ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3768.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3768/2018-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci společnosti H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, za účasti J. H. , narozeného XY, bytem XY, o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 167/2006, o dovolání J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, č. j. 14 Cmo 107/2010-46, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. 9. 2009, č. j. 38 Cm 167/2006-9, zrušil společnost H. (dále jen „společnost“), nařídil její likvidaci (výrok I.), likvidátorem jmenoval JUDr. Martina Klímu (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o poplatkové povinnosti společnosti (výrok IV.).
[2] V záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze odmítl odvolání J. V. a J. H., usnesení soudu prvního stupně (k odvolání společnosti) změnil ve výrocích I. a II. tak, že se řízení o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora zastavuje, ve výroku IV. tak, že se společnosti povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal J. H. dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako zčásti subjektivně, zčásti objektivně nepřípustné, aniž se v souladu s §241b odst. 2 o. s. ř. zabýval splněním podmínky povinného zastoupení.
[4] Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
[5] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[6] V projednávané věci odvolací soud odmítl blanketní odvolání dovolatele proti usnesení soudu prvního stupně podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř., jelikož je dovolatel ani přes výzvu soudu nedoplnil o odvolací důvody. Usnesení soudu prvního stupně však přesto změnil, a to tak, že řízení o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora zastavil.
[7] Dovolání je tak v rozsahu směřujícím proti první části výroku rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání J. V. subjektivně nepřípustné, neboť jí odvolací soud o právech či povinnostech dovolatele nerozhodoval a rozhodnutí se netýkalo ani jeho procesního postavení. Částí výroku usnesení odvolacího soudu o změně usnesení soudu prvního stupně a o nákladech řízení pak nenastala v poměrech dovolatele žádná újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Řízení o zrušení společnosti s likvidací, proti kterému dovolatel brojil pro jeho „nezákonnost“, bylo pravomocně zastaveno a dovolatel neměl právo na náhradu nákladů řízení v souladu s §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012.
[8] Dovolání proti té části napadeného usnesení, jíž odvolací soud podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl odvolání dovolatele pro vady, které brání jeho projednání, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.) [v podrobnostech viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 829/2003, či ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3672/2011].
[9] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[11] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z části první, článku II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu