ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.406.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 406/2019-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce D. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Podlužanská 2203, proti žalované D. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, o určení důvodnosti námitky ve stavebním řízení, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 32/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2018, č. j. 26 Co 201/2018-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (vlastník jednotky XY v domě XY na pozemku parc. XY, k. ú. XY, dále jen „jednotka XY) se domáhal určení, že je důvodná námitka vlastnictví, kterou uplatnil v řízení vedeném před Městským úřadem v Golčově Jeníkově, stavebním úřadem, zahájeném na základě žádosti žalované o dodatečné povolení stavby – modernizace a stavební úpravy bytové jednotky XY v domě XY na pozemku parc. XY, k. ú. XY, dále jen „jednotka XY“. Tvrdil, že součástí jeho bytové jednotky XY je místnost o velikosti 16,86 m 2 , kterou žalovaná neoprávněně připojila ke své bytové jednotce XY.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 3 C 32/2015-266, žalobu zamítl (výrok I.), zastavil řízení o určení, že ke stavebně technickému přičlenění obytné místnosti (blíže specifikované) k jednotce XY namísto jednotky XY může být provedeno pouze se souhlasem žalobce (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 26 Co 201/2018-311, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně – v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 469/2002 – posoudil domy XY jako samostatné budovy. Tato otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na řešení této otázky právní závěry odvolacího soudu ve skutečnosti vůbec nespočívají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/2013).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil, že podle citovaného rozhodnutí se budovou podle §2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, rozumí stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými samostatnými užitkovými prostory, s výjimkou hal, a to za předpokladu, že vykazuje charakter samostatné nemovité věci v právním smyslu. Současně poukázal na to, že rozhodnutím vlastníka za budovu lze považovat rovněž sekci se samostatným vchodem, pokud je samostatně označena číslem popisným a je tak stavebně technicky uspořádána, že může plnit samostatně základní funkci budovy [§2 písm. a) věta druhá zákona o vlastnictví bytů].
Primárně však uzavřel, že prostorově vymezené části budovy, které se stanou bytovými jednotkami, určuje vlastník svým prohlášením (§4 zákona o vlastnictví bytů). Ať už původní vlastník v době, kdy činil prohlášení vlastníka, považoval domy XY za samostatné budovy či za sekce, vymezil jednotku XY tak, že nezasahovala mimo půdorys domu XY a neobsahovala spornou místnost, která se nachází v domě XY. I když tato místnost byla po určitou dobu fakticky zpřístupněna (pouze) z jednotky XY, žalobce mohl jednotku XY nabýt pouze v takové podobě, v jaké byla vymezena prohlášením vlastníka, tedy bez sporné místnosti. Pro úplnost lze dodat, že uvedený závěr odvolacího soudu je s ustálenou judikaturou v souladu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 893/2001, ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002 či ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013).
Dovolatel rovněž namítá, že platnost prohlášení vlastníka měla být odvolacím soudem posouzena jinak, nevymezuje však žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Navíc závěr odvolacího soudu o platnosti prohlášení vlastníka zpochybňuje poukazem na to, jak měl být jeho obsah interpretován, a ve skutečnosti tak napadá správnost skutkových zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 853/2007). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Pro úplnost lze dodat, že jestliže bytové jednotky byly zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle §1167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, po 1. 1. 2014 prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k bytovým jednotkám nevzniklo, a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 ICdo 34/2015).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu