud již posuzoval a jejichž příklady v odůvodnění dále citoval, nepřiměřeně vysoká, a uzavřel, že výše dané náhrady by v tomto případě neměla přesáhnout zhruba 5 milionů Kč.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 102/2015-358, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žaloba se co do částky 2.234.400 Kč zamítá, a co do částky 1.675.800 Kč jej potvrdil, rozhodl též o náhradě nákladů řízení a o výši soudního poplatku. Na základě provedeného dokazování stanovil základ pro navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, včetně již znalcem provedeného zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, v rozsahu 13.965 bodů, což činí 1.675.800 Kč. Takto stanovený základ pak odvolací soud podle §7 odst. 3 vyhlášky zvýšil na trojnásobek, tedy na částku 5.027.400 Kč, která je zcela přiměřená okolnostem případu. Poškozený chodil do zaměstnání a obhospodařoval rodinný dům i farmu, čímž zabezpečoval svou rodinu, byl také společensky a sportovně aktivní, přičemž nyní je z většiny těchto činností následkem utrpěného úrazu vyřazen a vyžaduje péči třetí osoby. Soud také zohlednil skutečnost, že ačkoli žalobce má výrazná pohybová omezení, zvládne řídit motorové vozidlo, jeho intelektové schopnosti nejsou dotčeny a výjimečnost postižení snižuje také jeho střední věk. Proto celkovou výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovil jako součet základní částky 1.675.800 Kč a mimořádného zvýšení na trojnásobek ve výši 5.027.400 Kč, dohromady tedy 6.703.200 Kč. Jestliže žalovaná již na této náhradě žalobci postupně zaplatila celkem 5.027.400 Kč, zbývá k úhradě ještě 1.675.800 Kč.
Proti novému rozsudku odvolacího soudu, v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1.675.800 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o výši soudního poplatku, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 26. 4. 2017, č. j. 25 Cdo 4097/2015-353, když náhradu za ztížení společenského uplatnění přiznal ve výši 6.703.200 Kč, ačkoli v daném případě její celková výše neměla přesáhnout zhruba 5.000.000 Kč. Dovolatelka je přesvědčena, že jí již zaplacená částka 5.027.400 Kč, odpovídající trojnásobnému navýšení uvedené náhrady, je přiměřená okolnostem případu, a že odvolací soud náhradu ve skutečnosti nesprávně zvýšil na čtyřnásobek. Vzhledem k tomu její celková výše neodpovídá srovnatelným případům, které dovolací soud již posuzoval. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Má za to, že při určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění nelze striktně vycházet z částky 5.000.000 Kč, neboť v jeho případě se jedná o výrazně závažnější poškození zdraví a s tím spojený dopad do kvality života, než v případech, které v předchozím rozhodnutí uvedl dovolací soud. Poukázal i na zásadu, že do pravomocně skončené věci lze zasáhnout pouze v případě zjevně nepřiměřené náhrady.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 9. 2017, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky přiměřeného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále opět jen „vyhláška“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odst. 2).
Podle §7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odst. 3).
Soudy obou stupňů důvodně vyšly ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště
slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, případně v nedávné době usnesením ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále též jen „Sbírka“). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Vzhledem k tomu, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor C 4277). Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění přitom není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sbírky).
V posuzovaném případě se již dovolací soud k výši náhrady za ztížení společenského uplatnění vyjádřil a v předchozím rozsudku ze dne 26. 4. 2017, č. j. 25 Cdo 4097/2015-353, provedl srovnání s případy obdobného charakteru, přičemž uzavřel, že výše náhrady by v této věci neměla přesáhnout zhruba 5.000.000 Kč. Lze konstatovat, že odvolací soud vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu úvahou, že podle §7 odst. 3 vyhlášky je přiměřené trojnásobné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, což znamená částku 5.027.400 Kč, která již byla v mezidobí žalovanou uhrazena. Nesprávné právní posouzení věci však spočívá v tom, že soud následně k této částce přičetl základní výši odškodnění vyjádřené částkou 1.675.800 Kč, tedy ve skutečnosti nešlo o trojnásobné, ale reálně o čtyřnásobné zvýšení, a v důsledku toho jím určená náhrada činí celkem 6.703.200 Kč. Tím se ovšem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která ve srovnatelných případech přiznává podstatně nižší náhrady za ztížení společenského uplatnění (pro stručnost lze jen odkázat na odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího soudu a na jím odkazovaná a rozebraná rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, 25 Cdo 4376/2015, 25 Cdo 2195/2014 a 25 Cdo 123/2004), a ve výsledku i od zmíněného závazného právního názoru.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v části potvrzujícího výroku ohledně platební povinnosti žalované ve výši 1.675.800 Kč změnil [ve shodě s ustanovením §243d písm. b) o. s. ř., neboť dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout], a to tak, že změnil rozsudek prvního stupně tak, že žalobu co do uvedené částky zamítl. Učinil tak při vědomí kritického přístupu Ústavního soudu ke změnám rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem ve sporech o náhradu za ztížení společenského uplatnění (srov. zejména nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 46/16). V nyní posuzované věci je však odlišná situace v tom, že dovolací soud v předchozím rozhodnutí vyslovil k otázce výše náhrady za ztížení společenského uplatnění závazný právní názor, k němuž měli účastníci možnost se v dalším řízení před odvolacím soudem vyjádřit (byla zachována Ústavním soudem požadovaná kontradiktornost řízení – srov. např. bod 22. nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16), a věcné rozhodnutí dovolacího soudu je tak již jen procesně přípustnou korekcí závěrů odvolacího soudu.
Vzhledem k částečné změně rozsudku odvolacího soudu neobstojí výroky o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení, proto je dovolací soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu