ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.2697.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2697/2019-1225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci navrhovatele P. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, za účasti N. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Igorem Honusem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, o zaplacení 10.500.734 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 206/2009, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2019, č. j. 5 Cmo 202/2018-1164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 5. 2018, č. j. 24 Cm 206/2009-1100, uložil společnosti N. (dále též jen „společnost“) zaplatit navrhovateli 503.096 Kč (výrok I.), zamítl návrh, aby byla společnost povinna zaplatit navrhovateli 9.997.638 Kč (výrok II.), rozhodl o znalečném (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání navrhovatele proti I. výroku usnesení soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve II. výroku (druhý výrok), změnil ho ve IV. a V. výroku ohledně náhrady nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2013, č. j. 24 Cm 206/2009-464, ve znění usnesení ze dne 6. 11. 2013, č. j. 24 Cm 206/2009-490, k odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 5 Cmo 278/2014-578, v napadených výrocích I., II., IV. a doplňujícího usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti (v záhlaví označenému) usnesení odvolacího soudu (výslovně proti druhému, třetímu a pátému výroku) podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[5] Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[7] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[8] Dovolatel co do přípustnosti dovolání pouze obecně uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a také má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Následně dovolatel formuluje pět otázek, na nichž podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí, aniž by u každé z těchto otázek vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání.
[9] Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (u každé z formulovaných otázek) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
[10] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[12] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu