ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4731.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4731/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému A. J. , narozenému XY, IČO XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o 1 840 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 321/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2018, č. j. 13 Co 268/2018-92, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, č. j. 13 Co 268/2018-92, se mění takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2018, č. j. 51 C 321/2017-77, se mění tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 14/2018 nepřerušuje .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 22. 11. 2017 domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 840 000 Kč za prodlení žalovaného s vyklizením pozemku, který mu byl pronajat nájemní smlouvou č. NAP/83/01/015822/2014 ze dne 24. 9. 2014 uzavřenou na dobu určitou do 30. 6. 2015. Smluvní pokuta je požadována za období od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015.
Žalovaný namítal, že nájem uplynutím doby nezanikl, neboť žalobce jej nevyzval k odevzdání pozemku, a došlo tak k obnovení nájemní smlouvy. Navrhl přerušení řízení do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 14/2018, v němž se žalobce domáhá vyklizení předmětného pozemku.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 25. 6. 2018, č. j. 51 C 321/2017-77, přerušil podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dané řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 14/2018 mezi totožnými účastníky (řízení o vyklizení pozemku), v němž je jako předběžná otázka řešeno, zda nájem zanikl uplynutím doby či zda došlo k obnovení nájemní smlouvy, neboť vyřešení této otázky je významné pro předmětné řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 8. 2018, č. j. 13 Co 268/2018-92, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud měl (stejně jako soud prvního stupně) za to, že v přezkoumávané věci byly splněny podmínky pro přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť závěry učiněné v řízení o vyklizení ohledně případného skončení nájemního vztahu mohou být využitelné i v tomto řízení a je nadbytečné provádět dvojí dokazování k téže předběžné otázce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. Namítal, že při posuzování otázky hospodárnosti řízení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, zejména od jeho rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1618/2016. Měl za to, že otázku, zda nájemní vztah skončil, může soud posoudit sám a nevyčkávat výsledku jiného řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále opět jen „o. s. ř.“ Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při výkladu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle §135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Soud by měl dále posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5759/2016). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Ze shora citovaných názorů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Z tohoto pohledu odvolací soud nepřistoupil k přerušení řízení odpovědně, když nezohlednil skutečnost, že dané řízení bylo zahájeno dříve a jeho přerušením dojde nutně k jeho prodloužení. Jeho postup nelze považovat za přiměřený ani z toho důvodu, že zánik nájmu uplynutím sjednané doby má v obou řízeních povahu předběžné otázky, kterou si soud může vyřešit sám, přičemž vyřešení této otázky nelze považovat za výrazně složité. Navíc nebude řešena ve výroku rozhodnutí, proto její řešení přijaté Obvodním soudem pro Prahu 1 nebude pro dané řízení závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009).
Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout, dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 14/2018 nepřerušuje.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu