ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1540.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1540/2019-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně D. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 123/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2019, č. j. 14 Co 5/2019-274, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 1. října 2018, č. j. 4 C 123/2018-231, v části, kterou byl nahrazen projev vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků parc. XY, všech nacházejících se v katastrálním území XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, pokud jde o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků parc. XY v katastrálním území XY (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva, zda byly naplněny předpoklady přímého převodu označených pozemků oprávněné osobě (žalobkyni), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž se cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017), event. že daná (dovolacím soudem již vyřešená) otázka by měla být posouzena jinak; přitom dovolatelka namítá, že na její straně nebylo prokázáno naplnění „kumulativních“ podmínek liknavosti a svévole a žalobkyně se neúčastnila veřejných nabídek, jichž byl dostatek (žalobkyně mohla žádat o převod pozemků v rámci celé České republiky). Nebylo-li rozhodnuto o celém restitučním nároku již v 90. letech, je tomu tak dle názoru dovolatelky proto, že nebylo možno identifikovat původní parcely z přídělu a také proto, že žalobkyně včas nesdělila výsledky dědického řízení po původní oprávněné osobě.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálená v závěru, že při liknavém, svévolném, či diskriminačním postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 Česká republika, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) se mohou oprávněné osoby domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž by tyto musely být zahrnuty ve veřejné nabídce (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen jako „R 62/2010“, a na něj navazující judikaturu). Pro tento postup přitom postačuje naplnění kritéria liknavosti
– nejedná se tedy o (ani částečně) kumulativní kritéria (jak naznačuje ve svém dovolání žalovaná), což je zřejmé už z rozhodnutí R 62/2010, dle jehož právní věty není třeba důvodnost žaloby na vydání konkrétních náhradních pozemků vázat na podmínku jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky „při liknavém postupu fondu“, a v jehož odůvodnění se uvádí, že Pozemkový fond by měl jednat tak, aby nedocházelo „k takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý, či dokonce svévolný“.
Přitom zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o postupu žalované (resp. Pozemkového fondu ČR), jakož i o krocích oprávněné osoby, je především otázkou skutkových zjištění a je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl přitom formulován i ten právní závěr, že za jistých okolností nemusí být splněna podmínka účasti oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků (srov. např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 108/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, ale i dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, v němž dovolací soud uvedl, že není možné vyhovět žalobě na vydání konkrétních pozemků, jestliže se oprávněná osoba „bez legitimního důvodu“ nezajímala o převod pozemků z veřejné nabídky). Dle dovolacího soudu je přiměřené a vyhovující výše citované rozhodovací praxi, jestliže odvolací soud v situaci, kdy i vinou žalované, resp. jejího předchůdce, došlo k dvacetiletému prodlení s uspokojením restitučního nároku, nepodmiňoval vyhovění žalobě ve vztahu k pozemkům v katastrálním území XY prokázáním aktivní účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách; odvolací soud navíc odkázal také na skutečnost (na kterou lze nahlížet též jako na legitimní důvod pro neúčast v jakýchkoliv veřejných nabídkách), že v souzené věci nelze žalobkyni klást k tíži, že požadovala jako náhradní právě ty konkrétní pozemky, které patřily jejím právním předchůdcům (a o pozemky v blízkosti těchto pozemků), na kterých nyní hospodaří její syn a které podle odvolacího soudu lze vydat (jejich převodu oprávněné osobě již nebrání žádná zákonná překážka). Postup odvolacího soudu v tomto specifickém případě tak odpovídá též smyslu zákona č. 229/1991 Sb., kterým je nejen zmírnění křivd, nýbrž (podpůrně) i „veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018).
Snaží-li se dovolatelka zpochybnit závěr odvolacího soudu o svém liknavém postupu tvrzením, že k prodlení s uspokojením restitučního nároku došlo z důvodu nemožnosti identifikovat původní parcelu a také proto, že žalobkyně nedoložila dostatečně promptně výsledky dědického řízení po původní oprávněné osobě, nesou se její námitky v rovině kritiky skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, pročež nemohou přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že původní oprávněná osoba – manžel žalobkyně – zemřela v roce 2012, takže případné opoždění žalobkyně s informováním žalované o výsledku dědického řízení má jen malý podíl na celkovém prodlení s uspokojením restitučního nároku. Pokud pak jde o žalovanou v dovolání uváděný druhý důvod prodlení, a sice že „původní parcely z přídělu nebylo možné v době rozhodnutí v roce 1995 a 1996 identifikovat“, jeví se i tato (skutková) námitka lichá, když tyto původní parcely nebyly identifikovány ani v roce 2016, jak se podává z obsahu příslušného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (právě pro nemožnost identifikace nebyly vydány původní pozemky a žalobkyni vzniklo právo na náhradu; srov. §11 odst. 1 písm. f/ zákona č. 229/1991 Sb.), což však nebránilo rozhodnutí o tomto nároku.
Ve skutkových poměrech projednávané věci se tak rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež jako jediné z rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatelka výslovně zmiňuje v dovolání, v němž dovolací soud aproboval závěry odvolacího soudu v jiné tehdy projednané věci, v níž se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek, aniž by jí v tom bránila překážka objektivní povahy, a ani jinak aktivně o saturaci svého nároku neusilovala (a kdy podle tehdy učiněných skutkových závěrů soudů nebylo zjištěno, že by postup žalované ve vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak byla shora odkazovanou judikaturou vymezena).
Přestože pak dovolatelka v dovolání uvádí, že je podává i proti nákladovým výrokům, je z obsahového hlediska zřejmé, že tyto výroky napadá toliko jako výroky závislé; ostatně dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení by ani nebylo přípustné (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na „odklad výkonu rozhodnutí“ (dle obsahu podání má jít patrně o návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí; §243 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobkyni, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu