ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.2922.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 2922/2017-1615
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) C. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Kateřinská 107/5, PSČ 779 00, a b) m., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, za účasti V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupených JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 212/2002, 50 Cm 214/2002, o dovolání C., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 109/2012-1501, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 109/2012-1501, se ve vztahu mezi navrhovatelkou C. a společností V. – s výjimkou výroku I. – ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 2011, č. j. 50 Cm 212/2002-1106, 50 Cm 214/2002, zamítl návrhy na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti V. (dále jen „společnost“), konané dne 28. 8. 2002 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
[2] K odvoláním obou navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 109/2012-1501:
1) změnil výrok I. usnesení soudu prvního stupně tak, že vyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti, konané dne 28. 8. 2002, kterými valná hromada schválila rozdělení částky 978.000 Kč ze zisku mezi členy představenstva a dozorčí rady, odvolala člena představenstva P. S., zvolila členy představenstva J. Š. a P. S. a odvolala člena dozorčí rady Z. B. (první výrok),
2) ve zbývající části potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok) a
3) rozhodl o nákladech řízení (třetí a čtvrtý výrok).
[3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2012, č. j. 5 Cmo 109/2012-1235, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 14. 1. 2013, č. j. 5 Cmo 109/2012-1281 (s výjimkou druhého potvrzujícího výroku ve věci samé), bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, č. j. 29 Cdo 519/2013-1361, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Společnost vydala akcie na jméno i akcie na majitele. Stanovy omezují převoditelnost akcií na jméno tak, že je lze převést pouze na jiného akcionáře vlastnícího akcie na jméno. Akcie společnosti byly registrovány.
2) S. bylo vlastníkem 488.377 akcií společnosti, z čehož 39.779 představovaly akcie na majitele, zbytek akcie na jméno. Uvedené akcie představovaly 47,41% podíl na základním kapitálu (akcie na jméno 43,55 % a akcie na majitele 3,86 %).
3) Č., nabídla S. dopisem ze dne 2. 11. 2001 odkoupení akcií společnosti, a to v rámci společného projektu s Č., jehož cílem bylo nabýt podíly ve většině vodohospodářských společností na Moravě, tyto společnosti konsolidovat a připravit na vstup strategického partnera.
4) Dne 8. 10. 2001 vyhlásilo S. výběrové řízení na strategického partnera společnosti. Vítězem se stala společnost J., jejímž jediným akcionářem se posléze stala Č.
5) Valná hromada společnosti konaná dne 17. 4. 2002 neschválila vstup strategického investora.
6) Dne 26. 4. 2002 uzavřely S. a Č., „balík smluv“, a to (zejména) dvě příkazní smlouvy a smlouvy o budoucích smlouvách o převodu akcií na jméno (dále též jen „sporné smlouvy“). Na jejich základě byla Č., zmocněna k zastupování S. na valných hromadách společnosti, a to ve vztahu (celkem) k 448.598 akciím na jméno.
7) Č., sice oznámila nabytí 43,55 % hlasovacích práv ve společnosti s tím, že je nebude vykonávat, avšak „balíkem smluv obdobným smlouvám z 26. 4. 2002“ tato práva dne 16. 7. 2002 zčásti („do výše 39,2 % hlasovacích práv“) „postoupila“ J.
8) Před konáním napadené valné hromady Č., „nabyla akcionářská práva“ dne 29. 7. 2002 od obce V. (996 akcií, tj. 0,1 %), dne 30. 7. 2002 od dalších obcí (35.220 akcií, tj. 3,42 %); dále „nabyla akcionářská práva“ od obcí N. (3,56 %), V. a K. (2,59 %).
9) Dne 28. 8. 2002 se konala (napadená) valná hromada společnosti, která přijala:
a. procedurální usnesení (pod body 1 a 2 programu),
b. usnesení o schválení roční účetní závěrky za rok 2001 (pod bodem 3 programu),
c. usnesení o schválení návrhu na rozdělení zisku (pod bodem 4 programu),
d. usnesení o odvolání a volbě členů představenstva (pod bodem 5 programu) a
e. usnesení o odvolání a volbě členů dozorčí rady (pod bodem 6 programu) a
f. nepřijala usnesení o změně stanov společnosti (pod bodem 7 programu).
10) Na valné hromadě J., „hlasovala s 39,2 % hlasů (to je 403.767 akcií)“, a Č., „disponovala s 7,8 % hlasů (to je 80.053 akcií), hlasovací práva však na této valné hromadě nevykonávala. S. disponovalo jedním hlasem (to je 1 ks akcií), (…). Tím, že Č. na valné hromadě nevykonávala akcionářská práva, J. disponovala 42,43 % hlasů.“
11) Dne 5. 12. 2002 byly akcie společnosti vyřazeny z obchodování na veřejném trhu.
12) Dne 30. 4. 2004 byla mezi společností a Z., uzavřena smlouva o prodeji části podniku a smlouva o nájmu a provozování vodárenské infrastruktury. V dubnu 2004 přitom J., „disponovala 54,49 % hlasů ve společnosti“.
13) Zastupitelstvo S. schválilo dne 28. 4. 2004 dohodu o vypořádání vzájemných vztahů mezi městem a J., podle níž J., již nemá nadále zájem vykonávat akcionářská práva ve společnosti a naopak město má zájem na tom, aby přešla zpět na něj „včetně převodu 39.779 ks akcií na majitele“.
[5] Odvolací soud nejprve uvedl, že jednoznačným záměrem S. bylo umožnit společnosti J., vstup do společnosti. Takové jednání S. bylo „v přímém rozporu se stanovami společnosti, s privatizačním projektem a zájmem (...) společnosti,“ a tak soud při posuzování platnosti napadených usnesení valné hromady (s výjimkou 1 hlasu) „nepřihlížel“ k hlasování S. Proto odvolací soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, kterými byli (pod bodem 6 programu) odvoláni člen představenstva P. S., resp. člen dozorčí rady Z. B., a kterými byli jako členové představenstva zvolení Ing. J. Š. a P. S..
[6] Přesto byla i po odečtení hlasů S. podle závěrů odvolacího soudu některá z napadených usnesení valné hromady platně přijata. To se týká procedurálních usnesení přijatých pod bodem 1 a 2 programu a usnesení, kterým valná hromada schválila roční účetní závěrku za rok 2001 (pod bodem 3 programu). Proto odvolací soud – v tomto rozsahu – potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
[7] Závěrem odvolací soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady přijatého pod bodem 4, k čemuž uvedl, že valná hromada schválila rozdělení části zisku (jako tantiémy) v rozporu se zákonem (a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1326/2009, uveřejněné pod číslem 13/2011 Sbírky soudních rozhodnutí).
[8] Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podala společnost C., dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[9] Dovolatelka namítá, že napadené usnesení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyššímu soudu přitom navrhuje, aby napadenou část usnesení odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[10] Dovolatelka poukazuje na „rozporuplnou“ rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně tzv. balíčku smluv, ze které se – podle jejího mínění – nepodává, zda jde v případě dispozice s hlasovacími právy podle vlastního uvážení třetí osoby, která není akcionářem, o zastoupení akcionáře.
[11] Dále dovolacímu soudu předkládá otázku dotýkající se právních následků toho, že odvolací soud nepřihlédl k hlasování S., a sice otázku, zda (a popřípadě jak) se má tato skutečnost promítnout do výpočtu kvora, které je nezbytné, aby byla valná hromada usnášeníschopná. V této souvislosti dovolatelka uvádí, že valná hromada společnosti je podle stanov schopná se usnášet, jsou-li přítomni akcionáři vlastnící akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 70 % základního kapitálu společnosti. Proto měl odvolací soud vyslovit neplatnost všech napadených usnesení valné hromady, neboť nepřihlíží-li se k hlasům S., nebyla valná hromada usnášeníschopná.
[12] Závěrem dovolatelka uvádí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je „rozporuplná“ také ohledně povinné nabídky převzetí, resp. ohledně otázky, zda akciová společnost může být ovládnuta osobou, která není akcionářem, a zda může vzniknout ovládající osobě, která není akcionářem, povinnost nabídky k odkupu akcií podle §183b zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. 12. 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[14] Dovolání proti napadenému výroku usnesení odvolacího soudu mohou být přípustná pouze podle §237 o. s. ř., jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[15] Nejvyšší soud – při respektu k závěrům učiněným Ústavním soudem v nálezech ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2723/13, ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2722/13, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2018/16, ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 3733/15, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 997/16, které byly přijaty ve skutkově obdobných věcech – shledává dovolání přípustným k posouzení povinnosti S., Č., a J., učinit nabídku převzetí podle §183b obch. zák. ve znění účinném do 31. 3. 2003, pro projednávanou věc rozhodném, a dále k řešení otázek spojených s námitkami (ne)platnosti plných mocí udělených akcionáři – obcemi – Č., respektive k řešení otázky (ne)usnášeníschopnosti napadené valné hromady.
A) K povinnosti učinit nabídku převzetí.
[16] Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nemá (a ani nikdy neměl) pochyb o tom, že akciová společnost může být ovládnuta i osobou, která není jejím akcionářem. Pro posouzení projednávané věci je však významné, zda a komu podle rozhodné právní úpravy (tedy právní úpravy účinné v době uzavření sporných smluv, před zrušením registrace akcií společnosti) vzniká povinnost učinit nabídku převzetí a zda porušení povinnosti tak učinit mohlo mít za následek sistaci hlasovacích práv spojených s akciemi vlastněnými S. (případně i dalšími akcionáři – obcemi).
[17] Obchodní zákoník (ve znění účinném do 31. 3. 2003, pro věc rozhodném) ukládal povinnost učinit nabídku převzetí pouze (s výjimkou dále uvedenou) akcionáři cílové společnosti a osobám jednajícím s ním ve shodě. Jakkoliv osoba jednající ve shodě s akcionářem nemusí být také akcionářem cílové společnosti (a přesto může disponovat s hlasovacími právy ve společnosti – srov. zejm. §66a odst. 6 obch. zák.), primárně vzniká povinnost učinit nabídku převzetí podle §183b odst. 1 obch. zák. akcionáři cílové společnosti. Při posuzování, zda akcionář získal rozhodný podíl na hlasovacích právech, se přitom přihlíží i k hlasovacím právům, s nimiž mohou disponovat osoby jednající s ním ve shodě.
[18] Výjimku z uvedeného pravidla, kdy zákon ukládá povinnost učinit nabídku převzetí podle §183b odst. 1 obch. zák. i jiné osobě než akcionáři cílové společnosti (a osobám jednajícím s ním ve shodě), představuje §183b odst. 14 obch. zák. Podle posledně označeného ustanovení svědčí tato povinnost také osobám, které ovládly akcionáře majícího rozhodný podíl na hlasovacích právech v cílové společnosti. Porušení povinnosti učinit nabídku převzetí osobami vypočtenými v §183b odst. 14 obch. zák. však nevedlo ex lege k sistaci hlasovacích práv spojených s akciemi akcionáře, jehož povinné osoby ovládly (srov. §183g odst. 5 obch. zák.).
[19] Uvedené závěry se prosadí i v projednávané věci. S. vlastnilo akcie společnosti představující více než 40% podíl na základním kapitálu již před uzavřením sporných smluv. Pouze jejich uzavřením žádný podíl na hlasovacích právech nezískalo, a povinnost učinit nabídku převzetí podle §183b odst. 1 obch. zák. mu tudíž (v důsledku jejich uzavření) nemohla vzniknout. Č., ani J., se v důsledku uzavření sporných smluv nestaly akcionáři společnosti, ani na jejich základě neovládly akcionáře společnosti majícího rozhodný podíl na hlasovacích právech; povinnost učinit nabídku převzetí tudíž nevznikla – pouze v důsledku uzavření sporných smluv se S. – ani jim.
[20] Nicméně, v poměrech projednávané věci je třeba přihlédnout k tomu, že Č., a J., uzavřely obdobné smlouvy s řadou dalších akcionářů (obcí), a „získaly“ tak hlasovací práva spojená s jejich akciemi na jméno, představujícími podíl ve výši téměř dalších 10 % na základním kapitálu společnosti. Pokud by bylo možné považovat S., ostatní obce, které s Č., uzavřely obdobné smlouvy, Č., a J., za osoby jednající ve shodě ve smyslu §66b obch. zák., bylo by třeba na uzavření označených smluv hledět jako na jednání, jímž se S. a ostatní dotčené obce staly „součástí“ skupiny osob jednajících ve shodě (společně s Č. , a J.), a v důsledku toho získaly podíl na hlasovacích právech, který jim umožňuje ovládnutí společnosti ve smyslu §66a obch. zák.
[21] V takovém případě by jak S., tak i dotčeným obcím (coby akcionářům společnosti), a společně s nimi i Č., a J., (jakožto osobám jednajícím s nimi ve shodě) vznikla povinnost učinit nabídku převzetí podle §183b odst. 1 obch. zák. a její porušení by mělo za následek zákaz výkonu hlasovacích práv podle §183g odst. 2 obch. zák.
[22] Pro posouzení, zda lze S., ostatní obce, které s Č., uzavřely obdobné smlouvy, Č., a J., považovat za osoby jednající ve shodě ve smyslu §66b obch. zák., však skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů nejsou dostatečná (na jejich základě nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda označené osoby jednaly ve shodě ve smyslu §66b obch. zák.). K výkladu §66b obch. zák. (a k rozsahu skutečností potřebných pro posouzení, zda určité osoby jednají ve shodě ve smyslu tohoto ustanovení) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3577/2012.
[23] Odečetl-li odvolací soud hlasy S. od většiny, která hlasovala pro přijetí jednotlivých usnesení, aniž by vysvětlil, zda S., Č., respektive J., vznikla povinnost učinit nabídku převzetí, či nikoli (a zda je případně stíhá zákaz výkonu hlasovacích práv), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
B) K otázkám spojeným se zastupováním akcionářů – obcí – na valné hromadě.
[24] I v režimu obchodního zákoníku se akcionář mohl nechat na valné hromadě (jejím zasedání) zastoupit na základě písemné plné moci (§184 odst. 1 obch. zák.).
[25] Obecně přitom platí, že zástupčí oprávnění plynoucí z plné moci může být buď omezené (typicky pokyny zmocnitele, jak si má zmocněnec při jeho zastupování počínat), anebo neomezené (v tom případě je zmocněnec oprávněn jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí); srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v aktuální judikatuře rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1899/2014, anebo v literatuře Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 301, či – pro poměry „nového“ občanského zákoníku – Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník velký komentář, Svazek III, §419-654, Praha: Leges, 2014, s. 41 a 72.
[26] Řečené platí i v případě plné moci k zastupování na valné hromadě (jejím zasedání) ve smyslu §184 odst. 1 obch. zák. Je věcí svobodného rozhodnutí (autonomie vůle) akcionáře udělujícího plnou moc, zda zmocněnce omezí svými pokyny (a tyto promítne do textu plné moci), či zda tak neučiní a ponechá na „nejlepším vědomí a svědomí“ zmocněnce, jak bude zastoupení vykonávat. Výklad, podle něhož by podle §184 odst. 1 obch. zák. mohl akcionář udělit toliko omezenou plnou moc, resp. že by podle označeného ustanovení bylo přípustné toliko smluvní zastoupení s předepsaným obsahem (omezené zástupčí oprávnění), představuje omezení autonomie vůle chráněné ústavním pořádkem (článek 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a v rozhodovací praxi Ústavního soudu např. nález ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, a tam citovaná judikatura Ústavního soudu), pro které dovolatelka nepředkládá (a Nejvyšší soud neshledává) žádné legitimní a proporcionální důvody.
[27] Nejvyšší soud proto uzavírá, že podle §184 odst. 1 obch. zák. mohl akcionář udělit i neomezenou plnou moc, na jejímž základě zmocněnec vykonává jménem akcionáře jeho práva (včetně práva hlasovat) podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jinými slovy, sama skutečnost, že zmocněnec není při výkonu hlasovacího práva omezen pokyny akcionáře a hlasovací právo vykonává na základě vlastního uvážení, nečiní udělenou plnou moc neplatnou a není důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, o nichž takový zmocněnec hlasoval.
[28] Nejvyšší soud setrvává i na (Ústavním soudem nezpochybněném) závěru vyloženém v (Ústavním soudem zrušeném) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4397/2014, podle něhož i na zastupování akcionáře na valné hromadě na základě plné moci (§184 odst. 1 obch. zák.) dopadá ustanovení §33a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), umožňující zmocněnci akcionáře (pod)zmocnit k zastupování na valné hromadě třetí osobu. Opačný závěr by znamenal – stejně jako v případě vyloučení tzv. neomezené plné moci – ničím neodůvodněný zásah do autonomie vůle akcionáře, neboť by v jeho důsledku nemohl ani výslovně připustit substituční plnou moc podle §33a odst. 1 písm. a) obč. zák., ani udělit plnou moc právnické osobě [§33a odst. 1 písm. b) obč. zák.].
[29] Řečené pak platí i pro akcionáře – obce. I zmocněnec obce je oprávněn (za podmínek §33a odst. 1 obč. zák.) udělit plnou moc jiné osobě, aby místo něho jednala za obec na valné hromadě obchodní společnosti, v níž má obec majetkovou účast.
[30] Rozhodování o osobě, která má obec zastupovat na valné hromadě obchodní společnosti, v níž má obec majetkovou účast, je rozhodováním patřícím do samostatné působnosti obce [§84 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního zřízení)], které je vyhrazeno zastupitelstvu. Z toho však nelze dovozovat, že by sama povaha postavení delegovaného zástupce vylučovala, aby tento zástupce udělil jiné (třetí) osobě substituční plnou moc.
[31] Přes specifický charakter obce jako veřejnoprávní korporace, na niž nelze mechanicky aplikovat principy a pravidla dopadající na právnické osoby soukromého práva (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, či ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2723/13, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, uveřejněný pod číslem 23/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3598/2006), se postavení obce při udělení plné moci k zastupování na valné hromadě obchodní společnosti, v níž má majetkovou účast, v zásadě neliší od postavení jiných společníků či akcionářů společnosti. Určení zástupce, který bude obec na valné hromadě zastupovat, jakož i podmínky, za nichž ke vzniku zastoupení dojde, jsou odrazem autonomie vůle obcí, která je garantována principem územní samosprávy (článek 101 Ústavy). I pro osobu zmocněnou obcí k zastupování na valné hromadě akciové společnosti – stejně jako pro plné moci ostatních akcionářů – platí, že je oprávněna udělit další plnou moc (k zastupování obce na valné hromadě) za podmínek §33a odst. 1 obč. zák. Je zcela na vůli obce (jejího zastupitelstva), zda udělí plnou moc právnické osobě (čímž bez dalšího akceptuje oprávnění zmocněnce udělit substituční plnou moc), popř. zda zmocněné fyzické osobě udělení substituční plné moci výslovně umožní.
[32] Ani úmysl akcionáře vlastnícího akcie na jméno, jejichž převoditelnost je omezena, tyto akcie v budoucnosti (až to bude právně možné) převést na třetí osobu sám o sobě nikterak neodporuje zákonu. Převod akcií je jedním z práv akcionářů, které nemohou vyloučit ani stanovy společnosti (ty je mohou toliko omezit; srov. §156 odst. 4 větu první obch. zák. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4946/2009). Smlouva o budoucí smlouvě o převodu akcií na jméno, v níž se akcionář zaváže převést jím vlastněné akcie na jméno poté, kdy to bude podle stanov přípustné (tedy kdy omezení převoditelnosti akcií nebude takovému převodu bránit), tudíž není – jen proto, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí takový převod nebyl podle stanov přípustný – neplatná pro obcházení zákona. To platí zásadně i tehdy, udělí-li akcionář takové osobě (budoucímu kupujícímu) plnou moc k jeho zastupování na valné hromadě v souladu s §184 odst. 1 obch. zák. Lze dodat, že takto udělená plná moc není neplatná jen proto, že akcionář současně uzavřel se zmocnitelem smlouvu o budoucí smlouvě o převodu akcií na jméno.
[33] Nejvyšší soud si je však vědom toho, že Ústavní soud ve skutkově obdobných věcech zdůraznil jejich specifické okolnosti, jež mají být posouzeny v jejich komplexnosti. Přitom Ústavní soud výslovně uvedl, že ústavně konformním je takový výklad, podle něhož jsou sporné smlouvy a na ně navazující plné moci jednáním nedovoleným a nepožívajícím právní ochrany (srov. například nález ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2018/16, odst. 43).
[34] V projednávané věci nasvědčují zjištěné okolnosti tomu, že účelem sporných smluv a udělených plných mocí bylo v rozporu se zákonem převést na Č., resp. v konečném důsledku na J., hlasovací (a další akcionářská) práva, aniž by došlo k převodu akcií a aniž by Č., resp. J., měly skutečně v úmyslu koupit akcie na jméno poté, kdy dojde ke změně stanov v části upravující omezení převoditelnosti akcií (o čemž svědčí to, že jakmile dosáhla J., jí sledovaného cíle – zavedení tzv. provozního modelu ve společnosti, uzavřela dohodu o vypořádání sporných smluv, o nabytí akcií nadále neusilovala a za „umožnění“ výkonu hlasovacích práv S. zaplatila úplatu).
[35] Právě s ohledem na uvedené okolnosti Nejvyšší soud, respektuje přitom Ústavním soudem vyslovený názor na jejich ústavně konformní posouzení, uzavírá, že plné moci udělené S. a dalšími obcemi Č., (resp. J.) odporují zásadám poctivého obchodního styku a v souladu s §265 obch. zák. nepožívají právní ochrany. Č., ani J., na jejich základě nevzniklo oprávnění zastupovat S. a ostatní akcionáře (obce), kteří plné moci udělili za obdobných okolností, a osoby vykonávající na základě těchto plných mocí akcionářská práva na zasedáních valné hromady společnosti tak nebyly oprávněny učinit.
[36] Závěr odvolacího soudu, podle kterého se k hlasům S. „nepřihlíží“, je tedy věcně správný; a to i navzdory skutečnosti, že odvolací soud vyšel z právních norem (§6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“), které v poměrech projednávané věci nelze použít (k výkladu §3030 o. z. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[37] Za správný však již nelze označit způsob, kterým odvolací soud přistoupil k „přepočtu“ výsledků hlasování o napadených usneseních.
[38] Jestliže plné moci udělené S. a dalšími obcemi Č., nepožívají (z důvodů výše vyložených) právní ochrany, pak je třeba na akcionáře, kteří je udělili (S a další dotčené obce), hledět, jako by se valné hromady nezúčastnili. Řečené přitom platí i pro posuzování usnášeníschopnosti valné hromady. Pokud se zasedání valné hromady nezúčastnili (po odečtení akcií vlastněných S. a dalšími dotčenými obcemi) akcionáři vlastnící akcie, jejichž (souhrnná) jmenovitá hodnota přesahuje podíl na základním kapitálu určený zákonem, popř. stanovami, valná hromada nebyla usnášeníschopná.
[39] V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci se akcie vlastněné S. (a dalšími dotčenými obcemi) nezapočítávají toliko do čitatele zlomku, jímž se určuje usnášeníschopnost valné hromady. Naopak ve jmenovateli tohoto zlomku se – na rozdíl od případů, kdy hlasovací právo spojené s akciemi nelze vykonávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3472/2013) – zohlední.
[40] Bude-li z důvodů výše popsaných třeba při posuzování usnášeníschopnosti valné hromady odhlédnout (mimo jiné) od akcií, s nimiž se valné hromady účastnilo (v zastoupení) S., přičemž podle stanov byla v rozhodné době valná hromada usnášeníschopná za účastí akcionářů vlastnících akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 70 % základního kapitálu, bude možné uzavřít, že valná hromada nebyla usnášeníschopná.
[41] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že provedl-li odvolací soud „přepočet“ výsledků hlasování o usneseních vedených pod bodem 1 až 6 programu, aniž se zabýval tím, zda byla valná hromada (po odečtení S.) usnášeníschopná, je jeho právní posouzení věci (také ohledně této otázky) neúplné, a tudíž i nesprávné.
[42] Jelikož právní posouzení věci není z výše uvedených důvodů správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – usnesení odvolacího soudu ve vztahu k dovolatelce (s výjimkou prvního výroku) zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[43] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[44] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu