ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4134.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4134/2018-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. P. , XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalované městské části Praha 9 , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 243/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018, č. j. 70 Co 199/2018-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Zuzany Kratěnové, advokátky se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2018, č. j. 17 C 243/2017-15, vyhověl žalobě a určil, že je neoprávněná výpověď žalované ze dne 11. září 2017 z nájmu žalobce k „bytu č. 16, o velikosti 0+1, v domě č. p. XY, na adrese XY“ (dále jen „Výpověď“ a „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2018, č. j. 70 Co 199/2018-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že Výpověď je neoprávněná ve smyslu §2290 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“), neboť pro neurčité skutkové vymezení použitého výpovědního důvodu podle §2288 odst. 1 písm. a/ o. z. (vymezeného tak, že „dle sdělení sousedů se to v bytě střídá, studenti, muž se ženou apod.“ ) je namístě ji posoudit jako nicotné (správně zdánlivé) právní jednání podle §553 odst. 1 o. z.; žalovaná tak „naprosto obecnou formulací výpovědního důvodu a absencí jakéhokoli časového vymezení znemožnila žalobci možnost obrany (prokázání nepravdivosti či neexistence výpovědního důvodu)“ , jak to vyjádřil odvolací soud .
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět je „o.s.ř“).
V soudní praxi není pochyb o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním jednáním a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního jednání (viz §545 a násl. o. z.). Kromě toho výpověď pronajímatele musí obsahovat rovněž zvláštní náležitosti specifikované zejména v §2286 a §2288 odst. 3 o. z. (ve vztahu k výpovědi bez výpovědní doby viz též §2291 odst. 3 o. z.). Vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden výpovědní důvod. Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení §2288 odst. 1 a 2 o. z. (příp. ustanovení §2291 odst. 1 a 2 o. z.), nýbrž především tím, že použitý výpovědní důvod skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi jako hmotněprávního jednání pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem. Skutkovým vymezením výpovědního důvodu jsou vázáni jak subjekty nájemního vztahu, tak i soud v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi (a to z příčin, které již v minulosti – v poměrech řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 5 /později odst. 4/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. října 2011 /resp. do 31. prosince 2013/ – vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 21. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3260/2009). V řízení podle §2290 o. z. není tedy soud oprávněn uplatněný výpovědní důvod (jeho skutkové vymezení) doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat; může jej toliko vyložit postupem podle §555 a násl. o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. září 2018, sp. zn. 26 Cdo 5114/2017, a v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 rozsudky Nejvyššího soudu z 15. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 2950/2009, uveřejněný pod č. 77/2011 časopisu Soudní judikatura, z 21. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 2024/2010, či z 15. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 2596/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3854/14/). Vzhledem k závěrům přijatým oběma soudy nelze ani přehlédnout, že podle již ustálené soudní praxe neoprávněná je i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka se prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. předně domáhá odchýlení od výše uvedených judikatorních závěrů stran určitosti vymezení výpovědního důvodu s poukazem na „zcela zásadní změnu na trhu s byty …, pro kterou se vžil název Airbnb podle internetové služby zprostředkovávající krátkodobé a často nelegální či v šedé zóně se odehrávající podnájmy bytů“ , jež pronajímatelům znemožňuje požadavkům na určitost výpovědi z nájmu bytu dostát.
Z hlediska formulací použitých ve Výpovědi a z pohledu zjištěných skutečností však nic nenasvědčovalo tomu, že v posuzované věci by právě o takový případ mělo jít. Ve Výpovědi totiž dovolatelka odkázala na ustanovení §2288 odst. 1 písm. a/ o. z., uvedla, že žalobce v bytě nebydlí, a s poukazem na ustanovení §2276 o. z. zdůraznila, že ho přenechal do užívání třetí osoby bez jejího souhlasu; použitý výpovědní důvod pak skutkově vymezila pouze tak, že „dle sdělení sousedů se to v bytě střídá, studenti, muž se ženou apod.“ Taková formulace logicky svědčí ve prospěch názoru, že zde mělo jít o „klasický“ nedovolený podnájem bytu ve smyslu §2275 odst. 1 a 2 a §2276 o. z. Pak ovšem nelze ztratit ze zřetele, že v praxi pronajímatel k dání výpovědi z tohoto důvodu přistoupí zpravidla tehdy, jsou-li mu známy osoby, jež bez jeho souhlasu byt nájemce užívají; je tudíž schopen je individualizovat (jménem či alespoň pohlavím, věkem, národností apod.). Avšak i za situace, kdy by nebylo možné osoby pobývající v předmětném bytě konkrétně označit, je zapotřebí zmínit kupříkladu alespoň časové období, v němž k danému porušení docházelo, případně jiné okolnosti, jež by spolehlivě (nezaměnitelně) vymezily konkrétní závadné chování žalobce, a umožnily mu tak na Výpověď kvalifikovaně reagovat. Z takto ve Výpovědi užité obecné formulace však není zřejmé, jaké osoby měly byt užívat, ani v jakém období (případně zda šlo o dlouhodobý stav, v němž k porušování povinností ze strany nájemce docházelo) či jakým způsobem tvrzené podnajímání předmětného bytu ve skutečnosti probíhalo. Ostatně ztížení (nemožnost) kvalifikované obrany osvědčil i sám žalobce, který v žalobě na Výpověď reagoval uvedením osob, které s ním žily před řadou let (viz č. l. 2 spisu). Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že z výpovědi dovolatelkou navržené svědkyně ani nevyplývá, že by k tvrzenému závadnému chování ze strany žalobce mělo docházet. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nejsou úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené, a v takto zjištěných poměrech není ani důvod se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit.
Dále dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu otázku, zda „osoba, jež byt neužívá k bydlení, se může u soudu úspěšně domáhat zvýšené právní ochrany zákonodárcem určené osobám realizujícím v bytě svou bytovou potřebu“ . Tato otázka však není způsobilá založit přípustnost dovolání, jelikož na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a z posléze uvedených důvodů ani spočívat nemůže. Zde dovolací soud pouze připomíná, že není-li v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 neužívání bytu samo o sobě výpovědním důvodem, jen stěží lze nájemci, jenž (údajně) byt neužívá k uspokojení své bytové potřeby (a současně neporušuje své povinnosti z nájmu vyplývající), přiznanou zákonnou ochranu odepřít, a to ani v situaci, kdy pronajímatelem je obec; neužívání bytu nájemcem nelze v současných právních poměrech podřadit ani pod výpovědní důvod podle §2288 odst. 1 písm. d/ o. z., neboť v něm použitou obecnou klauzuli je třeba vykládat restriktivně.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o.s.ř., a proto je podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu