ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1560.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1560/2019-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Pražské diecéze Církve československé husitské , se sídlem v Praze 6-Bubenči, V tišině 474/3, IČ 690 59 632, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Valdštejnské náměstí 162/3, IČ 750 32 333, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 275/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 27 Co 264/2018-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 7 C 275/2017-94, zamítl žalobu, „aby žalovaný byl uznán povinným vydat“ žalobkyni do jejího výlučného vlastnictví ve výroku specifikované nemovitosti (včetně tzv. XY) v k. ú. XY (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 1.500 Kč (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě podané žalobkyní jménem oprávněné osoby Náboženské obce Církve československé husitské v Mladé Boleslavi [§18 odst. 6 a §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)], jejíž je zřizovatelkou, odůvodněné tím, že dne 23. 12. 2013 požádala v souladu s §5 písm. e) tohoto zákona o vydání označených nemovitostí, ke kterým má žalovaný jako organizační složka státu právo hospodaření, že vlastnické právo k nim nabyl Československý stát na základě bezplatného odevzdání do jeho vlastnictví ze strany Náboženské obce Církve československé husitské v Mladé Boleslavi (dále jen „oprávněná osoba“ či „náboženská obec“) dne 26. 2. 1970, že stát tento dar přijal a žalovaná odmítla předmětné nemovitosti vydat. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť „žalobkyně sice prokázala, že je oprávněnou osobou“ ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neprokázala však, že by k nabídce daru státu došlo v tísni a že tak byly splněny předpoklady uvedené v §5 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb. Z listinných důkazů totiž naopak plyne, že náboženské obci po určité době přestal objekt Templu vyhovovat, byť třeba i z toho důvodu, že jeho údržba byla nákladná, a proto již od roku 1958 tento objekt nabízela státu. K faktickému darování pak došlo až v roce 1970, tj. po 12 letech, a i z toho je zřejmé, že se nemohlo jednat o darování v tísni, neboť ze strany státu „o tento objekt spíše ani nebyl zájem“, a to právě s ohledem na jeho dezolátní stav. Dále soud podotkl, že žalobkyně sice poukázala na tehdejší politickou situaci a finanční tíseň, ovšem z listinných důkazů vyplývá, že současně s uvažovaným darováním „byla diskutována“ možnost nákupu jiné budovy, a to domu č. p. XY. od pana P., k níž též skutečně došlo. V řízení tedy bylo prokázáno, že k darování došlo dobrovolně a po delší úvaze, že žalobkyně (správně oprávněná osoba) v dotčené době disponovala i jiným majetkem a prováděla i jiné majetkové dispozice, z nichž prvek tísně nelze dovozovat. Žalobkyně (správně oprávněná osoba) nebyla nikým k darování nucena, disponovala finančními prostředky, přičemž bylo na jejím rozhodnutí, zda tyto finanční prostředky, byť omezené, vynaloží na opravu Templu, či zda zakoupí objekt jiný.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 27 Co 264/2018-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyzval žalobkyni dle §118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání jejích tvrzení, ve kterých spatřuje tíseň při uzavření darovací smlouvy „mezi ní a státem“, a poučil ji o následcích nesplnění této výzvy. Jelikož žalobkyně pouze odkázala na dosavadní vyjádření ve věci a na již označené důkazy a uvedla, že žádné další důkazy nenavrhuje, neboť jimi nedisponuje, nepovažoval odvolací soud za nutné dokazování jakkoli doplňovat či opakovat, a odkázal na zcela přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž „je popsáno na základě jakých důkazů a úvah ke svým skutkovým zjištěním dospěl“. Pokud jde o výklad pojmu tíseň, vyšel odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe soudů, přičemž mj. uvedl, že tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí být tedy pro ni objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze uveřejněný pod R 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 30/2000, dle jehož závěrů se při výkladu pojmu „tísně“ nemůže jednat o interpretaci běžně užívanou v občanskoprávním či správním řízení, neboť restituční zákony, hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci odpovídající této době; pojem tísně je tedy třeba interpretovat v širších souvislostech, tj. i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948-1989, jenž nebyl chápán jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila. Při právním posouzení věci se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že v postavení ekonomické a personální závislosti na státu byly v předmětném období všechny církve a náboženské společnosti, které jsou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. osobami oprávněnými, avšak nepřisvědčil názoru žalobkyně, že tento stav trvající v období komunistického režimu v letech 1948 až 1989 byl objektivně způsobilý v případě církví a náboženských společností bez dalšího vyvolat tíseň. Pokud by takový názor platil, byly by veškeré darovací smlouvy bez výjimky titulem k vrácení darovaného majetku a zákonodárce by zajisté při výčtu skutečností vedoucích k majetkovým křivdám v důsledku darování státu v rozhodném období již dále nepodmiňoval stavem tísně jako kvalifikované majetkové křivdy. Uzavřel, že vedle obecně konstatovaného politického a ekonomického nátlaku a (právního) prostředí tehdejšího komunistického státu tedy musí být prokázán konkrétní stav tísně, který závažně doléhal na osobu uzavírající darovací smlouvu tak, že ji omezoval ve svobodě rozhodování natolik, že učinila právní úkon, který by jinak neučinila. Žalobkyně však v průběhu celého řízení pouze obecně argumentovala řetězcem souvisejících opatření komunistického státu zbavujících církve ekonomické a personální samostatnosti, žádná konkrétní tvrzení, ze kterých by vyplývala tíseň při darování předmětných nemovitostí státu, tj. v čem konkrétně spočívala nesvoboda projevu vůle její právní předchůdkyně (správně oprávněné osoby), však neuvedla. Takovým tvrzením by v kontextu politického nátlaku probíhajícího v letech 1948-1989 mohla být např. skutečnost, že žalobkyně (správně oprávněná osoba) se nejprve snažila objekt paláce prodat či s ním jinak naložit (opravit), a až poté, co jí byly tyto možnosti ze strany státu upřeny, se uchýlila k jeho darování, jako jedinému možnému řešení jejich akutního havarijního stavu. Provedeným dokazováním byl však zjištěn naprosto opačný postup, tedy že žalobkyně (správně oprávněná osoba) se havarijní stav paláce snažila již od konce 50. let 20. století řešit pouze jeho přenecháním do vlastnictví státu, který by jej (ze státních prostředků) zrekonstruoval, přičemž myšlenku darování dle předložených listin sama iniciovala. Činnost, kterou v paláci vykonávala, přenesla do domu č. p. XY v XY, který za tímto účelem zakoupila z vlastních prostředků, jimiž disponovala. Žádné jiné konkrétní záměry oprávněné osoby s předmětným objektem, než jeho darování státu, a v souvislosti s tím koupě nových prostor ke kulturním a náboženským účelům z vlastních prostředků církve, nebyly žalobkyní tvrzeny ani prokazovány. Žalobkyně se v tomto směru omezila pouze na všeobecné konstatování, že nebyl dán souhlas státu k jinému řešení vzniklé situace; jakou konkrétní aktivitu za tímto „jiným řešením situace“ oprávněná osoba uskutečnila, však neuvedla. Absenci tísně pak dle odvolacího soudu potvrzuje i skutečnost, na niž poukázal již soud prvního stupně, že jednání oprávněné osoby se zástupci státu ohledně darování paláce probíhala více než deset let, což nasvědčuje skutečné vůli právní předchůdkyně žalobkyně (správně oprávněné osoby) objekt darovat, jakož i tomu, že stát o daný objekt neměl příliš velký zájem, zřejmě s ohledem na jeho havarijní stav. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně prvek tísně při darování předmětných nemovitostí ve smyslu §5 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb. neprokázala, když motivaci žalobkyně (správně oprávněné osoby) k darování státu lze spatřovat v tom, že by bylo nutno vynaložit značné prostředky na nemovitosti, které již církev ke své činnosti nepotřebovala (přes jejich historický význam), jež byly v havarijním stavu a vyžadovaly bezodkladně rozsáhlé opravy, když za tohoto stavu hrozil vznik škody i jiným osobám či majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem doposud rozhodována, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když „odvolací soud posoudil z hmotně právního hlediska nesprávně otázku tísně žalobkyně při darování předmětných nemovitostí státu, jejichž vydání se žalobkyně postupem dle zákona č. 428/2012 Sb. domáhá“, eventuálně se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí „např. Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 59/95 o posuzování tísně v restitučních případech“. Dovolatelka zrekapitulovala průběh řízení, přičemž soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly a nevypořádaly se skutečnostmi jí tvrzenými a prokazovanými v průběhu řízení v otázce tísně při sjednání daru, k němuž ji donutil dlouhodobý postup totalitního státu. Odvolací soud dle jejího názoru „zcela rezignoval na posuzování tísně tak, jak byla jako řetězec jednotlivých dílčích vzájemně navazujících kroků totalitní moci od roku 1948 prováděny a jak byla tato tíseň v jejich důsledku tvrzena a prokazována žalobkyní“. Dále obšírně popsala obecně kroky totalitní moci směřující vůči církvím a zformulovala i řadu řečnických otázek, jež dle rozsudku odvolacího soudu zůstaly nezodpovězeny (např. „co měla žalobkyně dělat, chtěla-li v XY nadále působit?, zda měla nechat Templ spadnout?“, apod.). Zamítnutí žaloby výlučně v důsledku nesplnění podmínky tísně bez ohledu na to, aby tato tíseň byla posuzována v širším kontextu postupu tehdejších orgánů státu vůči církvím, představuje dle dovolatelky přepjatý formalismus, přičemž takový postup dle jejího názoru nemůže obstát ve vztahu k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Hodnocení odvolacího soudu o nepotřebnosti předmětných nemovitostí pro církev pak podle ní představuje zásah do práva na církevní samosprávu zaručeného čl. 16 odst. 2 Listiny. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článek II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka tísně oprávněné osoby při darování předmětných nemovitostí státu, jejichž vydání se žalobkyně postupem dle zákona č. 428/2012 Sb. domáhá, byla posouzena jinak.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Skutečností, v jejímž důsledku došlo v rozhodném období k majetkové křivdě, je podle §5 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb. darovací smlouva, pokud k darování došlo v tísni.
Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněném pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud, vyložil, že tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila; tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí tedy být pro ni objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
Ze závěrů tohoto rozhodnutí následně vycházel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2788/2005, jež se sice týkal aplikace §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., nicméně zde přijatý (výše uvedený) výklad pojmu tíseň lze nepochybně analogicky aplikovat ve všech restitučních věcech.
Rozhodnutí odvolacího soudu je též v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, týkající se výkladu pojmu tíseň v restitučních věcech, podle níž je tento pojem třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948-1989, přičemž za stav tísně je proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represívní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, z jehož závěrů vycházel Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1454/2013). Lze poukázat též na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. I. ÚS 204/96, v němž Ústavní soud tíseň stěžovatelky dovodil z toho, že „teprve na základě odmítavého postoje úřadů ke snaze stěžovatelky nemovitost prodat a na základě nedostatečných informací ze strany národního výboru se stěžovatelka odhodlala k darování státu a to navíc za podmínek pro ni zjevně nevýhodných“. Dále srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/97, ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 141/98, či ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 30/2000, z nějž vycházel i odvolací soud.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posuzování tísně oprávněné osoby při darování předmětných nemovitostí přihlédl ke všem relevantním skutečnostem a pojem tísně vyložil v souladu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. V posuzované věci přitom bylo rozhodující, že žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by oprávněná osoba byla ve své dispozici s předmětnými nemovitostmi kýmkoli jakkoli omezována, resp. že by jí bylo např. jakkoli bráněno v jejich prodeji, opravách apod.
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Zamýšlela-li snad dovolatelka podat dovolání i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, pak v tomto rozsahu není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu