ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2461.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2461/2019-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně M. Š. , bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalovanému R. Š. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, o určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 393/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. února 2019, č. j. 58 Co 108/2018-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Marka Bukovského, advokáta se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou nájemkyní „bytu č. XY na adrese XY“ (dále jen „předmětný byt“).
K jejímu odvolání Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. února 2019, č. j. 58 Co 108/2018-138, potvrdil rozsudek ze dne 16. ledna 2018, č. j. 35 C 393/2017-54, jímž Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění. Manželství účastníků trvalo od 10. února 1998 do 20. července 2016 a již 24. července 2001 se dohodli se statutárním městem Zlín (vlastníkem předmětného bytu a jeho pronajímatelem) na uzavření budoucí nájemní smlouvy a smlouvy o budoucí smlouvě o převodu bytové jednotky (předmětného bytu). Dne 1. října 2001 pak skutečně uzavřeli smlouvu o nájmu předmětného bytu. Ačkoliv v únoru 2016 se žalovaný z předmětného bytu odstěhoval, po rozhodnutí soudu prvního stupně (v květnu 2018) se do něj opět nastěhoval, a naopak žalobkyně i s dětmi se přestěhovala do jiného bytu, který vlastní. Na podkladě těchto skutečností pak shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“). Konstatoval, že určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnutí ochrany žalobci dříve, než dojde k porušení jeho práva; zpravidla tudíž není opodstatněna tam, kde již lze žalovat na splnění povinnosti. I v těchto případech však může být na místě, a to za předpokladu, že vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde tak případným dalším žalobám na plnění. Bydlí-li však nyní v předmětném bytě žalovaný, je způsobilým prostředkem ochrany právního postavení žalobkyně žaloba na vyklizení bytu. V tomto řízení by se jako předběžná řešila otázka, zda se žalobkyně stala výlučnou nájemkyní bytu v důsledku jí tvrzených skutečností. Neshledal ani tvrzenou nejistotu ve vztahu mezi pronajímatelem (statutárním městem Zlín) a nájemci (účastníky), jelikož pronajímatel je oba pokládá za nájemce. Ani žalobkyní požadované určení by však případnou nejistotu v tomto právním vztahu neodstranilo, neboť rozhodnutí je závazné pouze pro účastníky řízení a všechny orgány – soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (§159a o.s.ř.), avšak nikoliv pro statutární město Zlín jako pronajímatele.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět je „o.s.ř.“).
Nastolenou právní otázku naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 o.s.ř. totiž odvolací soud vyřešil v souladu s dlouhodobě ustálenou soudní praxí, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že existence naléhavého právního zájmu je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (srov. nález Ústavního soudu z 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Určovací žaloba podle §80 o.s.ř. je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 635/2003, či usnesení z 2. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1582/2005, a z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015).
Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Soudní praxe také připustila žalobu na určení, že žalobkyně je jedinou nájemkyní bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným, jestliže kladným rozhodnutím o ní bude odstraněn stav nejistoty v jejím právním postavení ve vztahu k tomuto bytu a současně se tím předejde i případným dalším sporům (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2534/99, uveřejněný pod C 260 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 28. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 2440/2004). I z toho tudíž vyplývá, že prokáže-li žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, z 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní judikatura, či z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008).
S přihlédnutím k uvedeným judikatorním závěrům a vzhledem k tomu, že po rozhodnutí soudu prvního stupně začal v předmětném bytě bydlet žalovaný (a dovolatelka s dětmi se z něj odstěhovala do jiného svého bytu), by kladné rozhodnutí o určovací žalobě v tomto konkrétním případě nemuselo vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a tím zamezit jejich dalším sporům. Mohlo by se totiž stát, že ani po vyhovujícím určovacím rozhodnutí by žalovaný předmětný byt nevyklidil; v této souvislosti pak nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí, jimiž se soud vyslovil o žalobě na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemohou být v exekučním řízení nuceně realizována (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1273 – 1274 a dále také již citované usnesení Nejvyššího soudu z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015). Nadto, jsou-li soudní rozhodnutí tohoto typu závazná jen pro účastníky řízení a všechny orgány (§159a odst. 1 a 4 o.s.ř.), statutární město Zlín jako pronajímatel by jím stejně nebylo (nemuselo být) vázáno. Vyhovující určovací rozhodnutí tudíž není v tomto případě způsobilé na současném právním postavení dovolatelky zásadně nic změnit (nemůže jí přivodit oproti současnému stavu příznivější postavení – srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008). Naproti tomu v rozhodnutí vydaném v řízení o vyklizení (o splnění povinnosti) by soud, byť pouze předběžně, musel posoudit, zda právo nájmu k předmětnému bytu svědčí pouze dovolatelce či oběma účastníkům a případně uložil žalovanému (již soudně vymahatelnou) povinnost k jeho vyklizení. Jestliže pronajímatel již dopředu avizoval, že případné soudní rozhodnutí bude respektovat, není důvod se domnívat, že by se neřídil (předběžným) posouzením otázky nájemního práva v řízení o vyklizení. Nad rámec řečeného lze již jen pro úplnost dodat, že byť v době zahájení řízení mohla být žaloba o určení nájemního práva – vzhledem k tehdejším skutkovým okolnostem – popřípadě důvodná, v důsledku jejich změny (po rozhodnutí soudu prvního stupně) již není způsobilá naplnit svou preventivní funkci.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ , tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o.s.ř., a proto je podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu