ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1167.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 1167/2019-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce M. V. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Kamilou Dolejší, advokátkou se sídlem v Praze, Krátká 1148/32, proti žalované městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu pozemků a o určení, že žalobce je jejich nájemcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 358/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 58 Co 300/2018-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 58 Co 300/2018-63, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Především nelze ztratit ze zřetele, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci pak vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14/, či ze 4. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016), jak to ve skutečnosti učinil dovolatel konstatováním, že „právní otázka v dané věci ( zda účastníky uzavřenou smlouvu o nájmu pozemků ze dne 8. listopadu 2007 lze posoudit jako smlouvu na dobu neurčitou ) má být dovolacím soudem posouzena jinak, přičemž ... nevylučuje situaci, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je odchylná od napadených rozhodnutí“ .
Předkládá-li pak dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek (jak to lze, s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o. s. ř./, dovozovat i v projednávané věci), je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich. Jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné. Ani to se však z obsahu dovolání nepodává. Výše specifikovaná kritéria přípustnosti totiž dovolatel vztáhl pouze k jedné (patrně „stěžejní“ ) právní otázce (zda účastníky uzavřenou smlouvu o nájmu pozemků ze dne 8. listopadu 2007 lze posoudit jako smlouvu na dobu neurčitou, jak dovodily oba soudy); k druhé z nich (zda výpověď žalované z nájmu pozemků daná dovolateli dne 12. září 2017 je platným právním jednáním) však již žádná kritéria přípustnosti dovolání neoznačil.
Navíc má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí – jak rovněž avizoval dovolatel – závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé nejen to, o kterou otázku jde, nýbrž i to, od které "ustálené rozhodovací praxe" (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, či ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 1. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016). Ani tomuto požadavku však dovolatel nedostál. Z obsahu dovolání je sice patrný jeho nesouhlas s právními závěry, že smlouvu o nájmu pozemků ze dne 8. listopadu 2007 lze posoudit jako smlouvu na dobu neurčitou a že výpověď žalované z nájmu pozemků daná dne 12. září 2017 je platným právním jednáním, avšak z něj již nevyplývá relevantní rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlit. Zmínil-li dovolatel (avšak pouze ve vztahu k první z těchto otázek) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, uveřejněný pod č. 17/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, učinil tak jen proto, aby zpochybnil správnost odkazu obou soudů na citovaný rozsudek, neboť podle něj na daný skutkový stav nedopadá (podle jeho názoru se týká problematiky nájmu /služebního/ bytu, na nějž dopadala odlišná pravidla).
Konečně nelze přehlédnout, že ani dovolatelova žádost, aby „právní otázka“ byla „dovolacím soudem posouzena jinak“ , významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. října 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15/). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval dovolatel (srov. kupř. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu z 1. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016, či ze 4. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016). Ostatně okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatel alespoň zčásti ani vyhovět nemohl, neboť namítl-li rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění a vady řízení, neuplatnil v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu