ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.1921.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 1921/2018-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci oprávněného L Š. , bytem XY, proti povinnému B. V. , narozenému XY, bytem XY, o dovolání, o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení podaných povinným proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č. j. 37 C 13/2008-152, a ze dne 10. 11. 2015, č. j. 37 C 13/2008-184, a proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 330/2015-190, a ze dne 28. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 196/2015-193, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 13/2008, o dovolání povinného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2017, č. j. 4 Co 292/2016-205, takto:
Dovolací řízení se zastavuje .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 37 C 13/2008-199, k návrhům povinného ze dne 16. 7. 2016 a ze dne 28. 9. 2016 nepřiznal povinnému osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl jeho žádosti o ustanovení zástupce (výrok II.).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2017, č. j. 4 Co 292/2016-205, k odvolání povinného potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž požádal o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Při podání dovolání povinný nebyl zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Podle §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem (odstavec první věta první). Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání (odstavec druhý písm. a/). Dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a/, advokátem nebo notářem (odstavec čtvrtý).
Povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele; není-li nedostatek podmínky řízení odstraněn, soud řízení zastaví.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Podle §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec první). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec druhý).
K žádosti dovolatele o osvobození od soudního poplatku pro dovolací řízení Nejvyšší soud uvádí, že dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o ustanovení zástupce, jenž má vyšetřit, zda mu uvedené osvobození náleží či nikoliv (podle §138 o. s. ř.), nemůže být podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, uveřejněné pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4537/2014). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání, je nadbytečné, aby Nejvyšší soud rozhodoval o této žádosti.
Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací, neboť (opětovné) posuzování této otázky soudem prvního stupně by vedlo k neukončenému řetězci rozhodnutí o (ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu §138 a §30 o. s. ř. pro dovolací řízení, neboť dovolatel své právo uplatňuje zřejmě bezúspěšně.
O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dne 23. 3. 2010 podal povinný žalobu pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, č. j. 37 C 13/2008-66, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2006,
č. j. 37 C 1/2006-17, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 11 Cmo 376/2006-36, a dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, č. j. 6 Cmo 30/2010-76, kterým soud odmítl odvolání povinného proti usnesení soudu prvního stupně.
Dovolatel však přehlíží, že žaloba pro zmatečnost není přípustná proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (§230 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je přitom třeba – zejména s přihlédnutím ke smyslu (účelu) žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku – rozumět ve smyslu ustanovení §230 odst. 3 o. s. ř. nejen závěr o tom, zda žaloba je či není důvodná, ale také (pouhé) procesní rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí (odmítnutí žaloby pro zmatečnost nebo zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sen. zn. 21 ICdo 6/2015].
Je-li nepochybné, že žalobě pro zmatečnost nemůže být vyhověno, pak i žalobcem podané opravné prostředky (odvolání a dovolání) v rámci tohoto řízení jsou zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. Není tedy důvodu, aby byl pro dovolací řízení dovolateli ustanoven zástupce; je zřejmé, že by se jednalo o zbytečné vynakládání prostředků státu na to, aby bylo v dovolacím řízení při uplatňování zřejmě bezúspěšného práva zajištěno povinné zastoupení dovolatele.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že – ačkoliv tak neučinil ani soud prvního stupně – nevyzýval dovolatele ke splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li dovolatel v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení). Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že dovolatel se v minulosti obracel mnohokráte na Nejvyšší soud s dovoláním, a byl soudy ke splnění podmínky povinného zastoupení opakovaně vyzýván, a to včetně poučení o následcích nevyhovění těmto výzvám (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 3562/2009, sp. zn. 28 Cdo 3523/2012, sp. zn. 30 Cdo 837/2016, sp. zn. 30 Cdo 1915/2016 či sp. zn. 30 Cdo 3640/2016). Dovolateli je tudíž nepochybně dobře známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem a že následkem nesplnění podmínky povinného zastoupení je zastavení dovolacího řízení.
Jak se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná usnesení Ústavního soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, či ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit dovolateli advokáta pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a kdy dovolatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil (§241b odst. 2, §104 odst. 2 a §243f odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu