ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.6048.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 6048/2017-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) K. H. , narozenému XY, bytem XY, a 2) Bytovému družstvu XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, o určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 32/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 93/2017-156, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 93/2017-156, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 15. 2. 2016 se žalobce domáhá určení, že je členem Bytového družstva XY (dále též jen „družstvo“), a nájemcem družstevního bytu č. 3 o velikosti 2+1, nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY, č. or. XY, v K.-R., ulice H., sestávajícího z kuchyně, dvou pokojů, předsíně, koupelny, WC, sklepní kóje a lodžie (dále též jen „družstevní byt“).
[2] Žalobce tvrdí, že práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu (dále též jen „členský podíl“) nabyl vydržením nejpozději dne 15. 11. 2013.
[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2016, č. j. 24 Cm 32/2016-116, zamítl „návrh“, aby soud určil, že žalobce je členem družstva a nájemcem družstevního bytu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[4] Vyšel přitom mimo jiné z toho, že:
1) Usnesením ze dne 12. 6. 2014, č. j. 42 Cm 143/2012-178, Krajský soud v Ostravě určil, že F. H. byl ke dni své smrti (tj. k 11. 5. 2012) členem družstva a nájemcem družstevního bytu. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že smlouva o převodu členských práv a povinností, kterou F. H. převedl členský podíl na M. H. a J. H., je neplatným právním úkonem, neboť se zjevně jednalo o právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou. Přestože soud předpokládal dobrou víru J. L. mladšího, G. L. a žalobce při uzavírání následujících smluv o převodu členského podílu, dospěl k závěru, podle něhož nelze nabýt vlastnické právo k členskému podílu od neoprávněného.
2) Usnesením ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 Cmo 324/2014-213, Vrchní soud v Olomouci k odvolání G. L., J. L. mladšího a žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v otázce dobrověrného nabytí členského podílu od neoprávněného. Seznam členů družstva je podle něj „soukromoprávní seznam“, jenž plní pouze evidenční funkci, a nelze jej stavět na roveň veřejného seznamu vedeného státem. Odvolací soud zároveň zpochybnil závěr soudu prvního stupně, podle něhož J. L. mladší a G. L. nabyli členský podíl v dobré víře, „když jej nabyli za cenu ve výši 120.000 Kč, neboť tato cena je s ohledem na velikost bytu a lokalitu, ve které se nachází, nepřiměřeně nízká“.
3) V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce argumentoval tím, že nabyl členský podíl vydržením. Pro případ, že by Nejvyšší soud tento závěr nesdílel, tvrdil, že členský podíl nabyl již samotnou smlouvou o převodu členských práv a povinností uzavřenou dne 21. 3. 2011, neboť při uzavírání smlouvy byl v dobré víře, že převodci J. L. mladší a G. L. jsou členy družstva a nájemci družstevního bytu.
4) Usnesením ze dne 8. 12. 2015, č. j. 29 Cdo 1108/2015-264, Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl mimo jiné proto, že jím zpochybňovaný závěr soudů nižších stupňů, podle něhož k vydržení členského podílu nedošlo, neboť oprávnění držitelé ho neměli nepřetržitě v držbě po dobu tří let, byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí byl podle dovolacího soudu také závěr soudů nižších stupňů, podle něhož členský podíl nelze nabýt od neoprávněného toliko „na základě dobré víry“.
[5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že projednání věci nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené. Oproti řízení vedenému pod sp. zn. 42 Cm 143/2012 soud v této věci nejednal s M. H., J. H., J. L. mladším a G. L. jako s účastníky řízení. Žalobní petit uvedený v žalobě je také odlišný oproti návrhu na zahájení řízení v předcházejícím řízení, ve kterém navrhovatel K. H. žádal určení, že F. H. byl ke dni své smrti členem družstva. Soud za rozdílné shledal i časové období, neboť v předcházejícím řízení soud jednal o určení členství v družstvu ke dni 11. 5. 2012, zatímco v tomto řízení žalobce žádá určení členství v družstvu v současné době a opírá svá tvrzení o částečně odlišné argumenty.
[6] Soud shledal, že žalobce nevydržel členský podíl, neboť nejpozději od února roku 2013 nebyl „objektivně v dobré víře“, a neuplynula tak tříletá doba nutná k vydržení.
[7] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně (nesprávně označené jako „usnesení“) zrušil a řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý, třetí a čtvrtý výrok).
[8] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci rozsouzené, odkazuje na §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2641/2013, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015).
[9] Žalobce podle odvolacího soudu v této věci požaduje, aby se soud zabýval stejnými otázkami jako v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 143/2012, tedy zda došlo k převodu členského podílu z F. H. na M. H. a J. H., od nich následně na manžele L. a od nich na žalobce, a rovněž stejnými námitkami ohledně dobré víry a vydržení. Jestliže soud „pravomocně rozhodl, že ke dni 11. 5. 2012 byl členem družstva a majitelem členských práv a povinností (o něž jde v projednávané věci) F. H., je takovéto rozhodnutí závazné i pro žalobce, který měl tato práva nabýt na základě smlouvy uzavřené před tímto datem, dne 23. 3. 2011 s manželi L.“.
[10] V obou řízeních je tak podle odvolacího soudu „totožný okruh účastníků i skutkový stav. Je zde totožný předmět řízení, jde-li o to, zda členem družstva (vlastníkem téhož ‚členského podílu‘) je F. H. či žalobce“.
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (zejména od závěrů shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4433/2015) při řešení otázky, zda projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
[12] Dovolatel namítá, že předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 143/2012 bylo výlučně jen to, zda F. H. byl ke dni své smrti (tj. k 11. 5. 2012) členem družstva a nájemcem družstevního bytu. V této věci se dovolatel domáhá zcela jiného určení, a to že nyní je členem družstva a nájemcem družstevního bytu on.
[13] Dalším zásadním rozdílem je podle dovolatele to, že zatímco v řízení vedeném pod sp. zn. 42 Cm 143/2012 dovozoval nabytí členského podílu „výlučně jen“ z dobré víry při uzavření smlouvy ze dne 21. 3. 2011, v nyní projednávané dovolatel dovozuje nabytí členství na základě vydržení, a to nejpozději ke dni 15. 11. 2013. Nabytí členství v družstvu tedy v původním řízení dovozoval k jinému dni a z jiného právního titulu než nyní.
[14] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[16] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelem otevřené otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[17] Dovolání je důvodné.
[18] Podle §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1).
[19] Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4).
[20] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
2) Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). O stejný předmět řízení tedy jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, a ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod čísly 60/2001, 31/2002, 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, usnesení ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2588/2017).
[21] Ve věci vedené pod sp. zn. 42 Cm 143/2012 (mimo jiné mezi týmiž účastníky řízení jako v nyní projednávané věci) Krajský soud v Ostravě rozhodoval o návrhu na určení, že F. H. byl ke dni své smrti (tj. k 11. 5. 2012) členem družstva a nájemcem družstevního bytu. Skutečnosti, které nastaly po 11. 5. 2012, proto nebyly pro posouzení věci významné.
[22] V nyní projednávané věci se vede řízení o určení, že dovolatel je v současné době členem družstva a nájemcem družstevního bytu. Skutkový základ sporu dovolatel přitom odvozuje od toho, že po smrti F. H., tj. po 11. 5. 2012 (konkrétně 15. 11. 2013), nastala pro rozhodnutí ve věci podstatná právní skutečnost, neboť uplynula tříletá vydržecí doba (která počala běžet dne 15. 11. 2010), v důsledku čehož dovolatel členský podíl vydržel.
[23] Z pohledu shora rozvedených kritérií tudíž v projednávané věci není dán totožný předmět řízení, neboť dovolatel uplatňuje jiný nárok na základě odlišných skutkových tvrzení. Závěr odvolacího soudu, podle něhož projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci rozsouzené, proto není správný.
[24] Jelikož byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatele – usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[25] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[26] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu