ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1959.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 1959/2019-506
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně J.B.D. s.r.o. , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Trojická 1910/7, IČO: 25636472, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, proti žalované VISUM a.s. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Gregorova 2117/2, IČO: 27953416, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, o zaplacení částky 1.652.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 277/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2018, č. j. 28 Co 11/2018-445, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2018, č. j. 28 Co 11/2018-445, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. října 2017, č. j. 18 C 277/2014-380, ve vyhovujícím výroku I. tak, že co do částky 615.650,- Kč s úrokem z prodlení od 2. července 2013 do zaplacení se žaloba zamítá, a v nákladových výrocích II. a III., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se změněnou (resp. o částku 318.070,- Kč rozšířenou) žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 1.652.450,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě nájemní smlouvy z 22. února 2011 měla od žalované pronajaty tam specifikované nebytové prostory nacházející se v „budově č. p. XY umístěné na parcele č. XY v katastrálním území XY na adrese XY“ (dále jen „Budova“), že za účelem užívání jako autoservisu v nich uskutečnila se souhlasem žalované tam vypočtené stavební úpravy, jimiž Budovu zhodnotila, a že výše tohoto zhodnocení činí právě částku 1.652.450,- Kč. Zaplacení uvedené částky se pak domáhala z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny zvýšila hodnota pronajaté věci (§667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni skončení nájmu, tj. k 30. červnu 2013, a ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. října 2017, č. j. 18 C 277/2014-380, změněné žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 1.652.450,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky II. a III.).
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. května 2018, č. j. 28 Co 11/2018-445, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že co do částky 615.650,- Kč s úrokem z prodlení od 2. července 2013 do zaplacení žalobu zamítl (dále jen „měnící výrok“); jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II. a III.).
Odvolací soud – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001 – především zdůraznil, že podle ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., které se uplatní i při nájmu nebytových prostor, svědčí žalobkyni nárok na protihodnotu toho, o co se odsouhlasenými stavebními úpravami zvýšila hodnota pronajaté věci, neboť žalovaná se nezavázala k úhradě nákladů s tím spojených. V návaznosti na to se zabýval výší uvedeného nároku. Zde vyšel především ze znaleckého posudku znalce Ing. Oldřicha Jůzy (dále též jen „ustanovený znalec“), jenž byl vyhotoven na vyžádání soudu prvního stupně jako posudek revizní a v němž znalec za použití kombinace metod výnosové, porovnávací a nákladové stanovil výši zhodnocení částkou 1.652.450,- Kč. Z důvodů rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku však nepovažoval v tomto případě použití prvních dvou oceňovacích metod za vhodné a dospěl k závěru, že výši zhodnocení je třeba určit pouze metodou nákladovou. Jelikož při použití této metody ocenil ustanovený znalec zhodnocení částkou 1.036.800,- Kč a jelikož k obdobnému ocenění zhodnocení, konkrétně ve výši 1.013.777,- Kč, dospěl také Znalecký a oceňovací ústav s.r.o. v posudku z 1. dubna 2016, č. 5450/2016, jejž předložila žalovaná, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že co do částky 615.650,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zejména namítla, že odvolací soud se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od rozhodnutí z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, ze 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, a z 1. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015), jestliže stanovil výši zhodnocení a potažmo uplatněného nároku toliko nákladovou metodou, a nikoli kombinací metod výnosové, porovnávací a nákladové, tj. postupem, který zvolil ustanovený znalec. Zdůraznila, že výběr metody ocenění náleží výlučně znalci, neboť jde o otázku skutkovou (nikoli právní), jejíž posouzení navíc vyžaduje odborné znalosti (§127 o.s.ř.). Má-li soud pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů, může znalce požádat o doplnění znaleckého posudku, klást mu otázky během jeho výslechu, zadat zpracování revizního znaleckého posudku apod.; není však oprávněn je měnit, jak to učinil odvolací soud. Podle dovolatelky navíc procesně pochybil i tím, že nezohlednil její skutková tvrzení (a zároveň opomněl důkazy navržené k jejich prokázání), z nichž vyplývalo, že ve skutečnosti pro nižší zhodnocení není dán důvod; v důsledku toho pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v této souvislosti odkázala zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhovující rozsudek soudu prvního stupně bude potvrzen.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o.s.ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – ve skutečnosti směřuje pouze proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti tomuto výroku je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení výše dovolatelčina nároku podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. odvislé od výsledků znaleckého dokazování, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání rovněž uplatnila. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o.s.ř., neboť povaha vytýkané vady řízení tomu nebrání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posouzení hmotněprávních aspektů otázky otevřené dovolacímu přezkumu vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §667 odst. 1 věty první a čtvrté obč. zák. (tj. podle ustanovení, jež má být podle ničím nezpochybněného právního názoru odvolacího soudu aplikováno v projednávané věci) změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele; dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. K tomu je třeba již na tomto místě přičinit, že ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. o změnách na pronajaté věci se uplatní i při nájmu nebytových prostor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod č. 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 125/2002 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na které odkázal i odvolací soud).
Nejvyšší soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 28 Cdo 1138/2005, uveřejněném pod C 3782 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že právo nájemce podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je vázáno na splnění dvou předpokladů. Prvním z nich jsou změny na pronajaté věci provedené se souhlasem pronajímatele (bez toho, že by se zavázal k úhradě nákladů s tím spojených); druhým předpokladem je skončení nájmu jako takového (bez ohledu na nástupnictví v osobě pronajímatele). Zhodnocení pronajaté věci pak musí být vyčísleno podle stavu ke dni skončení nájmu. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněném pod č. 92/2012 časopisu Soudní judikatura, a sdílí je i v poměrech souzené věci.
V soudní praxi pak není pochyb o tom, že ocenění „toho, o co se zvýšila hodnota věci“ (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.) je otázkou skutkovou, nikoli právní. Jelikož posouzení dané otázky vyžaduje odborných znalostí (§127, §127a o.s.ř.), soud se při stanovení výše zhodnocení pronajaté věci zpravidla neobejde bez provedení důkazu znaleckým posudkem (obdobně v právní teorii Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, 2. svazek, str. 2003). Dlouhodobě ustálená soudní praxe zastává názor, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tj. podle ustanovení §132 o.s.ř.), nicméně je tu při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných znaleckých závěrů, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; nebude-li tím pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku či jeho nejasnost nebo neúplnost odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o.s.ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (z dřívější doby srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 3. září 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, a Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státního notářství sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné pod č. 4/1969 a 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 24. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 1207/14/ a ze 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněné pod č. 38/2014 a pod č. 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že součástí znaleckého posouzení je i volba metod ocenění. Je tedy na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Znalec je povinen volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně odůvodnit, přičemž toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, a z 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či usnesení z 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněné pod č. 23/2013 časopisu Soudní judikatura, a z 19. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 4803/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením z 24. ledna 2019, sp. zn. II. ÚS 4077/18/, uveřejněné pod č. 89/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že ustanovený znalec Ing. Oldřich Jůza (dále opět jen „ustanovený znalec“) ve svém posudku z 25. listopadu 2015, č. 1621-11/2015, jenž byl vypracován na vyžádání soudu prvního stupně jako posudek revizní, ocenil výši zhodnocení za použití kombinace metod výnosové, porovnávací a nákladové (dále jen „zhodnocení“) částkou 1.652.450,- Kč. Své závěry o výši zhodnocení a způsobu jejího určení přitom nijak nekorigoval ani ve svých následných ústních přednesech (viz reprodukci výslechu znalce zachycenou v protokolech o jednání na č. l. 204 až 215 a 353 až 363 spisu) či písemných projevech (viz podání na č. l. 250 až 252 spisu a dodatek č. 1 k posudku č. 1621-11/2015 z 23. dubna 2017 v příloze spisu). Znalecký a oceňovací ústav s.r.o. pak ve svém posudku z 1. dubna 2016, č. 5450/2016, jejž předložila žalovaná, ocenil zhodnocení částkou 450.000,- Kč, a to za použití výnosové metody (jejíž volbu odůvodnil tím, že „má… v daném případě nejlepší výpovědní schopnost“ ). Jestliže tedy odvolací soud v rámci hodnocení uvedených znaleckých posudků zvolil k ocenění zhodnocení metodu nákladovou a výši zhodnocení (a potažmo i od ní odvozenou výši uplatněného nároku) návazně stanovil částkou 1.036.800,- Kč, je evidentní, že závěry ustanoveného znalce, resp. jmenovaného znaleckého ústavu nepřípustně (v rozporu se shora citovanou judikaturou) nahradil vlastním názorem, tedy – řečeno jinak – sám posoudil skutečnosti (rozhodné pro volbu příslušné oceňovací metody /příslušných oceňovacích metod/), k nimž je třeba odborných znalostí. Pro úplnost zbývá dodat, že uvedené pak v plném rozsahu platí i ve vztahu k ostatním v řízení předloženým znaleckým posudkům.
Z řečeného vyplývá, že právní posouzení výše nároku podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. odvolacím soudem neobstojí. Dovolací soud se již – pro nadbytečnost – nezabýval dovolací námitkou vztahující se k tam popsanému procesnímu pochybení. Uvedená námitka je totiž ve své podstatě jen pokračováním v polemice s procesním postupem odvolacího soudu, který již byl shledán nesprávným z jiného důvodu.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek v měnícím výroku a v závislých nákladových výrocích II. a III. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu