ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.74.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 74/2019-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Bytového družstva XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lidická 405/3, proti žalovanému V. L. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Podhorská 581/28, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 177/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. dubna 2018, č. j. 30 Co 217/2017-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Bc. Milana Čmelíka, advokáta se sídlem Jablonec nad Nisou, Lidická 405/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2018, č. j. 30 Co 217/2017-203, potvrdil rozsudek ze dne 19. dubna 2017, č. j. 12 C 177/2016-160, jímž Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku tam specifikovanou (bytovou) jednotku (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil) není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).
Projednávanou věc dovolací soud posoudil s ohledem na ustanovení §3028 odst. 2 věty za středníkem o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť předmětný byt začal dovolatel užívat bez právního důvodu někdy v druhé polovině roku 2013, kdy rovněž vzniklo právo žalobce (resp. tehdy jeho právního předchůdce) na jeho vyklizení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. však má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013, či ze dne 14. listopadu 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však rovněž dovodila, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněné pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 1174/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. května 2018, sp. zn. II. ÚS 1157/18/).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že již z předchozího bytu dovolatel dlouhodobě neplatil nájemné a že i po zaplacení části dlužného nájemného měl tam neustále relativně velký dluh. Vyjma ojedinělých plateb si dlouhodobě (od března 2013 do dubna 2017) neplnil svou povinnost platit úhradu za užívání ani z předmětného (náhradního) bytu. Byť jeho zdravotní stav, stejně jako celková finanční i sociální situace, nejsou příznivé, nelze ztratit ze zřetele, že již více jak 4 roky užívá předmětný byt bez právního důvodu, aniž za jeho užívání platil příslušnou úhradu. S dovolatelem se lze sice ztotožnit v tom, že od dubna 2017 se snaží řádně platit „nájemné“, avšak tato snaha není způsobilá zvrátit již nastalé právní následky v podobě zániku práva užívat předmětný byt v důsledku předchozího dlouhodobého neplacení úhrady za jeho užívání. V jeho neprospěch svědčí nejen dluhy vůči žalobci, nýbrž i jeho právnímu předchůdci, a stejně tak i to, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 238/2015 odmítl žalobcovu nabídku na odpuštění veškerých dluhů za podmínky, že se z předmětného bytu odstěhuje. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že při úvaze o rozporu výkonu práva s dobrými mravy odvolací soud pečlivě vážil všechny právně významné okolnosti na straně obou účastníků řízení a nelze mu úspěšně vytýkat, že rozhodující význam přiznal okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Přitom v uvedených souvislostech je bez právního významu, že otázku dobrých mravů posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť i za této (nynější) právní úpravy je použitelná ustálená judikatura dovolacího soudu vztahující se k §3 odst. 1 obč. zák., na niž ostatně v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě odkázal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018).
Přípustnost dovolání pak není způsobilá založit ani otázka, zda právní předchůdce žalobce byl oprávněn požadovat na dovolateli před uzavřením nájemní smlouvy k předmětnému bytu kauci ve výši trojnásobku měsíčního nájemného, a to již z toho důvodu, že na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jen pro úplnost pak dovolací soud dodává, že takovýto požadavek by ani nemohl mít vliv na vznik práva užívání k předmětnému bytu, neboť toto právo jako právo „sui generis“ vzniklo převzetím náhradního bytu povinným (zde dovolatelem) při výkonu rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 6. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 3398/2012 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. II. ÚS 2678/2014/, či z 18. listopadu 2014, sp. zn. 26 Cdo 3946/2014).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. 6. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu