ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.433.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 433/2019-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: P. P. , narozen XY, bytem XY, jednající opatrovnicí R. P., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti žalované: Fakultní nemocnice Ostrava , se sídlem 17. listopadu 1790/5, Ostrava, IČO 00843989, zastoupená JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, o náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 273/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2018, č. j. 11 Co 25/2018-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 29. 10. 2015 se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě v důsledku újmy na zdraví, neboť zaměstnanci žalované pochybili při hospitalizaci žalobce na infekčním oddělení těsně po jeho porodu (8. 6. 1993), včas nerozpoznali příznaky salmonely a nezabránili vzniku rozsáhlé poruchy centrálního nervového systému, v důsledku čehož je žalobce vyloučen z pracovního uplatnění.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017, č. j. 85 C 273/2015-113, byla výrokem I žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 331.805 Kč s příslušenstvím, výrokem II byla žalovanému uložena povinnost platit žalobci 5.529 Kč měsíčně, výrokem III a IV byla žaloba co do částky 878.007 Kč s příslušenstvím a co do částky 10.834 Kč měsíčně zamítnuta a výroky V až VII bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a státem. Okresní soud vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož současný stav žalobce vznikl kombinací nepreventovatelné salmonelové meningitidy v novorozeneckém věku a důsledku hypoxicko-ischemického inzultu, a z rozhodnutí o invalidním důchodu žalobce. Dovodil odpovědnost žalované za konečný nepříznivý zdravotní stav žalobce a odmítl na věc aplikovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně odškodnění nemožnosti seberealizace při výkonu povolání u dětí v rámci ztížení společenského uplatnění s odůvodněním, že by v daném případě nebylo možno odškodnit žalobce z titulu ztížení společenského uplatnění, ani kdyby nárok nebyl promlčen. Jelikož nelze akceptovat, aby se žalobci nedostalo žádného odškodnění, dospěl okresní soud k závěru, že je na místě odškodnit žalobce formou náhrady za ztrátu na výdělku, jíž stanovil dle průměrného výdělku osob do 20 let, od nějž odečetl přiznaný invalidní důchod. Námitku promlčení shledal důvodnou pouze v části nároku za dobu delší než tři roky před podáním žaloby, ve zbytku shledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 11 Co 25/2018-177, výrokem I potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavých výrocích III a IV, ve výrocích I, II a nákladových výrocích jej změnil výrokem II tak, že se žaloba na zaplacení částky 396.761 Kč s příslušenstvím zamítá a žalované a státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud připustil změny žaloby, o nichž nerozhodl okresní soud, a uzavřel, že žalobci nemohl ujít výdělek vzhledem k charakteru jeho postižení a jeho vzniku, neboť nelze nijak odhadnout, jakého vzdělání by žalobce dosáhl a jaký by byl jeho výdělek. Ztrátu žalobcova pracovního potenciálu bylo možno odškodnit v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění, a pokud tento nárok neuplatnil, jde to k jeho tíži. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě dle §447 odst. 1 obč. zák. tedy není dán. Nejblíže nároku žalobce by byla náhrada za ztrátu na výdělku u osob připravujících se na budoucí povolání dle §447 odst. 3 obč. zák., avšak v takovém případě by byl nárok žalobce promlčen, neboť žalobce neuvedl žádné skutečnosti, jež mu bránily v uplatnění nároku včas. Samotná skutečnost, že žalovaná neuznala nárok žalobce a že se bránila poskytnout informace o poskytované zdravotní péči, neodůvodňuje pozdní uplatnění nároku žalobou. Vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu žalobce a majetkovým poměrům obou účastníků shledal odvolací soud podmínky pro odepření náhrady nákladů žalované dle §150 o. s. ř.
Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky posouzení nároku dle právních předpisů, jež byly účinné v době porušení právní povinnosti, neboť dovolateli vznikla škoda 8. 6. 1993 a odst. 3 byl do §447 obč. zák. vložen až v roce 2006. Dovolatel odkázal na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 5024/2014, z nějž dovozuje, že počátek promlčecí doby se vztahuje až k okamžiku přiznání invalidního důchodu. Dle dovolatele je argumentace odvolacího soudu, jenž upírá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dětem, porušením práva na rovné zacházení a dalších lidských práv. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel formuluje zavádějící otázky, na nichž však napadené rozhodnutí nezávisí. Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce je součástí náhrady za ztížení společenského uplatnění, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatel proti němu vlastně žádné argumenty nesnáší. Ostatní dovolatelem citovaná rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné dle §237 o. s. ř.
V souladu s §3036 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) se věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Podle §3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Promlčení se tedy v dané věci řídí podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví jsou samostatnými nároky, u nichž běží vlastní promlčecí doby. Počátek jejich běhu je stanoven okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě. Jedná se o tzv. subjektivní promlčecí dobu, přičemž tzv. objektivní promlčecí doba se v případě nároku na náhradu škody na zdraví neuplatňuje. Počátek subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na závěru, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě dle §447 odst. 1 obč. zák. není dán, neboť dovolatel utrpěl závažné poškození zdraví hned po narození a nikdy tedy nepracoval a pracovat nemohl, a proto mu žádný výdělek neušel. Odškodnění samotného potenciálu uplatnit se na trhu práce je součástí náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 1 Cz 52/90, uveřejněný pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1952/2011). K doplnění pouze jako podpůrný argument uvedl dále závěr, že i pokud by bylo možno analogicky nárok odvodit od později přijatého ustanovení §447 odst. 3 obč. zák., byl by tento nárok promlčený v zákonné promlčecí době.
Náhradou za ztrátu na výdělku je vždy odškodňován konkrétní výdělek, který v příčinné souvislosti se škodnou událostí prokazatelně ušel, přičemž lze odškodnit i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, avšak pouze tehdy, jestliže k realizaci dané výdělečné činnosti nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod C 2737, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2295/2011, Soubor C 12510, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3403/2008). Přisvědčit lze i názoru, že náhradou za ztrátu na výdělku se neodškodňuje samotná ztráta či omezení možnosti pracovního uplatnění ve smyslu profese, nýbrž majetková újma, spočívající v tom, že trvalou ztrátou (snížením) pracovní způsobilosti následkem újmy na zdraví došlo k poklesu jeho příjmů oproti jeho příjmům před škodnou událostí. V souvislosti s vlivem poškození zdraví na výkon zaměstnání se totiž v rámci náhrady za ztrátu na výdělku odškodňuje snížení výdělku, zatímco v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění se odškodňuje omezení možnosti seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon povolání (ve smyslu profese) bez přímé souvislosti s výší výdělku (srov. citované R 22/1992 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1952/2011).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není přiznání invalidního nebo částečného invalidního důchodu podmínkou pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, ovlivňuje však její výši (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, nebo ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5024/2014, uveřejněné pod č. 76/2006 a 71/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Dovolatel ve svém dovolání zpochybnil oba závěry odvolacího soudu. Dle jeho názoru nebylo možno posuzovat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dle §447 odst. 3 obč. zák., jak to udělal odvolací soud, neboť toto ustanovení v rozhodné době vzniku škody (8. 6. – 10. 6. 1993) občanský zákoník neobsahoval a nárok bylo možné posoudit dle §447 odst. 1 obč. zák. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že by byl jeho nárok promlčen, když k přiznání invalidního důchodu došlo až dne 12. 6. 2015.
Tyto námitky jsou však liché. Dovolatel utrpěl škodu na zdraví záhy po svém narození a pro závažná postižení centrálního nervového systému nemohl vykonat ani základní školní docházku, ani získat určité vzdělání a uplatnit se na trhu práce. V jeho případě je stanovení jakéhokoli výdělku čistě hypotetické, neboť nelze ani předpokládat, jakého vzdělání by dovolatel dosáhl, ani v jakém oboru by se uplatnil, a jakého výdělku by tedy dosahoval. Veškeré výpočty dovolatele i okresního soudu jsou ryzí spekulací. Odvolací soud neposuzoval nárok dovolatele dle ustanovení neúčinného v době vzniku škody, naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí uzavřel, že nárok dle §447 odst. 1 obč. zák. nemůže být v případě dovolatele dán, neboť mu neušel konkrétní výdělek. Nepřípadné je rovněž srovnání s věcí vedenou pod sp. zn. 25 Cdo 5024/2014, neboť v tomto případě došlo k ukončení přípravy na budoucí povolání v roce 2009 a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku byl posouzen dle již účinného §447 odst. 3 obč. zák. V této souvislosti lze doplnit, že správný není ani závěr dovolatele, že pokud by žalovaná poškodila zdraví žalobce v pozdějším věku, nebylo by stanovení pravděpodobného výdělku problém, neboť rozhodující je, že ke vzniku škody došlo před účinností novely občanského zákoníku, a nárok dovolatele tedy nemohl být posouzen ani dle §447 odst. 3 obč. zák., což ostatně sám dovolatel namítal.
Vzhledem k charakteru a rozsahu postižení dovolatele bylo již od jeho útlého dětství zřejmé, že nebude v budoucnu moci vykonávat žádné povolání či profesi a že bude mít nárok na invalidní důchod III. stupně, o čemž svědčí i skutečnost, že mu byl přiznán zpětně od 8. 6. 2011. Pro svůj stav byl dovolatel zbaven způsobilosti k právním úkonům a byla mu ustanovena opatrovnicí jeho matka. Následně podala opatrovnice proti žalované u téhož soudu dvě žaloby, vedené pod sp. zn. 182 C 135/2010 a 137 C 94/2012, v nichž bylo opakovaně shledáno pochybení žalované při poskytování zdravotní péče, a z tohoto důvodu byla žalované uložena povinnost nahradit náklady jeho léčení. Dovolatel tedy měl prostřednictvím své matky - opatrovnice nejpozději v roce 2012 všechny informace potřebné pro uplatnění nároků z titulu škody na zdraví, především náhrady za ztížení společenského uplatnění, ale rovněž pro uplatnění případného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku pro invaliditu. Nárok odpovídající §447 obč. zák. se přitom promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/20058, publikovaný pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel přitom netvrdil žádné objektivní okolnosti, které mu bránily v požádání o invalidní důchod v okamžiku, kdy mu na něj vznikl nárok, ani nevysvětlil, z jakého důvodu o něj požádal až po více než čtyřech letech. Rovněž závěr o promlčení nároku žalobce v subjektivní dvouleté promlčecí době dle §106 odst. 1 obč. zák. je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, Soubor C 1168, rozsudek ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, Soubor C 2145, rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 2445, rozsudek ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008, nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010).
Ačkoli je případ dovolatele z lidského hlediska politováníhodný, v situaci, kdy zákon výslovně upravuje právo na náhradu škody na zdraví jako promlčitelné i u osob, které nejsou plně způsobilé k právním úkonům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, uveřejněný pod číslem 84/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), nelze akceptovat nahrazení promlčeného práva na náhradu za ztížení společenského uplatnění, tj. nemajetkové újmy, konstrukcí majetkové ztráty ve formě náhrady za ztrátu na hypotetickém výdělku, jejž dovolatel neměl a nelze jej žádným způsobem určit. Tento závěr neodporuje ani základním lidským právům či principu rovnosti, neboť dovolatel měl k dispozici prostředek, jímž se mohl domoci plného odškodnění, ať již z titulu nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, či nároků na náhradu nákladů péče o nesoběstačnou osobu a nákladů léčení, jež byly úspěšně uplatněny.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
S ohledem na širší okolnosti případu, podrobně rozvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zjevný rozdíl v majetkových poměrech účastníků a zdravotní stav žalobce nebyla žalované přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (§150, §243c odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu