ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1268.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1268/2019-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalované J. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o 2.500.000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 30/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2018, č. j. 25 Co 169/2018-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.506 Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Vlčka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 31 C 30/2017-210, zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 2.500.000 Kč ve výši 3 % ročně od 1. 10. 2016 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované uhradit žalobci 2.500.000 Kč (výrok II.), jakož i náklady řízení (výrok III.). Žalobce se po žalované domáhal vydání předmětné sumy, kterou jí údajně poskytl na základě smlouvy o zápůjčce. Žalovaná se bránila tvrzením, že z hlediska uplatněného nároku není pasivně věcně legitimována, neboť žalobce neuzavřel zmíněnou smlouvu s ní, ale se společností M E G A S – P spol. s r. o. Soud vzal za prokázané, že žalobce poskytl v září 2014 na účet žalované postupně částku 2.500.000 Kč. Právním titulem pro toto plnění byla podle soudu nepojmenovaná smlouva [§1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] mezi žalobcem, žalovanou a manželem žalované M. K., v souladu s níž měl žalobce poskytnout sporný obnos jako zálohu na kupní cenu obchodního podílu M. K. ve společnosti M E G A S – P spol. s r. o. prostřednictvím účtu žalované. K zamýšlenému převodu obchodního podílu však nikdy nedošlo. Pasivní věcná legitimace žalované přitom vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o závazek náležející do společného jmění manželů, k jehož splnění jsou povinni oba manželé společně a nerozdílně. I v případě, že by nebyla prokázána existence inominátní smlouvy mezi účastníky, by žaloba musela být co do jistiny posouzena jako důvodná, jelikož se účastníkům nepodařilo přesvědčivě doložit uzavření tvrzené smlouvy o zápůjčce, a žalovaná by tak musela být zavázána k vydání prospěchu přijatého bez právního důvodu ve smyslu §2991 o. z.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 25 Co 169/2018-308, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. napadených odvoláním žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud předně odmítl závěr soudu prvního stupně o uzavření nepojmenované smlouvy mezi účastníky a M. K., neboť existence takového ujednání nevyplývá z tvrzení účastníků ani z provedených důkazů. Jelikož se procesním stranám nepodařilo prokázat ani sjednání smlouvy o půjčce, je namístě posoudit žalobní nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§2991 o. z.). Vzhledem k tomu, že sporný obnos byl žalované vyplacen na její bankovní účet a že jej dosud žalobci nevrátila, není v daném směru o její pasivní věcné legitimaci pochyb. Navzdory výhradám vůči skutkovým i právním závěrům okresního soudu tudíž odvolací soud shledal napadený rozsudek co do výsledného řešení případu věcně správným.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o námitku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího. Rozhodnutí soudů nižších stupňů podle dovolatelky spočívají na rozporných skutkových zjištěních, jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Žalovaná v tomto směru odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4111/2009 a 30 Cdo 677/2010, z nichž vyplývá, že nelze-li z rozhodnutí soudu zjistit skutková zjištění odpovídající hypotéze aplikované právní normy, je třeba konstatovat nesprávnost právního posouzení věci tímto soudem. Rozsudek odvolacího soudu je podle žalované v příkrém rozporu též s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001, podle něhož lze závěr o neunesení důkazního břemene účastníkem přijmout, jen jestliže zhodnocení provedených důkazů neumožňuje soudu učinit závěr ani o pravdivosti, ani o nepravdivosti skutkových tvrzení účastníka. V řešené věci žalovaná důkazní břemeno unesla, jelikož pravdivost svých skutkových přednesů jednoznačně doložila (zejména návrhy smluv zaslanými samotným žalobcem). Žalobní nárok proto ani nemohl být podřazen pravidlům o bezdůvodném obohacení, jelikož tato právní kvalifikace přichází v potaz až subsidiárně, přičemž v předmětné kauze bylo lze přednostně aplikovat právní úpravu zápůjčky. Žalovaná obšírně argumentuje, proč jednotlivé v řízení provedené důkazy dokládají uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a společností M E G A S – P spol. s r. o., kritizuje soudy nižších stupňů za to, že nesprávně zhodnotily jí předložené dokumenty, a zdůrazňuje, že nebyly dány předpoklady aplikace normy obsažené v §2991 o. z., poněvadž pro sporný majetkový přesun existoval právní důvod (smlouva o zápůjčce), o čemž mezi účastníky řízení ostatně ani nebylo sporu (jejich tvrzení se rozcházela pouze v otázce, kdo byl stranou této smlouvy).
Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem přípustné není, jelikož se zakládá výhradně na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu.
Otázka, zda procesní strana unesla důkazní břemeno, tedy zdali se jí podařilo prokázat rozhodnou skutečnost v míře vylučující rozumnou pochybnost, má totiž podle konstantní judikatury skutkový charakter, a její řešení tak nemůže být v dovolacím řízení, zaměřeném výhradně na otázky právní (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumáváno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, či ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4223/2018). Rovněž dovolatelčiny námitky týkající se hodnocení důkazů soudy nižších stupňů jsou z hlediska dovolacího přezkumu irelevantní (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3416/2017, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4199/2018, a ze dne 5. 3. 2019. sp. zn. 26 Cdo 4613/2018).
Rozhodně přitom nelze tvrdit, že by odvolací soud zatížil odůvodnění svého rozsudku nepřezkoumatelností nebo že by oslyšel argumentaci žalované, neboť se na stranách 7 a 8 napadeného rozsudku podrobně vypořádává s jednotlivými námitkami žalované a vysvětluje, proč neměl jí předestřenou skutkovou verzi za prokázanou.
Dovolací argumentace, jež dosahuje právní roviny, se pak odvíjí od jiného skutkového stavu, než na jakém založil své právní úvahy odvolací soud (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, a dále kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 811/2018, ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2041/2018, či ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2978/2018). Vzhledem k tomu, že závěr, dle něhož v řízení provedené důkazy nedokládají sjednání smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a společností M E G A S – P spol. s r. o., v zásadě nemohl být v dovolacím řízení pro svou skutkovou povahu účinně zpochybněn, nejsou námitky, které vycházejí z opačné premisy (že uzavření zmíněného právního jednání bylo přesvědčivě doloženo), s to založit přípustnost projednávaného dovolání právě proto, že se rozchází se skutkovým základem rozsudku odvolacího soudu, a představují tudíž zastřený pokus o nepřípustnou revizi skutkového základu věci ve fázi řízení před dovolacím soudem.
K poukazům žalované na tři judikáty dovolacího soudu, od nichž se odvolací soud údajně odchýlil, se patří uvést následující. Teze, vyslovená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, v souladu s níž lze závěr o neunesení důkazního břemene účastníkem řízení učinit jen tehdy, jestliže důkazy, které byly za řízení provedeny, neumožňují soudu zhodnotit rozhodná skutková tvrzení účastníka ani jako pravdivá, ani jako nepravdivá, nepochybně platí; odvolací soud ji však plně respektoval. Na základě v řízení provedených důkazů totiž dovodil, že tvrzení žalované o uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a společností M E G A S – P spol. s r. o. nebylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno ani vyvráceno, pročež ohledně něj panuje stav non liquet . Za této situace byla aplikace pravidel o důkazním břemeni a vyvození nepříznivých procesních důsledků vůči žalované zcela přiléhavým postupem. Snaha žalované zpochybnit výchozí úvahu odvolacího soudu o neprokázání skutkového přednesu o sjednání zápůjčky mezi žalobcem a společností M E G A S – P spol. s r. o. je pak pouhým pokusem přimět dovolací soud, aby přezkoumal hodnocení důkazů soudem odvolacím, což právní úprava nepřipouští.
Rovněž s dovolatelkou zmíněnými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, je naříkané rozhodnutí konformní, protože v posuzované kauze odvolací soud před aplikací normy zakotvené v §2991 o. z. vyšetřil její skutkové předpoklady (existenci plnění v podobě převodu sporné částky na účet žalované a absenci – doloženého – právního důvodu pro tento přesun majetkových hodnot). Jeho skutková zjištění jsou přitom srozumitelná a prostá kontradikcí. Sama dovolatelka nepoukazuje na žádný konkrétní interní rozpor úvah odvolacího soudu, nýbrž namítá, že důkazní situace v řízení opodstatňovala odlišný závěr o skutkovém stavu věci, což však ani podle naposledy zmíněných judikátů dovolacího soudu není námitkou nedostatku právního posouzení věci, nýbrž poukazem na údajné vady skutkových zjištění, jenž je z hlediska procesní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nezávažný.
Zmiňuje-li dovolatelka, že byla se žalobcem ve shodě ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce a rozcházeli se, pouze pokud jde o identifikaci stran tohoto kontraktu, podotýká Nejvyšší soud, že rozhodné skutečnosti může soud učinit předmětem dokazování, i když jsou ohledně nich tvrzení účastníků shodná (ve smyslu §120 odst. 3 o. s. ř.), přičemž po provedení dokazování není vyloučeno ani konstatování neodstranitelného stavu nejistoty o pravdivosti skutkových přednesů stran s důsledkem v podobě aplikace pravidel o dělení důkazního břemene (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2924/2012, nebo jeho usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016). Tvrdila-li navíc žalovaná, že smlouva, na základě níž mělo dojít k plnění, byla uzavřena mezi odlišnými osobami, než uvedl žalobce, jen sotva lze říci, že tvrzení procesních stran byla v tomto směru shodná a soud je měl převzít za svá skutková zjištění bez bližšího prověření.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání žalované odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 22.506 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu