ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.2755.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2755/2019-815
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně C. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému P. N. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, PSČ 128 00, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 134/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2019, č. j. 8 Cmo 160/2017-776, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2019, č. j. 8 Cmo 160/2017-776, se ve druhém a třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 5 Cm 134/2007-699, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 5. 2017, č. j. 5 Cm 134/2007-713, zamítl žalobu o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 10. 7. 1998 do 9. 12. 2004 jediným jednatelem žalobkyně. Dne 9. 12. 2004 se druhou jednatelkou žalobkyně stala A. W., narozená XY (dále jen „A. W.“), jediná společnice žalobkyně, která žalovaného 16. 3. 2005 odvolala z funkce jednatele.
2) Dne 23. 1. 2004 podal žalovaný jako jednatel žalobkyně návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, ke kterému přiložil prohlášení vlastníka podle §4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů), v němž vymezil bytové jednotky č. 990/21, 990/22 a 990/23 v domě na adrese XY. Bytovou jednotku č. 990/22 žalovaný v prohlášení vymezil jako rozestavěný mezonetový byt 3+kk, umístěný v 6. a 7. nadzemním podlaží (5. a 6. patro budovy), o celkové ploše s příslušenstvím 100,12 m 2 - 100,50 m 2 , s přesným rozpisem ploch místností, vybavení jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu (dále též jen „rozestavěný byt“ či „byt“). Vklad vlastnického práva žalobkyně byl zapsán do katastru nemovitostí dne 1. 4. 2004 s účinky ke dni 23. 1. 2004.
3) Dne 11. 3. 2004 uzavřel žalovaný jménem žalobkyně kupní smlouvu, jíž na L. S. (posléze P., dále jen „L. P.“) převedl vlastnické právo k rozestavěnému bytu. Následně L. P. kupní smlouvou ze dne 15. 3. 2004 převedla své vlastnické právo k bytu na žalovaného. Kupní cena za rozestavěný byt byla v obou kupních smlouvách sjednána ve výši 646.460 Kč.
4) Podle znaleckého posudku Ing. Bukovského ze dne 14. 11. 2016 byt neodpovídal v době shora uvedených převodů vymezení uvedenému v prohlášení vlastníka - šlo o půdu s počínajícími známkami stavební činnosti, jednotka nebyla ohraničená, dělící zdi k sousedním bytům chyběly, zdivo, které bylo na místě, vykazovalo vady, chyběly požárně bezpečnostní konstrukce. Dělící stěny nebylo možné postavit, protože nebyl vybudován strop ve druhém podlaží bytu, rozměry jednotlivých jednotek v patře tedy bylo možné měnit.
5) 1) Žalovaný dne 26. 11. 2004 podepsal „jako soukromá osoba“ listinu, v níž se zavázal zaplatit do tří měsíců žalobkyni částku 1.000.000 Kč s tím, že žalobkyně prodala byt L. P. a částka 1.000.000 Kč „je vyrovnání“. Listina byla podepsána „A. W., XY, XY, CH., P. N., XY, XY“.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil svou povinnost jednat coby jednatel žalobkyně s péčí řádného hospodáře, když jménem žalobkyně předložil katastru nemovitostí nepravdivé údaje, na základě kterých dosáhl zápisu bytu jakožto samostatného předmětu právních vztahů způsobilého převodu. Žalobkyně však netvrdila, že jí v důsledku tohoto hrubého porušení povinností žalovaného vznikla škoda.
[4] Jelikož předmět koupě obou kupních smluv ze dne 11. 3. 2004 a 15. 3. 2004 (coby rozestavěný byt vymezený v prohlášení vlastníka) neexistoval (skutečný prostor v domě na adrese XY, nebyl způsobilý samostatného prodeje), žalovaný jej (resp. vlastnické právo k němu) jménem žalobkyně nepřevedl. Nemohl tedy žalobkyni - oproti jejímu tvrzení - způsobit škodu prodejem tohoto prostoru „pod cenou“.
[5] K argumentaci žalobkyně, že žalovaný svůj závazek z porušení povinností jednatele uznal v listině ze dne 26. 11. 2004, soud uvedl, že text listiny je neurčitý a účinky uznání závazku založit nemůže. Jelikož žalovaný v průběhu řízení jím uváděné důvody podpisu prohlášení neustále měnil, soudu se toto prohlášení v kontextu dalších důkazů jevilo spíše jako dohoda o narovnání mezi A. W., jež zastupovala zájmy své „jakožto jediného vlastníka společnosti“, a žalovaným o podmínkách dostavby bytu (jež byla následně změněna).
[6] K odvoláním obou účastníků Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zamítl návrh žalovaného na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. [druhý výrok, písm. a)], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení [druhý výrok, písm. b)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[7] Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je „kupní smlouva ze dne 11. 3. 2004 neplatná“, neboť byt byl v prohlášení vlastníka vymezen v rozporu se zákonem, pročež byl jako předmět koupě nezpůsobilý k prodeji. Vyšel totiž z toho, že Obvodní soud pro Prahu 10 pravomocně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem předmětného bytu rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, č. j. 13 C 57/2006-166, v němž neshledal kupní smlouvu neplatnou.
[8] K tvrzení žalobkyně o vzniku škody spočívající v prodeji rozestavěného bytu „pod cenou“ odvolací soud konstatoval, že „v řízení bylo provedeno dokazování řadou znaleckých posudků, jež nejsou ve svých závěrech jednotné.“ Ze znaleckého posudku ze dne 14. 9. 2016, č. 6601-104/2016, vypracovaného znalcem Dolmen servis, s. r. o., a z výslechu jeho zpracovatele Ing. Ladislava Kubíčka „je zřejmé“, že kupní cena bytu „byla cenou v daném období a místě obvyklou s ohledem na jeho rozestavěnost. Odvolací soud neshledal skutečnosti, pro něž by bylo namístě tento znalecký posudek zpochybnit, znalec použil při svém zkoumání metody obecně známé. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že škoda (…) nebyla prokázána, neboť bylo prokázáno, že rozestavěná jednotka č. 990/22 byla prodána za obvyklou cenu“ (646.460 Kč).
[9] K námitce žalobkyně, podle níž jí žalovaný způsobil škodu i tím, že byt prodal jako rozestavěný, nikoli dokončený, odvolací soud uvedl, že jednatelské oprávnění jednatele společnosti s ručením omezeným může omezit „pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada“. Žádné odpovídající rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady přitom žalobkyně nepředložila a podle odvolacího soudu „je ze zjištění soudu zřejmé, že prodej rozestavěné jednotky č. 990/22, i když za cenu nepochybně nižší, než za jakou by byla prodána v případě jejího dokončení, … žalovaný posuzoval se zřetelem k potřebě finančních prostředků pro pokračování v developerském projektu.“
[10] A konečně, jde-li o listinu ze dne 26. 11. 2004, „vyšel odvolací soud z toho, že listina byla sepsána mezi žalovaným jako soukromou osobou a soukromou osobou A. W. a proto je pro posouzení odpovědnosti žalovaného jako jednatele bez vlivu na výsledek řízení“.
[11] Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle obsahu dovolání) otázky postupu soudu při provádění a hodnocení důkazů znaleckými posudky.
[12] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, tj. uloží žalovanému zaplatit žalobkyni 1.000.000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, případně, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[13] Dovolatelka v prvé řadě zdůrazňuje, že napadený rozsudek není řádně odůvodněn, jak vyžaduje §157 odst. 2 o. s. ř.; jeho nepřezkoumatelnost jí tak podstatně ztěžuje možnost řádně formulovat dovolací důvody (v této souvislosti dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
[14] Odvolacímu soudu vytýká, že „selektivně a bez racionálního odůvodnění“ zvolil pro posouzení věci pouze jeden ze sedmi provedených znaleckých posudků, aniž by jakkoli hodnotil posudky ostatní a uvedl důvody, proč jejich (odlišné) závěry odmítl (postupuje v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, a ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3309/07).
[15] Dovolací soud přitom podle dovolatelky opakovně judikoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, které nesplňuje požadavky §157 odst. 2 o. s. ř., je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti a může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (např. v rozsudcích ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2738/2014). Odvolací soud se tak svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu (např. nálezů ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, a ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12).
[16] Následně dovolatelka podrobně rozebírá všechny ve věci provedené znalecké posudky. Zdůrazňuje, že žalovaný a L. P. vycházeli při sjednání kupní ceny v obou kupních smlouvách ze znaleckého posudku č. 2256-17/04 ze dne 4. 3. 2004 vypracovaného znalcem Vladimírem Pauerem, jenž však stanovil toliko administrativní cenu (ve výši 646.460 Kč) pro účely výpočtu daně z převodu nemovitostí, nikoli cenu tržní. Dovolatelka vysvětluje, proč je „nepoužitelný“ rovněž znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Dolmen servis, s. r. o., z něhož vyšel odvolací soud, a argumentuje ve prospěch použití závěrů znaleckého posudku č. 2807-03/2013 Ing. Jiřího Kokošky, vypracovaného v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 36/2008, podle něhož obvyklá cena rozestavěného bytu činila v době jeho převodu 1.693.120 Kč.
[17] Dovolatelka brojí i proti způsobu, jakým odvolací soud vyhodnotil listinu ze dne 26. 11. 2004. Ten - dle jejího názoru - obsah listiny řádně nevyložil, neboť je z něj zřejmá vůle žalovaného založit „kompenzační závazek“ uhradit žalobkyni žalovanou částku jako vyrovnání za prodej rozestavěného bytu pod tržní cenou. I kdyby soud nepovažoval předmětné potvrzení za titul pro úhradu 1.000.000 Kč, má tato listina v kontextu s dalšími důkazy „zásadní vypovídací hodnotu“ o tom, že žalovaný způsobil dovolatelce škodu a vyjádřil svou vůli ji uhradit.
[18] Podle dovolatelky nelze v této souvislosti přehlédnout, že v řízení o určení vlastnictví bytové jednotky vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 57/2006, v němž se domáhala určení, že je vlastníkem bytu, byla její žaloba zamítnuta s tím, že soudy výslovně přihlédly k závazku žalovaného uhradit žalobkyni (dovolatelce) 1.000.000 Kč, o němž se vede samostatné řízení, a z něhož podle Obvodního soudu pro Prahu 10 plyne, že faktická kupní cena náležející žalobkyni činí 1.646.460 Kč. Soudy v projednávané věci ignorovaly závěry pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení o určení vlastnictví; učinily tak v rozporu s §159a o. s. ř. a se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, a nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18.
[19] Závěrem dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k řadě jí navržených důkazů, aniž by jejich neprovedení řádně zdůvodnily (v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010).
[20] Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
[21] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení otázky postupu soudu při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[22] Dovolání je i důvodné.
[23] Z §127 o. s. ř. se podává, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).
[24] Podle §127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
[25] Z §157 odst. 2 o. s. ř. plyne, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
[26] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu §127 a §127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2) Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
3) Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců.
[27] K tomu viz za mnohá rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13.
[28] V projednávané věci vyšel odvolací soud při posouzení otázky, zda byl rozestavěný byt prodán žalovaným za cenu obvyklou, z posudku znaleckého ústavu Dolmen servis, s. r. o., aniž by jakkoli zdůvodnil, proč upřednostnil tento znalecký posudek před jinými posudky provedenými k důkazu před soudem prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí se nijak nevypořádal ani s řadou věcných námitek vznesených v průběhu řízení proti tomuto posudku dovolatelkou.
[29] Nelze přitom přehlédnout, že - s ohledem na svůj právní názor o neplatnosti kupních smluv pro nezpůsobilost rozestavěného bytu být samostatným předmětem prodeje - soud prvního stupně zaměřil své dokazování (a tedy i hodnocení provedených znaleckých posudků) na zjištění míry dokončení bytu, nikoli výše ceny obvyklé za jeho převod.
[30] Jelikož se odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - zabýval výší obvyklé ceny bytu, měl doplnit skutková zjištění stran této otázky, vyhodnotit ve svém rozhodnutí všechny předložené znalecké posudky v intencích shora citované judikatury a případné rozpory odstranit výslechem znalců. V případě, že by tento postup nebyl možný z důvodu dle §213 odst. 4 o. s. ř. (viz opět důvody usnesení sp. zn. 29 Cdo 4153/2015), bylo by namístě rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle §219a odst. 2 o. s. ř.
[31] Protože tak odvolací soud neučinil, je jeho závěr, podle něhož žalovaný prodal byt za cenu obvyklou, pročež povinnost péče řádného hospodáře neporušil, přinejmenším předčasný a jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
[32] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu - v dovoláním napadeném rozsahu - zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
[33] Bude-li odvolací soud v další fázi řízení opětovně posuzovat otázku, zda žalovaný způsobil dovolatelce škodu tím, že byt prodal jako rozestavěný, nikoli dokončený, zohlední závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněného pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Je povinností žalovaného coby jednatele dovolatelky tvrdit a prokazovat, z jakého důvodu se mu v roce 2004 jevil prodej rozestavěného bytu jako pro dovolatelku výhodný. Hodnocení důkazů navržených žalovaným k prokázání této skutečnosti je pak nutné řádně promítnout do odůvodnění rozhodnutí. Obecné konstatování, že tak žalovaný činil kvůli „potřebě finančních prostředků pro pokračování v developerském projektu“, aniž by bylo z rozhodnutí zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění soud tento závěr učinil, není dostačující.
[34] Při výkladu písemného prohlášení žalovaného ze dne 26. 11. 2004 je pak nutné vyjít z pravidel pro výklad právních úkonů (viz §266 obch. zák. a např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017). Závěr, že toto prohlášení není pro projednávanou věc rozhodné a nemá žádnou důkazní hodnotu, nelze učinit jen na základě toho, že v něm A. W. a žalovaný výslovně nevyjádřili svůj vztah k dovolatelce.
[35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu