ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.4381.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 4381/2017-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce 1. Insolvenční v. o. s. , se sídlem v Praze 6, V. P. Čkalova 797/26, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 28860322, jako insolvenčního správce dlužníka O. G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Terezou Segetovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) M. K. , narozenému XY, bytem XY, a 2) J. K. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, PSČ 261 01, o zaplacení 740.180 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 115/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, č. j. 6 Cmo 221/2016-430, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 56 Cm 115/2012-356, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 740.180 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Otázka výkladu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nečiní dovolání přípustným již proto, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o tom, že dovolatelé netvrdili či neprokázali pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, konkrétně že bývalý společník společnosti O. G. (dříve „K.“; dále jen „společnost“) O. K. (právní předchůdce druhé žalované, dále jen „O. K.“) pro společnost v období od dubna do srpna 2008 vykonával činnosti, za které mu náležela vyplacená odměna v celkové výši 740.180 Kč. Napadené rozhodnutí naopak vychází z toho, že v řízení bylo prokázáno, že O. K. žádné činnosti pro společnost v uvedeném období nevykonával a částka 740.180 Kč mu byla proplacena bez právního důvodu.
Nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o tom, že dovolatelé neunesli břemeno tvrzení či důkazní břemeno, nebyl postup podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. na místě (k výkladu označeného ustanovení srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, a ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015).
Jelikož bylo v řízení prokázáno, že O. K. činnosti v rozhodném období pro společnost nevykonával, nečiní dovolání přípustným ani otázka výkladu §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; neposkytoval-li O. K. společnosti žádné plnění na základě neplatné smlouvy, nevzniklo na straně společnosti bezdůvodné obohacení, jež by měla právní nástupkyni bývalého společníka vracet, resp. za něž by měla poskytovat peněžitou náhradu.
Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud podotýká, že důvodná není ani námitka překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jde-li o jeho závěr o neplatnosti smlouvy č. 4/97 ze dne 20. 9. 1997, na jejímž základě byly sporné částky propláceny (k tzv. překvapivosti rozhodnutí srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, nebo ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05).
Námitku neplatnosti této smlouvy pro neurčitost vznesl žalobce již na ústním jednání dne 14. 9. 2012 (č. l. 60 spisu) a dovolatelé se k této námitce posléze vyjadřovali (srov. např. jejich podání na č. l. 333 p. v.). Tím, že soud prvního stupně i odvolací soud otázku platnosti smlouvy posuzovaly, by za této situace mohl být překvapen pouze účastník svého práva nedbalý a na řízení nepřipravený (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3778/2011, a ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1818/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu