ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2899.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2899/2018-565
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: S. Z. , narozený XY, trvale bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U Studánky 250/3, Praha 7, proti žalované: Česká pojišťovna a. s. , se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 1.047.600 Kč a 44.799,73 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 151/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, č. j. 55 Co 31/2018-543, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 9. 2017, č. j. 42 C 151/2012-481, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 230.100 Kč a 7.020,30 EUR s příslušenstvím, co do částek 817.500 Kč a 37.779,43 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 14. 10. 2008 utrpěl úraz při autonehodě, kterou zavinil řidič vozidla zn. XY, pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěného u žalované, tím, že po nedobrzdění narazil zezadu do vozidla řízeného žalobcem a způsobil mu kontuzi krku a pohmoždění hlubších struktur krčních, podvrtnutí a natažení bederní páteře a křížokyčelního skloubení a rupturu bederní meziobratlové ploténky. Bolestné bylo znalecky ohodnoceno celkem 262,5 body [po 50% navýšení ve smyslu §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění – dále též jen „vyhláška“], čemuž při hodnotě 120 Kč/bod odpovídá náhrada v celkové výši 31.500 Kč. Ztížení společenského uplatnění pak bylo ve vztahu k fyzickým následkům (lehké omezení hybnosti bederní páteře s příznaky kořenového dráždění) ohodnoceno celkem 300 body [po 50% navýšení ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky], ve vztahu k následkům psychickým (středně těžká somatoformní bolestivá porucha a úzkostně-depresivní porucha) 1.375 body (po 25% navýšení podle téhož ustanovení), čemuž odpovídá celková náhrada ve výši 201.000 Kč. Důvody pro mimořádné zvýšení náhrady ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky soud ve vztahu k žádnému z nároků neshledal. Soud měl dále za opodstatněný požadavek na zaplacení částky 7.020,30 EUR, představující náhradu mzdových nákladů vynaložených po nehodě na zaměstnance T. K., jenž převzal v rámci živnosti žalobce jím dosud vykonávanou fyzickou práci. Ve vztahu k zaměstnankyni M. D. tentýž nárok důvodným neshledal vzhledem k absenci vztahu příčinné souvislosti mezi zvýšením její mzdy a úrazem žalobce. Žalobě pak soud nevyhověl ani ohledně nároku na náhradu ušlého zisku z podnikání v celkové výši 10.625,21 EUR s odůvodněním, že zisk žalobce v letech 2008 a 2009 oproti předchozímu období naopak stoupal a i jeho případný výpadek by byl plně kompenzován dávkami nemocenského.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 55 Co 31/2018-543, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení státu, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými závěry obvodního soudu i s jeho právním posouzením, přičemž ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění doplnil, že přiznaná satisfakce by měla být vždy přiměřená utrpěným následkům i s přihlédnutím k odškodnění, jakého se dostalo jiným poškozeným v obdobných případech. Ani v porovnání s dosud řešenými srovnatelnými případy nepovažoval soud výši náhrady přiznané žalobci za nepřiměřeně nízkou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k nároku na bolestné má za to, že ve věci jsou naplněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky, a to především vzhledem k dlouhotrvající léčbě žalobce, po jejímž ukončení jeho bolesti zcela nevymizely a nadále trvají, vzhledem k vysoké intenzitě těchto bolestí, pro niž musel žalobce absolvovat léčbu ve specializovaném zdravotnickém zařízení, jakož i s ohledem na následky bolestivých stavů v podobě psychických obtíží. Obdobně i u nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění je přesvědčen, že soudy měly aplikovat §7 odst. 3 vyhlášky, neboť v jiných obdobných případech je zvýšené odškodnění poškozeným pravidelně přiznáváno. Výhrady pak vznáší rovněž proti posouzení nároku na náhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnankyni M. D., v souvislosti s čímž namítá především nesprávnost závěru o absenci příčinné souvislosti mezi úrazem žalobce a zvýšením mzdy jmenované zaměstnankyně. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka přiměřeného zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky byla za daných skutkových okolností posouzena jinak. Námitky proti závěru o absenci příčinné souvislosti mezi zvýšenými mzdovými nákladů na zaměstnankyni M. D. a úrazem žalobce nesměřují proti otázkám právním, ale napadají skutková zjištění, která zásadně nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. §237 a 241a odst. 1 o. s. ř.). Proti závěrům soudů obou stupňů o nesplnění podmínek pro přiznání nároku na náhradu ušlého zisku pak dovolatel neformuluje vůbec žádnou právní otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. Proti tomuto právnímu závěru odvolacího soudu dovolatel nic nenamítá.
Podle §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odst. 2).
Podle §7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odst. 3).
Soudy obou stupňů důvodně vyšly ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, případně v nedávné době usneseními ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17, či ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2570/18.
U nároku na náhradu za bolest je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu třeba zásadně vycházet z toho, že odškodnění bolesti již v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky pro zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Pokud takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, soud na základě §444 odst. 1 a 2 obč. zák. a ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky uváží, zda z hlediska odškodnění bolesti jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a jaké zvýšení je přiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3940/2016, publikovaný pod C 16982 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, Soubor C 9636, ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, Soubor C 8370). Vzhledem k tomu, že základní odškodnění bolesti zahrnuje nejen primární poškození zdraví, ale zohledňuje i náročnost způsobu léčení [§6 odst. 1 písm. a), b) vyhlášky], je mimořádné zvýšení náhrady za bolest podle §7 odst. 3 vyhlášky v soudní praxi spíše výjimečné (srov. opět např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3940/2016, Soubor C 16982, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013) a přichází v úvahu, jestliže se intenzita bolesti vytrpěné v důsledku poškození zdraví, způsob a doba léčení jeho následků výrazně odlišují od jiných obdobných případů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2543/2010). Ze skutkových zjištění nalézacích soudů ve stávajícím řízení nevyplývá, že by průběh a okolnosti léčby dovolatele – vyjma toho, že se jednalo o delší dobu trvající rekonvalescenci na specializované klinice – neodpovídaly charakteru utrpěných poranění, popř. že by vykazovaly jakékoli abnormality či komplikace spojené s mimořádnými bolestmi, jež by odůvodňovaly výjimečný postup podle §7 odst. 3 vyhlášky. Neshledal-li odvolací soud za dané situace naplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení bolestného ve smyslu citovaného ustanovení, nelze jeho závěru vytknout nesprávnost či nepřiměřenost. Ostatně délka a intenzita léčby byly zohledněny již v rámci 50% zvýšení bodového ohodnocení vytrpěných bolestí pro náročný způsob léčení podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky. Namítal-li dovolatel, že měly být v tomto směru zohledněny rovněž další okolnosti v podobě přetrvávajících bolestí a z nich plynoucích psychických problémů, přehlíží, že jde již o trvalé následky, které nemohou být odškodňovány v rámci náhrady bolestného, nýbrž pouze v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění, na což ostatně poukázaly oba nalézací soudy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, publikovaný pod č. 7/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“).
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele ohledně důvodů pro přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. V prvé řadě je třeba připomenout, že i výše náhrady za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení náhrady stanovené na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, č. 50/2011 Sbírky). Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. odůvodnění citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Soubor C 9037).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009).
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů plyne, že žalobce utrpěl ve věku 35 let při dopravní nehodě úraz krční a bederní páteře. Ztížení jeho společenského uplatnění spočívá z hlediska fyzických následků v omezení hybnosti bederní páteře lehkého stupně s příznaky kořenového dráždění, působícím přetrvávající bolesti, jež bylo znalecky ohodnoceno celkem 300 body [po 50% navýšení pro zvlášť těžké následky ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky], u následků psychických se pak jedná o nově vzniklou somatoformní bolestivou poruchu a úzkostně-depresivní poruchu, jež byly znalecky ohodnoceny celkem 1.375 body (po 25% zvýšení podle téhož ustanovení). Pro dosavadní život žalobce sice představují uvedené následky omezení, neboť pro ně byl nucen ukončit své podnikání, je limitován ve fyzicky náročnějších činnostech a změn doznala rovněž jeho osobnost, na druhou stranu však byl schopen zvládnout náročné stěhování z Německa do Indie, kde aktuálně pobývá a uvedená postižení jej výrazněji nelimitují – kromě aktivit fyzicky náročných – ve výkonu pracovních či zájmových činností. Je schopen žít v zásadě běžným životem, a to včetně budování partnerského vztahu a cestování. To vše v situaci, kdy jeho předchozí zapojení v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním nebylo nijak mimořádné, nýbrž spíše běžné. Dospěl-li za tohoto skutkového stavu věci odvolací soud k závěru, že se nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, neshledává dovolací soud jeho úvahu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud respektoval základní východiska právní úpravy a při úvaze o případném zvýšení náhrady zvážil všechny relevantní okolnosti, zejména věk a srovnání aktivit žalobce před nehodou a po ní. Na tomto základě pak provedl rovněž srovnání s jinými dosud řešenými případy, které lze považovat rámcově za srovnatelné s nyní projednávanou věcí, či je lze z hledisek rozhodných pro případnou aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky (tj. zejména vzhledem k věku a míře omezení poškozeného v budoucím životě oproti jeho dosavadnímu zapojení) považovat za ještě závažnější. Konečně pak vyložil důvody, pro něž neshledal srovnatelným případ řešený v žalobcem namítaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005. Postupoval tak v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality a neodchýlil se ani v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací námitka, že pravidelné přiznávání odškodnění zvýšeného podle §7 odst. 3 vyhlášky jiným osobám s obdobným postižením automaticky zakládá postup podle citovaného ustanovení vůči žalobci, není důvodná. Již ze samotné dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že jde o výjimečné opatření, použitelné jen v odůvodněných případech. I když soudní praxe v některých případech nahrazovala nedostatečnost základního ohodnocení využitím mimořádného zvýšení náhrady, nelze v žádném případě hovořit o jakémsi automatismu, který by bez dalšího vedl k paušálnímu zvyšování náhrad. Závěr o použitelnosti tohoto ustanovení bude vždy odviset od posouzení konkrétních okolností té které věci a zejména specifických dopadů do života konkrétního poškozeného po úrazu ve srovnání s jeho zapojením před úrazem.
Přípustnost dovolání konečně nejsou způsobilé založit ani námitky směřující proti závěru odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi zvýšením mzdových nákladů na zaměstnankyni M. D. a úrazem žalobce. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025), pokud se v řízení zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). V tomto ohledu však dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybňuje, neboť závěr o absenci příčinné souvislosti napadá toliko kritikou skutkového zjištění nalézacích soudů, že důvodem zvýšení angažmá jmenované zaměstnankyně nebyl výpadek činnosti žalobce v důsledku úrazu, nýbrž zvýšení počtu jeho zaměstnanců a s tím související nárůst administrativy. Ve svém důsledku tak brojí nikoli proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu