ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1246.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1246/2019-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 4, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo osoby: 62933591, zastoupena JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Turnově, Ohrazenice 119, za účasti: Římskokatolická farnost Suchdol nad Lužnicí, se sídlem v Českých Velenicích, Palackého 489, identifikační číslo osoby: 60820705, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 50/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z dne 22. listopadu 2018, č. j. 4 Co 49/2017-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník řízení je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Pavla Pfajfra, advokáta se sídlem v Turnově, Ohrazenice 119, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastníka řízení výrokem I. rozsudku ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 Co 49/2017-134, změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 12. 2016, č. j. 11 C 50/2016- 99 (dále „rozsudek“), ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 21. 12. 2015, č. j. SPU 363628/2013/105/RR16028/ŠM, a účastníkovi řízení nevydány pozemky parc. č. XY o výměře 72.882 m 2 , parc. č. XY o výměře 1.639 m 2 , parc. č. XY o výměře 3.255 m 2 , parc. č. XY o výměře 1.329 m 2 a parc. č. XY o výměře 45.715 m 2 , vše v katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“. Odvolací soud uložil účastníkovi řízení rovněž povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 19.194,77 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) vymezuje odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva [funkční souvislosti pozemků ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)], odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018 (tato rozhodnutí, jakož i dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Účastník řízení má za to, že odvolací soud akcentoval na věc nedopadající závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a naopak pominul závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018, v němž byla řešena skutkově obdobná věc. Připomíná, že předmětné pozemky (obhospodařované jako louky a pole), jež od areálu fary dělí pouze polní cesta, tvořily v minulosti s budovou fary, které je v jeho vlastnictví, ucelený zemědělský areál, přičemž ovšem budova fary neplnila jen účel administrativní ve vztahu k duchovní správě, ale souvisela i se správou předmětných pozemků a tvořila celek s farním dvorem a zemědělskými budovami na něm umístěnými (v současné době je ve vlastnictví účastníka řízení pouze část původního farního dvora a hospodářská budova na pozemku parc. č. XY). Zdůrazňuje rovněž, že vlastnictví původního zemědělského areálu umožňovalo dosahovat synergického efektu při hospodaření právního předchůdce na předmětných pozemcích (např. pěstování pícnin) a smysluplným užíváním hospodářských budov (např. pro chov hospodářských zvířat). Na hospodářské činnosti se přitom podílel i statutární zástupce právního předchůdce účastníka řízení, který předmětné pozemky nepropachtoval za účelem získání finančních prostředků pro potřeby fary, ale získával z nich obživu, a to i prostřednictvím chovaného hospodářského zvířectva. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 186/95 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) připomíná [byť si je vědom skutečnosti, že z nálezu citované teze byly vyjádřeny v souvislosti s aplikací zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“)], že zachování tří složek zemědělského podnikání je možné vykládat jako funkční souvislost mezi půdou, budovami a jiným zemědělským majetkem, což je stav, který je v projednávané věci přítomen i v poměrech účastníka řízení. Plná obnova funkčních celků je přitom podle Důvodové zprávy k ustanovení §7 zákona č. 428/2012 Sb. legitimní cílem zmírnění majetkových křivd spáchaných v minulosti na církvích a náboženských společnostech.
Účastník řízení navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentovala proti jeho přípustnosti, popřípadě důvodnosti, tím, že podmínka funkční souvislosti vyjádřená v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodovací praxí dovolacího soudu konstantně vykládána a odvolací soud se od judikatorních závěrů dovolacího soudu při jejím řešení ani v individuálních poměrech projednávané věci nijak neodchýlil. Má za to, že do poměrů projednávané věci jsou plně přenositelné závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a naopak je nepřípadný odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018, neboť v tomto usnesení byla řešena otázka funkční souvislosti v jiných skutkových poměrech. Současně připomíná, že je povinnou osobou uvedenou v ustanovení §4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. a dovolatelem akcentovaná zásada vstřícného výkladu jednotlivých zákonných ustanovení vůči oprávněným osobám zde naráží na zákonné mantinely vyplývající z ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání účastníka řízení jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné, zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 11. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníka řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání účastníka řízení není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené právní otázky [naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb.] od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, neodchýlil, přičemž Nejvyšší soud současně neshledal přesvědčivé důvody, pro které by tato otázka měla být posouzena jinak. Sluší se podotknout, že obecně formulované závěry k výkladu pojmu „funkční souvislost“ coby podmínky pro vydání církevního majetku oprávněné osobě povinnými osobami uvedenými v ustanovení §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. přijaté v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu (rozsudek byl publikován pod č.151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze zohlednit – na rozdíl od mínění dovolatele - i v poměrech projednávané věci.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017].
S ohledem na právě uvedené připomenutí stále relevantních závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považovat v poměrech projednávané věci prostorovou blízkost předmětných pozemků a areálu fary (jeho části, jež je ve vlastnictví účastníka řízení), jak uvedenou okolnost dovolatel v dovolání popisuje, přičemž ovšem nelze přehlédnout, že tvrzená územní celistvost s ostatním majetkem účastníka řízení není ani v současné době dána, což dovolatel ani netvrdí, a odvolací soud se s touto skutečností přiléhavě vypořádal (viz bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). I sousední pozemky mohou být z hospodářského hlediska zcela samostatné předměty. Funkční souvislost pozemků nemusí ani vyplývat z toho, že je v minulosti vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil a výnosy z nich používal ke společnému účelu. V tomto smyslu je dána pouze jejich souvislost vlastnická a spotřební, nikoli funkčně užitná. Je přitom nerozhodné (dovolatel tvrdí opak), zda nárokované pozemky v minulosti právní předchůdce účastníka řízení fyzicky užíval a bral z nich plody a užitky pro svou potřebu nebo zda pozemky k užívání přenechal třetí osobě a získával užitek např. v relutární formě. Vždy se jednalo o souvislost spotřební, kdy jedna část majetku sloužila k uspokojování potřeb jeho vlastníka, jež se mohlo projevovat i na jiné části jeho majetku, přičemž ovšem nelze uzavřít, že by bez jedné části majetku (například předmětných pozemků) nemohla být užívána jiná část majetku (například budovy a pozemky uvnitř areálu fary), popřípadě že by se jeho užitná hodnota snížila. Jestliže v uvedených atributech neshledal odvolací soud naplnění podmínky funkční souvislosti vyjádřené v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu neodklonil.
Má-li dovolatel za to, že funkční souvislost mezi předmětnými pozemky a areálem fary byla v minulosti dána a pokud byla narušena, pak by měla být v duchu cíle vyjádřeného v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. obnovena (viz citace část Důvodové zprávy k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., v níž se uvádí, že „cílem je zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny“), pak dovolací soud poukazuje i na další část obsaženou v této zprávě, v níž je současně uvedeno: „Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd.“. Dále je v Důvodové zprávě uvedeno, že „hodnotu majetku vydávaného podle §7 je velmi obtížné až nemožné vyčíslit, neboť tento majetek nebyl v evidencích samotných registrovaných církví a náboženských společností rozlišen a dnes ho nelze identifikovat“, a že „vzhledem k tomu, že se jedná o majetek určený pouze pro nehospodářské účely, nejedná se o majetek velkého rozsahu“. Vytýká-li tudíž dovolatel odvolacímu soudu, že v jeho případě vyložil podmínku funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v rozporu s legitimním cílem citovaného ustanovení, pak dovolací soud odkazuje na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (k tomuto závěru dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3504/2018).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatele o relevantním dopadu některých závěrů judikatury reflektující problematiku zemědělských restitucí podle zákona o půdě (dovolatel cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 186/95) do poměrů církevních restitucí upravených zákonem č. 428/2012 Sb.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo již dříve připomenuto, že podle ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. má dojít ke zmírnění toliko některých křivd spáchaných komunistickým režimem na majetku registrovaných církví a náboženských společností, nikoliv ke komplexnímu odškodnění veškerého bezpráví. Konkrétní podoba vyrovnání s církvemi pak byla v rozhodující míře politickou otázkou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další tam citovaná rozhodnutí, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, a jeho nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 96), přičemž zákonodárce v posledku zvolil reparaci částečně formou vydání konkrétních pozemků, dílem pak v podobě paušální náhrady podle §15 zákona č. 428/2012 Sb. za pozemky, jež vydat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017). Na rozdíl od jiných restitučních předpisů, kupříkladu zákona o půdě, ovšem normy zákona č. 428/2012 Sb. osobám oprávněným neumožňují domáhat se individuálního odškodnění za nevydaný majetek prostřednictvím finanční kompenzace či formou náhradního pozemku (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016). Je vhodné dodat, že soudům nepřísluší demokraticky zvolenou politickou reprezentací upřednostněné pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve v minulosti utrpěly (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3504/2018). Jakkoli tedy závěry citované dovolatelem z odkazovaného nálezu Ústavního soudu, které se týkají zachování celistvosti tří složek zemědělského podnikání, mohou být relevantní při aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě, nemohou najít své uplatnění při výkladu jednotlivých ustanovení právního předpisu, jenž vychází z odlišné právně-politické koncepce.
Sluší se připomenout, že i v případech použitelnosti judikatury vztahující se k aplikaci některých ustanovení zákona o půdě ve věcech upravených zákonem č. 428/2012 Sb. [zejména se jedná o ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] dovolací soud připomíná, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Současně ovšem zdůraznil, že veškeré závěry učiněné v poměrech zákona č. 229/1991 Sb. nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2697/2018). Vyjadřuje-li dovolací soud stanovisko k obezřetnému užití judikatury vztahující se k aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě do poměrů zákonného ustanovení obdobného znění jiného právního předpisu, pak nelze důvodně očekávat, že by byly zásadně přenositelné judikatorní závěry vztahující se k aplikaci zákona o půdě (jeho konkrétního ustanovení) do aplikačních poměrů zákona č. 428/2012 Sb., v němž obdobné ustanovení zcela absentuje.
Přípustnost dovolání účastníka řízení nezakládá (s argumentací o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) ani námitka, že se odvolací soud nezabýval závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018, ačkoliv na ně dovolatel při jednání před odvolacím soudem poukazoval. Ač odvolací soud se s dovolatelem připomínaným usnesením dovolacího soudu (s jeho závěry) nijak nezabýval a ani se (alespoň stručně v odůvodnění napadeného rozsudku) nevypořádal s jejich použitelností v poměrech projednávané věci, sluší se připomenout, že takový postup by základ existenci vady řízení, k níž ovšem může dovolací soud přihlédnout, jen když je dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tato procesní podmínka však v projednávané věci splněna není. Nelze navíc přehlédnout, že v odkazovaném rozhodnutí dovolací soud posuzoval věc, jež se skutkově od nyní projednávané věci odlišovala. Pozemky, jež oprávněná osoba nárokovala, totiž tvořily s pozemky, jež oprávněná osoba již vlastnila, ucelený areál označovaný také jako „společný (malý) dvůr“, což implikovalo i ten závěr, že „mezi posuzovanými nemovitými věcmi byl vztah reálné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, že šlo o nemovité věci funkčně spjaté i v tom směru, že jejich samostatné využití bylo přinejmenším ztížené, ne-li nemožné.“
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníka řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. 10. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu