ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1716.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1716/2019-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Kolegiátní kapituly Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně , se sídlem v Karlštejně 172, identifikační číslo osoby: 475 59 721, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) P. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 19 C 255/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. 27 Co 171/2018-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. února 2018, č. j. 19 C 255/2015-93, potvrzen v části výroku pod body I a II, jíž bylo určeno, že Česká republika (druhá žalovaná) je vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a prvním žalovaným (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu), změněn ve výroku III v části o výši nákladů řízení, jež je povinen nahradit žalobkyni druhý žalovaný (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
Soudy nižších stupňů takto rozhodly v řízení iniciovaném žalobou církevní právnické osoby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), uzavírajíce, že předmětný pozemek představuje původní majetek církve a žalobkyně je oprávněnou osobou (§3 zákona č. 428/2012 Sb.), neboť jde o majetek, jenž byl její předchůdkyni odňat v rozhodném období způsobem dle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; s předmětným pozemkem ve vlastnictví státu bylo nakládáno v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), byl-li předmětem zcizení na základě kupní smlouvy, jež byla dne 11. 12. 2006 uzavřena mezi Pozemkovým fondem České republiky (coby prodávajícím) a prvním žalovaným (kupujícím), přičemž na straně kupujícího nebyly shledány okolnosti mimořádné povahy, jež by odůvodňovaly suspenzi účinků §29 zákona o půdě (ve smyslu odvolacím soudem odkazované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním první žalovaný (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka „dvojí kompenzace majetkových křivd“, tedy přísluší-li církvi právo na vrácení původního majetku i v situaci, kdy se církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle §15 zákona č. 428/2012 Sb.; k tomuto důsledku dle mínění dovolatele směřuje i nyní napadené rozhodnutí. Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud nedostatečně zabýval tím, jsou-li dány okolnosti mimořádné povahy odůvodňující poskytnutí ochrany jeho vlastnickému právu a že se při řešení této otázky napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť není přípustné (srov. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že smysl ustanovení §29 zákona o půdě spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Ve výjimečných případech, v nichž jsou k tomu dány silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští suspenzi účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, která – krom dobré víry nabyvatele – předpokládá i existenci dalších konkrétních, účastníkem v řízení tvrzených okolností vskutku mimořádného významu, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny a které převáží i nad majetkovým zájmem církve na restituci majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17).
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017) může jít kupř. o situaci, kdy nezákonně převedené pozemky mají pro potenciální oprávněnou osobu zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, kterou by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele. Také podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18) se mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, mohou vztahovat kupř. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny, nebo k možnosti dalšího podnikání v zemědělství, případně i k původnímu pozbytí majetku církví.
Ani této ustálené rozhodovací praxi se ovšem odvolací soud nezpronevěřil. Napadené rozhodnutí není výsledkem mechanické aplikace příslušných právních norem – ustanovení §29 zákona o půdě a §39 obč. zák.; odvolací soud – jak vidno i z odůvodnění rozhodnutí – při jeho přijetí přihlížel i k tvrzeným individuálním okolnostem případu (zejm. vážil i možný dopad rozhodnutí do poměrů nabyvatele pozemků), jež však neshledal natolik specifické a mimořádné, aby odůvodňovaly suspenzi účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě; tento jeho závěr není zjištěným skutečnostem nepřiměřený (viz akcentované okolnosti týkající se současných poměrů dovolatele, způsobu využití pozemku a jeho významu pro dovolatele či členy jeho rodiny, pokud na tomto pozemku – namísto dovolatele – provozují zemědělskou činnost). Přitom ani dovolatelem nyní zdůrazňovaná doba, po kterou měl pozemek v užívání (držbě), před iniciováním sporu nedosáhla (desetileté) doby vydržecí (§134 obč. zák.) a uváděný způsob obhospodařování pozemku není neobvyklý a výjimečný, nýbrž zcela pravidelný; tvrzení o podstatném zvýšení hodnoty pozemku činností dovolatele neměl odvolací soud za prokázaná. Skutečnosti, jež by odůvodňovaly ten závěr, že ztráta tohoto jednoho konkrétního pozemku bude mít do poměrů dovolatele či do poměrů jeho rodiny zvlášť závažný dopad, tudíž v řízení zjištěny nebyly, přičemž samotná újma vzniklá plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení).
Přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) pak nemůže založit ani dovolatelem kladená otázka „dvojí kompenzace majetkových křivd“ (tedy přísluší-li církvi právo na vrácení původního majetku i v situaci, kdy se církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle §15 zákona č. 428/2012 Sb.), neboť na řešení této otázky dovoláním napadený rozsudek (jenž zabývá se důsledky právního úkonu, učiněného v rozporu se zákonem – jím stanoveným blokačním ustanovením) založen není (a objektivně posuzováno na řešení této otázky nezávisí).
K této argumentaci dovolatele sluší se snad odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž institut finanční náhrady podle ustanovení §15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) posouzení smlouvy o převodu majetku, uskutečněném v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě, jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje ani nemodifikuje, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017); v tomto směru rozhodovací praxe dovolacího soudu odkazuje i na komentářovou literaturu (Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 278), jež konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady; ovšem stejně tak z rozsahu pekuniárního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají být vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými k vydání v tom směru, že za jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba (srov. shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 435/2019).
Z uvedeného tudíž vyplývá, že názor dovolatele, že institut finanční náhrady (§15 zákona č. 428/2012 Sb.) zde vylučuje, aby se žalobkyně (osoba oprávněná) domáhala určení vlastnického práva státu k pozemku, jenž byl státem převeden na jiné osoby v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě (navzdory tomu, že její legitimaci k podání takové žaloby výslovně zakládá ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), případně že se jí (ať již samotným konstatováním vlastnického práva státu k takto dotčenému majetku, o něž jde v tomto řízení, či pozdější naturální restitucí) dostává dvojího plnění, v konfrontaci s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu neobstojí (z níž nadto vyplývá, že nejde o problematiku dovolacím soudem dosud neřešenou).
Nezbývá tedy než konstatovat, že v posuzované věci předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněny nebyly [otázky vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a nejsou dány důvody k tomu, aby tyto dovolacím soudem již vyřešené právní otázky byly posouzeny jinak].
Proti výroku rozhodnutí o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobkyně, jež se prostřednictvím zvoleného advokáta k dovolání stručně vyjádřila, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování či obraně práva (a to s přihlédnutím k rozsahu i obsahu vyjádření, jež ve vztahu k relevantním otázkám toliko opakuje již dříve uvedenou argumentaci). Stejný závěr (o neúčelnosti vynaložených nákladů řízení v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání) platí i pro druhou žalovanou.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu