ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.246.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 246/2019-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce T. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 185/10, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 260/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2018, č. j. 91 Co 416/2017-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 27 C 260/2016-83, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu v tam uvedeném znění na převod bytové jednotky č. XY o velikosti 0+1, nacházející se v 5. podlaží budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY, a příslušného spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a pozemku (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 91 Co 416/2017-159, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby soud nahradil souhlas žalovaného s uzavřením smlouvy o převodu předmětného bytu, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (zda schválením zásad privatizace obecních bytů zastupitelstvem vznikla obci povinnost uzavřít kupní smlouvu s konkrétním nájemcem) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od ustáleného řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně uvedl, že schválení zásad prodeje obecních bytů zastupitelstvem obce ani schválení záměru obce podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, resp. podle §36 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a nebyl (ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ani právním úkonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněný pod č. 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1383/2010, ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5962/2016, nebo ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1011/2018). Nejvyšší soud rovněž v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4372/2013, nebo ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3468/2013), vysvětlil proces vytváření vůle obce a jejího projevu navenek. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že usnesení zastupitelstva obce (příp. jeho rady) ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Závěr odvolacího soudu, že žalovanému na základě usnesení zastupitelstva o schválení zásad prodeje obecních bytů povinnost uzavřít konkrétní kupní smlouvu se žalobcem nevznikla, je s uvedenou judikaturou v souladu.
Ve vztahu k ostatním námitkám zbývá dodat, že dovolatel jimi uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolacímu soudu vytkl vady řízení (především námitkou, že napadené rozhodnutí bylo pro něj překvapivé, v rozporu s principem předvídatelnosti a legitimního očekávání). K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Pro úplnost lze konstatovat, že za překvapivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012) lze považovat takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O takovou situaci však v souzené věci nešlo, neboť odvolací soud na stejném skutkovém základě, který zjistil soud prvního stupně, přijal pouze odlišné právní závěry ohledně závaznosti zásad privatizace obecních bytů.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním je napadán rozsudek v celém rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ani přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 4. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu