ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3424.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3424/2018-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele F. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427, PSČ 280 02, za účasti Mysliveckého spolku XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, o vyslovení neplatnosti vyloučení navrhovatele ze spolku, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 359/2014, o dovolání Mysliveckého spolku XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 28 Co 79/2017-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Myslivecký spolek XY, je povinen zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce navrhovatele.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 15 C 359/2014-82, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. 3. 2017, č. j. 15 C 359/2014-150, a ze dne 24. 4. 2017, č. j. 15 C 359/2014-163, vyslovil neplatnost „vyloučení žalobce z řad členů žalovaného spolku učiněné na mimořádné členské schůzi žalovaného dne 21. 11. 2014“ (dále též jen „vyloučení“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o částečném zastavení řízení (výrok III.).
[2] K odvolání Mysliveckého spolku XY (dále jen „spolek“), Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal spolek dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti vyloučení navrhovatele ze spolku, neboť neporušil členskou povinnost, je totiž (ve výsledku) správný již proto, že předání agendy mysliveckého hospodáře není povinností vyplývající z členství ve spolku ve smyslu §239 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), za jejíž porušení by spolek mohl člena vyloučit; jde o povinnost vyplývající z výkonu funkce mysliveckého hospodáře [(viz §35 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále též jen „zákon“)].
[5] Nadto, skutečnost, že funkce mysliveckého hospodáře zaniká - požaduje-li jeho odvolání uživatel honitby, tj. v projednávané věci spolek - až právní mocí rozhodnutí příslušného orgánu státní správy myslivosti o odvolání hospodáře z funkce, se podává zcela jasně a bez jakýchkoli pochybností přímo z dikce §35 odst. 7 a §13 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona. Z ustanovení §13 odst. 3 zákona pak plyne, že až okamžikem nabytí právní moci takového správního rozhodnutí vzniká odvolanému mysliveckému hospodáři povinnost předat vše, co v souvislosti s výkonem funkce užíval, spolku, resp. orgánu státní správy myslivosti.
[6] Jinak řečeno, do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu je daná osoba mysliveckým hospodářem, a to bez ohledu na to, že spolek podal návrh na její odvolání z funkce a jako svého hospodáře ji neuznává.
[7] Dovolatel právě uvedené závěry zpochybňuje, maje úpravu v zákoně o myslivosti za nerozhodnou pro projednávanou věc a skutečnost, že navrhovatel nerespektoval své „odvolání“ z funkce rozhodnutím členské schůze dovolatele ze dne 8. 11. 2014, za dostatečný důvod pro vyloučení navrhovatele, přičemž uvádí, že otázky „související s ustanovením a odvoláním mysliveckého hospodáře“ dosud nebyly dovolacím soudem řešeny.
[8] Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem však nelze považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř.
[9] Ze shora popsané právní úpravy nepřinášející žádné výkladové obtíže pak jasně plyne i správnost závěru odvolacího soudu o neexistenci důvodu pro vyloučení navrhovatele z dovolávajícího se spolku. Ke dni svého vyloučení (21. 11. 2014) neporušil navrhovatel ani povinnost předat agendu mysliveckého hospodáře, jelikož tuto povinnost neměl; v době přijetí rozhodnutí o vyloučení totiž ještě nebyl odvolán pravomocným rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti z funkce mysliveckého hospodáře. Členská schůze dovolatele přitom nebyla oprávněna uložit mu takovou povinnost svým rozhodnutím ze dne 8. 11. 2014; toto rozhodnutí nemá žádné právní účinky (viz §245 větu druhou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“).
[10] Jelikož odpověď na otázku předestřenou dovolatelem se podává přímo z textu dotčené právní úpravy (kterou nadto odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně vyložil), přípustnost dovolání založit nemůže.
[11] Námitka dovolatele, podle níž odvolací soud pochybil, když nepřihlédl k ustanovení §260 o. z., přičemž otázka aplikace citovaného ustanovení v řízení podle §242 o. z. „nebyla prozatím v judikatuře Nejvyššího soudu (…) zcela vyřešena“, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019).
[12] Nejvyšší soud dodává, že v rozsudku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, uveřejněném pod číslem 59/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že pravidla určující, kdy soud nevysloví neplatnost rozhodnutí orgánu spolku (§260 o. z.), se uplatní i při přezkumu rozhodnutí spolku o vyloučení člena ve smyslu §242 téhož zákona. Nicméně je zcela zjevné, že porušení zákona spočívající v bezdůvodném vyloučení člena ze spolku nelze považovat za porušení, jež nemělo závažné právní následky.
[13] Namítá-li dovolatel, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť neprovedl svědecké výslechy účastníků členské schůze „za účelem odstranění nedostatků skutkových zjištění a prokázání vůle většiny jeho členů“, vytýká odvolacímu soudu toliko tvrzené vady řízení, aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí. Ostatně, napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností zjevně netrpí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a otázka vůle většiny členů dovolatele byla prokázána rozhodnutími členské schůze.
[14] Ve zbývající části týkající se otázky „nerespektování spolkové autonomie“ nesplňuje dovolání náležitosti stanovené §241a odst. 2 o. s. ř.
[15] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[16] Podle §237 o. s. ř. přitom platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[17] Ve vztahu k otázce spolkové autonomie uvedl dovolatel k předpokladům přípustnosti dovolání - po citaci §237 o. s. ř. - toliko to, že se odvolací soud ve svých právních závěrech „odchyluje od zavedené judikatury Nejvyššího soudu ČR“.
[18] K vymezení přípustnosti dovolání srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“.
[19] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace nebo parafráze textu §237 o. s. ř. či jeho části.
[20] V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; srov. i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15.
[21] Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o jakou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tento údaj se z obsahu dovolání nepodává.
[22] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[23] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu