ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.197.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 197/2019-315
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. C. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 29, proti žalovaným 1) Stavebnímu bytovému družstvu Dobřichovice , se sídlem v Dobřichovicích, Za Parkem 866, IČ 000 37 280, zastoupenému JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, 2) Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, IČ 004 08 026, zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, a 3) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o výmaz zápisů ve veřejném rejstříku a o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 355/2016, o dovolání žalobkyně a žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 28 Co 40/2018-264, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j.
28 Co 40/2018-264, se - vyjma části výroku II., jíž ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. září 2017, č. j. 5 C 355/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 13. února 2018, č. j. 5 C 355/2016-193 - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 28 Co 40/2018-264, jíž ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. září 2017, č. j. 5 C 355/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 13. února 2018, č. j. 5 C 355/2016-193, se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ (po změně žaloby jím připuštěné) výrokem I. rozsudku ze dne 26. 9. 2017, č. j. 5 C 355/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 2. 2018, č. j. 5 C 355/2016-193, zamítl žalobu, aby byly „a) vymazány zápisy, jež byly provedeny v Katastru nemovitostí, Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, vklad práva proveden rozhodnutím pod č. j. v. 9963/2006-210, vklad práva zapsán v Katastru nemovitostí dne 18. 1. 2017, právní účinky vkladu dnem 29. 11. 2006, b) vymazány zápisy, jež byly provedeny v Katastru nemovitostí, Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, vklad práva proveden rozhodnutím pod č. j. v. 662/2004-210, vklad práva zapsán v Katastru nemovitostí dne 15. 3. 2004, právní účinky vkladu dnem 3. 2. 2004, pokud se týká pozemku p. č. XY, c) vymazány zápisy, jež byly provedeny v Katastru nemovitostí, Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, vklad práva proveden rozhodnutím pod č. j. v. 2633/2016-210, vklad práva zapsán v Katastru nemovitostí dne 23. 3. 2016, právní účinky vkladu dnem 29. 2. 2016, jakož i veškeré zápisy, jimiž došlo k rozdělení pozemků p. č. XY a p. č. XY, katastrální území XY, obec XY, na základě geometrického plánu č. 1768-180/2015, vyhotoveném R. S., úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, na pozemky p. č. XY, katastrální území XY, obci XY“, výrokem II. zamítl návrh žalobkyně, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemků p. č. XY, nacházejících se v obci a k. ú. XY je žalovaná 3); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení žalovanému 1) ve výši 14.000 Kč k rukám jeho zástupkyně, žalovanému 2) ve výši 20.328 Kč k rukám jeho zástupce a žalované 3) ve výši 1.200 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem uzavřenou mezi žalovanými 1) a 3) dne 5. 1. 2004 (správně 28. 1. 2004 – pozn. NS) byl mimo jiné na žalovaného 1) převeden pozemek p. č. XY v obci a k. ú. XY, a to (nesprávně) podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 3. 2. 2004, že další smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí ze dne 6. 11. 2006 (správně 16. 11. 2006 – pozn. NS) převedla žalovaná 3) na žalovaného 1) podle §22 téhož zákona pozemek parc. č. XY v obci a k. ú. XY, a že smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví jednotky uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným 1) dne 16. 12. 2009 nabyla žalobkyně bytovou jednotku č. XY v domě č. p. XY a č. p. XY na pozemcích p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY a podíl o velikosti 115/1709 na společných částech budovy a pozemku p. č. XY, a takto je zapsána jako vlastnice v katastru nemovitostí. Z výzvy k vydání zemědělské nemovitosti podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), soud zjistil, že žalovaný 2) „požádal dne 23. 7. 2013“ o vydání mimo jiné pozemku p. č. XY v obci a k. ú. XY, z nějž byly později vyměřeny pozemky p. č. XY a p. č. XY. Dne 3. 2. 2016 pak byla mezi žalovanými 1) a 2) uzavřena „Dohoda o narovnání“, na základě které převedl žalovaný 1) na žalovaného 2) pozemky p. č. 175 a 182 (rozdělené geometrickým plánem R. S. na pozemky p. č. XY), neboť šlo o církevní majetek, který byl na žalovaného 1) zřejmě převeden v rozporu s blokačními ustanoveními §29 zákona o půdě a §3 zákona č. 92/1991 Sb. Usnesením žalovaného 1) ze dne 25. 11. 2015 vzala členská schůze na vědomí vyrovnání s žalovaným 2) ve věci pozemku p. č. XY v k. ú. XY. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, č. j. 11 Cmo 1/2013-204, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, č. j. 45 Cn 231/2011-119, tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Dobřichovice uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu v rozsahu 7015/104249 k pozemkům p. č. XY a XY v k. ú. XY, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nebyl povinen převést bezúplatně podíl na pozemku p. č. XY na žalobkyni, jelikož tento pozemek na něj nebyl převeden podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., nýbrž podle §22 tohoto zákona, a podíl na pozemku p. č. XY nemůže být předmětem převodu na žalobkyni, když netvoří jeden funkční celek s pozemky p. č. XY a p. č. XY, které jsou zastavěny domy č. p. XY a XY, a nemohl být proto správně převeden na žalovaného spolu s pozemky p. č. XY a p. č. XY podle §60a zákona č. 219/2000 Sb. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1282/2014, a ústavní stížnost žalobkyně podaná proti citovaným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 863/15. Soud prvního stupně dospěl po takto provedeném dokazování k závěru, že za situace, kdy žalobkyně nemá nárok na převod podílu na pozemcích, nemůže být ani aktivně věcně legitimována k podání určovací žaloby, neboť případným určením vlastnického práva žalované 3) se nezmění její právní postavení, neboť požadovaným určením jí nemůže vzniknout nárok na převod podílu na předmětných pozemcích (z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze). Žalobkyně tudíž nemá na tomto určení ani naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., neboť o jejím nároku již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze, takže její právní postavení již bylo vyřešeno a požadovaným určením nemůže dojít k jeho změně, a že nepříznivý výsledek předcházejícího soudního řízení nelze zpochybňovat podáním určovací žaloby a požadavkem na přezkoumání ne/platnosti smluv, neboť takový postup by vedl k narušení právní jistoty účastníků. V dalším pak soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že povinnost k výmazu zápisů nelze katastrálnímu úřadu uložit a zasahovat tak do jeho pravomoci.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 28 Co 40/2018-264, změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení tak, že se určuje, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je vlastníkem podílu o velikosti XY na pozemku parc. č. XY v kat. území a obci XY, ve zbylém rozsahu výroku II. a ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně žalovanému 1) částku 17.000 Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok III.), žalovanému 2) částku 24.684 Kč k rukám jeho zástupce (výrok IV.) a žalované 3) částku 1.200 Kč (výrok V.), a dále zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalovanému 1) částku 3.400 Kč k rukám jeho zástupkyně, žalovanému 2) částku 6.352,50 Kč k rukám jeho zástupce a žalované 3) částku 300 Kč (výroky VI. až VIII.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že právní postavení žalobkyně nebylo citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze vyřešeno, když žalobkyně neuspěla u tohoto soudu proto, že obě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY a XY v k. ú. XY uzavřené mezi žalovanými 1) a 3) byly shledány absolutně neplatnými, a nedomohla se proto převodu spoluvlastnického podílu na těchto pozemcích vůči Stavebnímu bytovému družstvu Dobřichovice podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a že žalovaný 2), který pozemky nově vzniklé z pozemků p. č. XY a p. č. XY získal zpět do vlastnictví jako svůj historický majetek, je právem zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí, přičemž jeho nabývací titul je nezpochybnitelný, když svůj nárok na jejich vydání uplatnil podle zákona č. 428/2012 Sb. Dále odvolací soud s odkazem na §29 a §5 odst. 3 větu první a druhou zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), dospěl k závěru, že smlouvy o bezúplatném převodu uzavřené mezi žalovanými 3) a 1) dne 5. 1. 2004 a dne 6. 11. 2006 (správně 28. 1. 2004 a 16. 11. 2006 – pozn. NS), kterými stát převedl pozemky p. č. XY a p. č. XY na žalovaného 1), jsou podle těchto ustanovení absolutně neplatné. Za stavu, kdy žalovaný 2) podal proti žalovanému 1) žalobu u soudu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. na určení, že vlastníkem předmětných pozemků je stát, aby mohl proti státu uplatnit nárok na jejich vydání, a v průběhu tohoto řízení s ním dne 3. 2. 2016 uzavřel ohledně pozemků p. č. XY až XY, jež byly vytvořeny geometrickým plánem z pozemků p. č. XY a p. č. XY, dohodu o narovnání, nelze tuto dohodu shledat absolutně neplatnou, neboť žalovaný 2) získal do vlastnictví jen to, co by mu stát musel podle zákona č. 428/2012 Sb. vydat, na čemž nemůže ničeho změnit ani to, že žalovaný 1) nebyl povinnou osobou podle §4 tohoto zákona. Poté odvolací soud dovodil, že pozemek p. č. 175/13 oddělený geometrickým plánem, obklopující dům, v němž žalobkyně vlastní bytovou jednotku, „zůstal ve vlastnictví žalovaného 1) v souladu s §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.“, a že tak žaloba podaná žalobkyní na určení vlastnictví k tomuto pozemku, ohledně nějž je v katastru nemovitostí jako jeho vlastník zapsán žalovaný 1), je důvodná, avšak jen v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobkyně na společných částech domu a pozemku, na němž stojí dům, protože smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 3) v letech 2004 a 2006 jsou absolutně neplatné. Na tomto určení má žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť úspěchem v daném řízení dojde ke zlepšení jejího právního postavení, neboť jí jde o nárok podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž podle (odvolacího soudu) stanoví, že příslušná organizační složka převede spoluvlastnický podíl k pozemku tvořícímu jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu odpovídajícím spoluvlastnickému podílu na společných částech domu podle §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů“. Žalobkyně tak má za splnění podmínek uvedených v §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. „nepromlčitelné právo na převod spoluvlastnického podílu na tomto pozemku“, který „obklopuje dům č. p. XY a č. p. XY na pozemku p. č. XY a tvoří s ním funkční celek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 824/2006 a R 16/1999)“.
Pokud se dále žalobkyně žalobou podanou podle §986 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), domáhala, aby byly vymazány označené zápisy z katastru nemovitostí, jež byly provedeny Katastrálním úřadem pro XY, Katastrálním pracovištěm XY, dospěl odvolací soud k závěru, že toto ustanovení nelze na danou věc aplikovat. Aktivně legitimovaným k podání takové žaloby je totiž pouze ten, jehož právo bylo popíraným zápisem vymazáno nebo bylo omezeno zápisem věcného práva k věci cizí [viz Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 62 s.]. Žalobkyni však vlastnické právo k předmětným pozemkům nebylo vymazáno, neboť nikdy nebyla jejich vlastníkem, a nemůže proto tímto způsobem prolomit vlastnické právo žalovaných 1) a 2), které je chráněno ve smyslu §984 o. z., protože oba je nabyli v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu; jde o zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která vychází z principu právní jistoty a ochrany dobré víry. Tvrdí-li žalobkyně, že na základě neplatných smluv uzavřených mezi žalovanými 3) a 1) je vlastníkem předmětných pozemků stále žalovaná 3), a dovozuje, že má nepromlčitelné zákonné právo vyplývající z §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla dotčena jiným způsobem než tím, že jí svědčí právo, které bylo z veřejného sezamu vymazáno nebo omezeno zápisem věcného práva k věci cizí. Ostatně ani katastrální úřad nevyhověl její žádosti o zápis poznámky spornosti s tím, že nikdy nebyla vlastníkem předmětných pozemků. Žalobkyně „tedy nemůže žalovat podle §986 o. z., nýbrž určovací žalobou podle §80 o. s. ř., přičemž musí prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a žalovaná 3) dovolání.
Žalobkyně dovoláním napadá výroky II. až VIII., přičemž jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „o jaké právo dle §986 jde a jak má soud v dané věci postupovat“, dále na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „otázky možnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka“, dále „otázky související s včasným a řádným uplatněním nároku dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“ a „otázky, zda vydání příslušných pozemků bránil fakt, že souvisejí se zastavěnými pozemky (tvoří s nimi funkční celek), což vede k tomu, že žalovaný 2) se nikdy nestal vlastníkem příslušných pozemků“, a „ty tedy mohou být určeny do vlastnictví žalobkyně“. Dovolatelka vyslovila názor, že „by bývala byla ve věci v zásadě úspěšná, pokud by odvolací soud neuznal nároky žalovaného 2)“. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu shledává především v tom, že dovodil její naléhavý právní zájem na požadovaném určení v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu na společných částech domu a k zastavěnému pozemku jen ve vztahu k pozemku p. č. XY a že žalovaný 2) získal pozemky právem a jeho nabývací titul je nezpochybnitelný; naopak zastává názor, že restituční nárok uplatnil opožděně a protiprávně, Nesprávný a v rozporu s ustálenou neboť §29 zákona o půdě se vztahoval toliko na zemědělský majetek, přičemž „jeho §11 počítal s omezením nároků“. rozhodovací praxí dovolacího soudu je podle dovolatelky taktéž názor odvolacího soudu, že žalovaný 2) získal do vlastnictví jen to, co by mu stát musel vydat, a že na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný 1) nebyl povinnou osobou, a současně mu vytýká, že neposuzoval, zda žalovaný 2) uplatnil nárok podle §4, resp. 9 odst. 1 a §10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a nezabýval se ani jejími námitkami, že mu pozemky nemohly být vydány, neboť dle §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. platí, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související, přičemž právě o takové pozemky se jedná. Současně však je přesvědčena o tom, že i kdyby jej uplatnil včas a řádně, nemohl by být úspěšný, neboť dohoda o narovnání, kterou s žalovaným 1) uzavřel, je absolutně neplatná, a to jednak proto, že žalovaný 1) nebyl vlastníkem pozemků, neboť „převod na něj byl absolutně neplatný“, a dále proto, že žalovaný 2) „neměl oprávněný řádně uplatněný restituční nárok a nemohl tak nabýt vlastnictví ani od žalované 3)“. Má rovněž za to, že restituční nárok žalovaného 2) je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, když jde o obcházení smyslu restitučního zákonodárství, které tyto soudy vyloučily (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 404/96, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004, a stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05). Krom toho žalovanému 2) žádná újma nehrozila, neboť mohl získat finanční náhradu „namísto nevydatelných pozemků“. Dovolatelka dále odkázala i na obsah dohody o narovnání, v níž se uvádí, že žalovaný 1) „nabyl pozemky kvůli domnělému porušení blokačního paragrafu zákona o půdě“; ten však porušen nebyl, neboť pozemek p. č. XY byl v době jeho převodu kategorizován v katastru nemovitostí jako ostatní plocha, a pozemek p. č. XY jako zastavěná plocha a nádvoří, nešlo tedy o pozemky zemědělské. To vyplývá i z hospodářské smlouvy z roku 1970, v níž pozemek p. č. XY, tj. pozemek zahrnující „výměru současných pozemků XY“, je označen jako ostatní plocha. Tyto pozemky tedy ztratily charakter zemědělské půdy již nejpozději „k tomuto datu“. K tomu poukázala na odbornou literaturu (viz Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 265.), v níž se uvádí, že okruh osob, jichž se týkal §29 zákona o půdě, nebyl přesně definován, nicméně z kontextu je možné dovodit, že šlo o zemědělský majetek ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě, který držel stát a jiné subjekty práva, především územně samosprávné celky. O takovou situaci se v případě předmětných pozemků nejednalo, neboť šlo o majetek tvořící celek s obytnými domy. Zákon o půdě se tedy uplatnit nemohl a dohoda o narovnání byla uzavřena i z tohoto důvodu „neoprávněně“. V tomto ohledu žalobkyně odkázala i na „dopis ÚZSVM“ ze dne 23. 4. 2004 adresovaný žalovanému 1), jenž je součástí spisu a z nějž plyne, že bylo zahájeno úřední šetření „za účelem vyloučení restitučního nároku váznoucího na daném pozemku“. Žalovaný 2) tedy nebyl oprávněným restituentem, neměl právní titul k uzavření dohody o narovnání a ani nebyl v tomto směru v dobré víře (k nemožnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka, a to i v případě existence dobré víry, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, či v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1722/2014). Podle dovolatelky se tak jedná o několik absolutně neplatných jednání (úkonů), které nelze posoudit jinak, než že předmětné pozemky zůstávají dodnes ve vlastnictví státu, od nějž je můžou nárokovat vlastníci příslušných bytových jednotek, tedy i žalobkyně. Dovolatelka dále nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, pokud dovodil, že na danou věc nelze aplikovat §986 o. z., a že aktivně legitimován k podání takové žaloby je jen ten, jehož právo bylo popíraným zápisem vymazáno nebo bylo omezeno zápisem věcného práva k věci cizí, neboť to neodpovídá znění tohoto ustanovení. Dovozuje, že „byla zjevně dotčena na svém časově neomezeném nároku (právu)“ dle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., které je právem „kvazivěcným“ a které podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá promlčení (viz nálezy tohoto soudu sp. zn. II. ÚS 523/06 a sp. zn. III. ÚS 1389/13). Pokud by ovšem bylo vymazáno neoprávněně zapsané vlastnictví žalovaného 2) v katastru nemovitostí, procesní postavení žalobkyně by bylo jednodušší a ta by se domohla zápisu svého vlastnictví, byť jí nebylo vlastnické právo k předmětným pozemkům z katastru nemovitostí vymazáno. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že žalobou podanou podle §986 o. z. „nemůže prolomit vlastnické právo žalovaných 1) a 2) chráněné ve smyslu §984 o. z.“, neboť ve skutečnosti nejde o zásadu materiální publicity veřejných záznamů, která vychází z principu právní jistoty a ochrany dobré víry (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1389/13). Pokud pak odvolací soud poukázal na to, že ani katastrální úřad nevyhověl její žádosti o zápis poznámky spornosti s tím, že nikdy nebyla vlastníkem předmětných pozemků, a pokud dovodil, že nemůže prolomit ochranu poskytnutou třetím osobám principem materiální publicity, tedy nemůže žalovat podle §986 o. z., nýbrž jen určovací žalobou podle §80 o. s. ř. s tím, že musí prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jde o výklad nesprávný, který není v souladu s právem, jelikož všichni žalovaní si byli vědomi spornosti daných zápisů již před mnoha lety, a navíc z dikce §986 o. z. vyplývá, že se týká obecně práv, nikoliv jen práv věcných. Proto by dovolací soud měl vyjasnit, že se „takovým právem může označit i nepřímo právo dle §60a zákona č. 219/2000 Sb.“. Ostatně z již odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1389/13 lze dovodit, že „je zřejmá jednoznačná převaha principu legitimního očekávání na straně stěžovatele jako adresáta majetkových práv založených §60a zákona č. 219/2000 Sb. nad požadavkem na právní jistotu, jestliže by tato měla spočívat v garanci nevymahatelnosti právního nároku na bezúplatný převod příslušných pozemků vůči státu ve formě promlčení“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud „napadený rozsudek“ odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 3) napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolacím soudem „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Namítá, že není správný názor odvolacího soudu, že v předcházejícím řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 231/2011 bylo určeno, že smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY a p. č. XY, které uzavřela s žalovaným 1), jsou absolutně neplatné, neboť to nebylo předmětem tohoto řízení, nýbrž šlo o žalobu na uložení povinnosti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Dobřichovice uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu v rozsahu XY k označeným pozemkům. Za nesprávný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že obě tyto smlouvy uzavřené mezi ní a žalovaným 1) jsou absolutně neplatné podle zákona o půdě. Poukazuje na to, že žalovaný 2) „podal žalobu na určení dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., že vlastníkem předmětných pozemků je stát, aby mohl uplatnit svůj nárok na vydání podle tohoto zákona, avšak v průběhu řízení došlo k uzavření dohody o narovnání mezi prvním a druhým žalovaným, takže neplatnost obou smluv meritorně vůbec nebyla řešena“. V doplnění dovolání (podaném ovšem opožděně, tedy po uplynutí lhůty podle §240 odst. 1 o. s. ř.), jež směřuje proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, žalovaná 3) dále dovozuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. z toho, že v tomto výroku závisí napadané rozhodnutí na vyřešení otázky „hmotného práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž je otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (v tomto ohledu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5807/2016, sp. zn. 29 Cdo 520/2016 a sp. zn. 21 Cdo 236/2017), přičemž nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku spatřuje v tom, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k jednomu z pozemků ve výši jejího spoluvlastnického práva ke společným částem domu nabytým s vlastnictvím bytové jednotky.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně, navrhl, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto nebo zamítnuto. Námitky žalobkyně nepovažuje za správné, neboť pozemky, které dohodou o narovnání řádně a v dobré víře nabyl v době, kdy již platily zásady materiální publicity a možnost nabytí nemovitosti od nevlastníka, nemohou být dotčeny jejím nárokem, i kdyby byl oprávněný. Poukázal též na to, že v okamžiku, kdy podal u Okresního soudu Praha-západ žalobu o určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neměl informaci o žalobě podané žalobkyní v této věci, neboť byla podána později, že mu nebylo známo, že by pozemky měly být dotčeny právy jiných osob či že smlouvy by měly být neplatné, což nevyplývalo ze žádné z jím předložených listin, že tehdy se teprve vyvíjela judikatura k blokačním paragrafům a že stát s jeho žalobou nesouhlasil proto, že žalovaný 1) je řádným vlastníkem pozemků, což tvrdil i žalovaný 1). Dále uvedl, že v době majetkové křivdy šlo o zemědělský pozemek č. XY dle pozemkového katastru, že některé jeho části mu již byly vráceny, či jejich vydání uplatnil v soudním řízení. Upozornil rovněž na to, že v případě úspěšnosti žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. začíná lhůta pro podání výzvy k vydání majetku až dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu, a že i judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5069/2017) „na základě teleologicky opodstatněné analogie umožňuje církevním právnickým osobám ve sporech podle uvedeného ustanovení nejen namítat porušení §29 zákona o půdě a §3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku….“ (správně na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. - poznámka NS).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované 3) navrhla, aby bylo odmítnuto, neboť v něm není řádně vymezena jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř., anebo zamítnuto, jelikož smlouvy uzavřené mezi žalovanými 3) a 1) jsou absolutně neplatné, nikoliv však podle zákona o půdě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že obě dovolání [kromě doplnění dovolání žalované 3), které bylo podáno opožděně] proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, byla podána včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), z nichž žalobkyně je zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a za žalovanou 3) jedná zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], se nejprve zabýval přípustností obou dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V posuzované věci se žalobkyně žalobou domáhá jednak, aby byly vymazány specifikované zápisy, jež byly provedeny v Katastru nemovitostí ČR, Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, a dále, aby soud určil, že vlastníkem pozemků p. č. XY nacházejících se v obci a k. ú. XY je žalovaná 3). Žalobu odůvodnila tím, že obě smlouvy o bezúplatném převodu těchto pozemků uzavřené dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006 mezi žalovanými 3) a 1) jsou absolutně neplatné; smlouva o převodu pozemku p. č. XY ze dne 28. 1. 2004 je podle jejího názoru neurčitá (§37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“) a neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) a smlouva ze dne 16. 11. 2006 nebyla schválena Ministerstvem financí, takže žalovaný 1) se nestal vlastníkem těchto pozemků, že zápis vlastnického práva k těmto pozemkům, dříve označeným jako p. č. XY a p. č. XY ve prospěch žalovaného 1) „se udál bez právního důvodu“, a že v důsledku toho „postrádá právní důvod jak následná změna parcelace daných pozemků“, tak převod většiny těchto pozemků do vlastnictví žalovaného 2), a že uzavřel-li žalovaný 1) dne 3. 2. 2016 se žalovaným 2) dohodu o narovnání, na základě níž byl žalovaný 2) zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, uznal žalovaný 1), že oba pozemky nabyl v rozporu s právním řádem České republiky. Z toho žalobkyně dovozuje, že pokud by její žalobě o určení vlastnického práva státu - žalované 3) k předmětným pozemkům bylo vyhověno, vzniklo by jí časově neomezené (a nepromlčitelné) právo na převod spoluvlastnického podílu k nim podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů; z těchto důvodů má za to, že je v daném sporu aktivně věcně legitimována a že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Protože tedy úspěch či neúspěch podané žaloby žalobkyně o určení vlastnického práva státu - žalované 3) k předmětným pozemkům závisí v projednávané věci v první řadě na posouzení otázky (ne)platnosti smluv uzavřených mezi žalovanými 3) a 1) dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006, zabýval se dovolací soud nejprve námitkami žalobkyně, jakož i žalované 3) (jejíž dovolání posoudil podle obsahu), jimiž tyto účastnice řízení vyjádřily nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že označené smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem o půdě (konkrétně s §5 odst. 3 větou první a druhou a s §29 tohoto zákona). Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva, tedy zda smlouvy o převodu pozemků ve vlastnictví státu uzavřené mezi Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a stavebním bytovým družstvem podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, na stavební bytové družstvo jsou absolutně neplatné pro rozpor s §5 odst. 3 větou první a druhou a §29 zákona o půdě, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), od níž se odvíjí otázka, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a věcnou legitimaci ve sporu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obě dovolání jsou podle §237 o. s. ř. přípustná a i opodstatněná. Dále dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné i k řešení otázky, zda je namístě žaloba podle §986 o. z. za situace, kdy fyzické osobě ještě ani nevzniklo majetkové právo na převod podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ohledně řešení této otázky dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předně je třeba poukázat na to, že v posuzované věci již soud prvního stupně zjistil (a z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 Cm 231/2011 to jednoznačně vyplývá), že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, č. j. 11 Cmo 1/2003-204, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, č. j. 45 Cm 231/2011-119, tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Dobřichovice uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu v rozsahu 7015/104249 k pozemkům p. č. XY a XY v k. ú. XY. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1282/2014, neboť dovodil, že není přípustné, jelikož „právní názor odvolacího soudu, který učinil na základě skutkového stavu, z něhož vycházel (a který nelze v dovolacím řízení zpochybnit), je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jmenovitě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3083/2008 (nesprávně uvedeno sp. zn. 22 Cdo 3038/2008), na nějž ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, nenabylo žalované družstvo pozemek č. 1 (rozuměj pozemek p. č. XY) smlouvou uzavřenou podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2009 Sb.“). Nevztahovala se proto na něho povinnost jeho bezplatného převodu na nabyvatele jednotek, vyplývající z ustanovení §21 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vlastnictví bytů“), jak správně dovodil odvolací soud. Povinnost vyplývající z tohoto ustanovení by neměl žalovaný ve vztahu k žalobkyni ani ohledně pozemku č. XY (rozuměj pozemek p. č. XY), neboť i když jej nabyl do vlastnictví podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., nestalo se tak v souvislosti s domem, v němž se nachází jednotky žalobkyně“. Jak již bylo uvedeno, ústavní stížnost žalobkyně proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 863/15.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud se mýlí, pokud z citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze dovodil, že žalobkyně neuspěla u tohoto soudu proto, že obě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY a XY v k. ú. XY uzavřené mezi žalovanými 1) a 3) dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006 byly shledány absolutně neplatnými, a že se proto žalobkyně nedomohla převodu spoluvlastnického podílu na těchto pozemcích vůči Stavebnímu bytovému družstvu Dobřichovice podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům.
Ve smlouvě o bezúplatném převodu pozemku p. č. XY o výměře 4.205 m 2 , ostatní plocha, jiná plocha, v k. ú. a obci XY, ze dne 16. 11. 2006 uzavřené mezi žalovanou 3) jako převodcem a žalovaným 1) jako nabyvatelem podle §22 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a §51 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, se mimo jiné uvádí, že Česká republika je vlastníkem tohoto pozemku na základě rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 15. června 1950 (čl. I., bod 1.), a že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je na základě čl. CXVII bodu 14. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů, příslušný s touto nemovitostí hospodařit ve smyslu §9 zákona č. 219/2000 Sb., a že převodce touto smlouvou bezúplatně převádí nemovitost (uvedenou v čl. I. této smlouvy) nabyvateli.
Ve smlouvě o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 28. 1. 2004 uzavřené mezi žalovanou 3) jako převodcem a žalovaným 1) jako nabyvatelem podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, se mimo jiné uvádí, že Česká republika je vlastníkem a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je příslušný hospodařit s vyjmenovanými pozemky v k. ú. a obci XY, mezi nimiž je uveden i pozemek p. č. XY o výměře 69 m 2 , který je zpevněnou plochou pod popelnicemi, že nabývacím titulem státu k těmto pozemkům je „HS Fin/4-457/77-4 z 5. 8. 1977, výst/fin/4-399/70-Ku rozhodnutí z 19. 3. 1971, HS fin/4-372/71“, že předmětné pozemky převádí převodce nabyvateli na účelem užívání bytových domů a že pro převodce je tento majetek nepotřebný.
Obsahem spisu (viz čl. 148) je dále hospodářská smlouva ze dne 14. 5. 1970, č. j. Zem.212-3093/70, uzavřená „mezi československým socialistickým státem zastoupeným odborem vodního a lesního hospodářství a zemědělství Okresního národního výboru Praha-západ jako odevzdávajícím a Okresním výstavbovým bytovým družstvem Praha-západ jako trvalým uživatelem“ (na niž v dovolání poukázala žalobkyně), v níž se uvádí, že „čsl. soc. stát je podle zákona č. 142/47 Sb. a podle hospodářské smlouvy sjednané mezi ním a Státním statkem ve Zbraslavi vlastníkem…pozemku č. kat. XY“, že „OVLHZ ONV
XY odevzdává část této nemovitosti označené v ev. nemovitostí jako parc. č.
XY. plochy-0,5108 ha podle §70 hosp. zákoníka č. 109/64 Sb. a §10 vyhl. č. 104/66 Sb. a §23 směrnic ministerstva financí č. 314/9000/66 Okresnímu výstavbovému bytovému družstvu Praha-západ dnem 3. 5. 1970 do bezplatného trvalého užívání a družstvo je do tohoto užívání přijímá a stvrzuje podpisem této smlouvy řádné jeho převzetí“, že „pozemek odevzdaný do trvalého užívání zůstává ve státním soc. vlastnictví a ve správě ONV XY jako národní majetek, který jej vede též ve své evidenci“, že „ode dne odevzdání majetku do trvalého užívání má uživatel k pozemku odevzdaným do trvalého užívání práva a povinnosti vlastníků, nesmí však pozemek zcizit ani zatížit a smí jej užívat jen k účelu, pro který mu byl odevzdán“, že „uživatel může provádět na pozemku svým nákladem stavby a upravovat cesty…“, že „stavby uživatelem na pozemku odevzdaného do trvalého užívání zřízené zůstávají i po zrušení trvalého užívání vlastnictvím uživatele, pokud nebude zvláštním ujednáním dohodnuto jinak“ a že „zápis této hospodářské smlouvy do evidence nemovitostí provede okresní výstavbové bytové družstvo Praha-západ“.
Žalobkyně dále již v řízení před soudem prvního stupně předložila k důkazu mimo jiné rozhodnutí o umístění stavby vydané dne 25. 1. 1972 odborem výstavby a územního plánování, č. j. Výst. 154/24-11.829/1971/Kuč, adresované Okresnímu výstavbovému bytovému družstvu Praha-západ, „ve věci umístění stavby 4 bytových jednotek v obci XY“, v němž je uvedeno, že „navrhovaná výstavba má být umístěna na části pozemku č. kat. XY v kat. území obce XY a stavebně navázána na již rozestavěné 4 b. j.“, že „uvedený pozemek má charakter ostatní plochy o celkové výměře cca 5.000 m 2 a byl předán finančním odborem ONV do trvalého bezplatného užívání OVBD XY“ a že „pozemek č. kat. XY se sousedním pozemkem č. k. XY byl určen návrhem SÚP obce pro bytovou výstavbu“.
Dalšími listinami předloženými žalobkyní a založenými ve spise je rozhodnutí o přípustnosti stavby 4 byt. jednotek na p. p. č. XY v kat. území XY, žádost Stavebního bytového družstva XY ze dne 27. 1. 1999 o zrušení práva trvalého užívání k pozemkům, mezi nimiž jsou uvedeny i pozemky „č. kat. 175, vým. 4205 m 2 - ostatní plochy“ a „č. kat. XY, vým. 69 m 2 -jedná se o bývalé zařízení staveniště“, smlouva o zrušení práva trvalého užívání podle §10 odst. 7 vyhl. č. 119/1988 Sb. uzavřená mezi Českou republikou, Okresním úřadem Praha-západ jako zřizovatelem práva trvalého užívání, resp. jeho právním předchůdcem ONV XY, a Stavebním bytovým družstvem Praha-západ jako trvalým uživatelem, č. j. MPO 47/99 (datum nečitelné), podle níž se právo trvalého užívání k označeným pozemkům ruší ke dni podpisu této smlouvy, se současným ujednáním, že „k označeným pozemkům“ (kromě dvou vyjmenovaných) „bude následně zřízeno právo výpůjčky dle §659 a násl. občanského zákoníku ve prospěch Stavebního bytového družstva Dobřichovice“, a dále smlouva o výpůjčce uzavřená mezi stejnými subjekty podle §659 a násl. občanského zákoníku pod č. j. MPO 47/99 (datum opětovně nečitelné), v níž je konstatováno, že Česká republika jest mimo jiné vlastníkem označených pozemků, mezi nimiž je uveden i „pozemek p. č. XY ost. pl. o výměře 4205 m 2 “, a „pozemek p. č. XY zast. pl. o výměře 69 m 2 “, že všechny označené pozemky „jsou doposud u Katastrálního úřadu XY zapsány na LV č. XY - právo trvalého užívání pro Stavební bytové družstvo Praha západ, které však zaniklo vzájemnou dohodou ke dni 19. 2. 1999, že Okresnímu úřadu Praha západ přísluší dle ustanovení §4 odst. 1 a 3 zákona ČNR č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, k těmto pozemkům právo hospodaření“, že výpůjčitel je vlastníkem vyjmenovaných domů v kat. území XY, které jsou postaveny na označených pozemcích, že „půjčitel přenechává touto smlouvou do bezplatného užívání výpůjčiteli se všemi právy a povinnostmi pozemky uvedené v článku I této smlouvy a ten je do tohoto užívání přijímá“ a že „výpůjčka pozemků podle této smlouvy se zřizuje za účelem řádného využívání staveb uvedených v článku II této smlouvy“.
Ačkoliv obsah shora označených listin byl rozhodující pro právní posouzení dané věci z hlediska platnosti či neplatnosti smluv uzavřených dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006 mezi žalovanými 3) a 1) o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY a p. č. XY v obci a k. ú. XY na žalovaného 1), tedy zda žalovaná 3) byla oprávněna je na žalovaného 1) převést podle zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud - jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá - jim nevěnoval žádnou pozornost, důkazy jejich obsahem neprovedl a bez dalšího dospěl k závěru, že tyto smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s §5 odst. 3 větou první a druhou a §29 zákona o půdě, aniž ovšem vůbec vysvětlil, proč označené pozemky byly na žalovaného 1) převedeny v rozporu s těmito ustanoveními, když §29 zákona o půdě omezoval nakládání s původním církevním majetkem toliko zemědělské povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16), tedy vztahoval se na majetek spadající do věcné působnosti zákona o půdě, jenž v §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě stanoví, že tento zákon se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, přičemž rozhodný je charakter pozemku ke dni účinnosti zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2518/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 213/2006). Přehlédnout ovšem nelze ani §17 odst. 1 zákona o půdě, který od své účinnosti, tj. ode dne 24. 6. 1991, stanoví, že nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 spravují právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady (dále jen „pozemkové fondy“), s výjimkou pozemků, uvedených pod písm. a) až d) [resp. e) ve znění účinném do 30. 6. 1993]. O rozpor označených smluv s §5 odst. 3 větou první a druhou zákona o půdě, jak odvolací soud nesprávně dovodil, se nejedná, neboť jednak blokace původního církevního majetku, na nějž se vztahoval zákon o půdě, byla upravena výhradně v §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a to do přijetí zákona o tomto majetku, jímž je zákon č. 428/2012 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud dospěl k závěru, že smlouvy uzavřené dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006 mezi žalovanými 3) a 1) o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY a p. č. XY v obci a k. ú. XY na žalovaného 1), jsou absolutně neplatné podle §29 zákona o půdě, je neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž je tomu tak dále i proto, že odvolací soud se nezabýval žalobkyní tvrzenými důvody neplatnosti těchto smluv.
Rozsudek odvolacího soudu není tudíž ve vyhovujícím výroku I. o věci samé, jakož i v části výroku II. o věci samé, jíž ve zbylém rozsahu výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, již z tohoto důvodu správný.
Protože na vyřešení otázky (ne)platnosti označených smluv ze dne 28. 1. 2004 a ze dne 16. 11. 2006 závisí otázka, zda žalobkyně má či nikoliv na požadovaném určení vlastnického práva státu - žalované 3) k označeným pozemkům naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, jakož i jí tvrzenou aktivní legitimaci ve sporu, je třeba tuto otázku řešit ve vztahu jak k vyhovujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, tak i ve vztahu k části výroku II., jíž ve zbylém rozsahu výroku II. rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil.
Podle §80 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř. [dříve §80 písm. c) o. s. ř.]; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura). Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 v časopise Soudní judikatura). Pro rozlišení obou pojmů je možné uvést, že aktivní věcná legitimace je vystižena identifikací rozhodného hmotně právního vztahu, o jehož (preventivní) určení z potřeby ochrany žalobce (dopadu do jeho majetkové sféry) jde, zatímco naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000).
Se zřetelem na žalobkyní požadované určení [deklarování vlastnického práva žalované 3) k žalobkyní označeným pozemkům] je dále třeba poukázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž naléhavý právní zájem na požadovaném určení bývá zpravidla dán tehdy, domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem věci, nelze však vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, a ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007). Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde, nýbrž přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce - z pohledu hmotného práva - neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 9, ročník 1999, s. 489, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, uveřejněné v časopisu Obchodní právo číslo 2, ročník 2002, strana 20, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99, nebo jeho usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, či ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3536/2017 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3855/17). Aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník smlouvy (jeho právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související. Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má, jak již výše rozvedeno, naléhavý právní zájem. Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by nepochybně vedl k protismyslným důsledkům (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97).
Závisí-li na vyřešení otázky (ne)platnosti označených smluv ze dne 28. 1. 2004 a ze dne 16. 11. 2006, jak bylo shora uvedeno, otázka, zda žalobkyně má či nikoliv na požadovaném určení vlastnického práva státu - žalované 3) k označeným pozemkům naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., jakož i jí tvrzenou aktivní legitimaci ve sporu, a vyřešil-li odvolací soud otázku (ne)platnosti označených smluv nesprávně, pak z toho logicky plyne, že nelze ani přisvědčit jeho právnímu názoru dovozenému právě z neplatnosti těchto smluv podle §5 odst. 3 věty první a druhé a §29 zákona o půdě, že žalobkyně má na požadovaném určení vlastnictví žalované 3) k nově geometrickým plánem vytvořenému pozemku p. č. 175/13 naléhavý právní zájem.
Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve vyhovujícím výroku I. o věci samé i z tohoto důvodu správný.
K dalším námitkám a otázkám žalobkyně formulovaným v dovolání, směřujícím proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž ve zbylém rozsahu potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení:
Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu (§80 o. s. ř.) ve vztahu k pozemkům převedeným na základě dohody o narovnání ze dne 3. 2. 2016 uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) do vlastnictví žalovaného 2), který je jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí.
Ve vztahu k této části určovací žaloby přitom žalobkyně v dovolání jednak tvrdí, že dohoda o narovnání je absolutně neplatná z důvodu, že na převod těchto pozemků neměl žalovaný 2) podle zákona č. 428/2012 Sb. nárok, neboť žalovaný 1) nebyl osobou povinnou a že jde o pozemky funkčně související s domem, v němž vlastní bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku pod stavbou, a dále, že žalovaný 1) se nestal vlastníkem pozemků p. č. XY a p. č. XY proto, že smlouvy o jejich převodu uzavřené s žalovanou 3) jsou absolutně neplatné z jí uváděných z důvodů, nikoliv však pro jejich rozpor se zákonem o půdě. Současně žalobkyně tvrdí, že požadované určení ovlivní její právní postavení, neboť to bude mít vliv na nabytí jejího spoluvlastnického práva k těmto pozemkům podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle tohoto ustanovení platí, že příslušná organizační složka převede spoluvlastnický podíl k pozemku tvořícímu jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu odpovídajícím spoluvlastnickému podílu na společných částech domu podle §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, bezúplatně do vlastnictví fyzické osoby, která je vlastníkem bytu nebo garáže nebo ateliéru v takovém domě, jestliže tato osoba byla v době převodu bytu nebo garáže nebo ateliéru z vlastnictví bytového družstva uvedeného v odstavci 1, podle ustanovení §23 zákona o vlastnictví bytů, nájemcem uvedeného bytu nebo garáže nebo ateliéru a členem tohoto bytového družstva. (Bytovým družstvem uvedeným v odstavci 1 ustanovení §60a citovaného zákona je bytové družstvo vzniklé přede dnem 1. ledna 1992 nebo bytové družstvo, které je jeho právním nástupcem).
Z tohoto ustanovení vyplývá, že jedním z předpokladů pro to, aby příslušná organizační složka převedla do vlastnictví fyzické osoby, která je vlastníkem bytu nebo garáže nebo ateliéru v domě ve vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., spoluvlastnický podíl k pozemku tvořícímu jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory, je vlastnické právo státu k takovému pozemku. K tomuto ustanovení se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4754/12, tak, že zakotvuje majetkové právo (nárok) fyzické osoby, které nepodléhá promlčení.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby [pokud jde o pozemky, jež žalovaný 1) převedl smlouvou o narovnání na žalovaného 2)] - co do podmínky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a její věcné legitimace ve sporu - by tedy byla jednak absolutní neplatnost smluv ze dne 28. 1. 2004 a ze dne 16. 11. 2006 o bezúplatném převodu pozemků p. č. 175 a p. č. 182 uzavřených mezi žalovanými 3) a 1) a dále absolutní neplatnost dohody o narovnání uzavřené dne 3. 2. 2016 mezi žalovanými 1) a 2) podle §1903 a násl. o. z. [v jejímž bodu I.3. se uvádí, že „smluvní strany prohlašují za mezi sebou sporné vlastnictví Družstva k pozemkům uvedeným v bodě I.1. této dohody (tedy pozemkům p. č. XY a p. č. XY), neboť je sporné, zda převod těchto pozemků na základě smlouvy o bezúplatném převodu ze dne 28. 1. 2004 byl v souladu s právním řádem ČR, když dle ust. §29 zák. č. 229/1991 Sb. v pl. znění a §3 zák. č. 92/1991 Sb. v pl. znění, od 24. 6. 1991 nebylo možné převádět původní majetek církví a náboženských společností do vlastnictví 3. osob do okamžiku, než bude tento majetek ze strany státu vypořádán restitučním zákonem“]. Přitom podle „usnesení ze schůze družstevníků SBD XY konané dne 25. 11. 2015“ členská schůze vzala na vědomí „vyrovnání s řádem křížovníků“ ve věci pozemku parcelní číslo 175.
Z uvedeného vyplývá, že teprve až bude v dalším řízení soudem náležitě posouzeno, zda smlouvy uzavřené mezi žalovanými 3) a 1) dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006 jsou podle §29 zákona o půdě nebo z jiného důvodu neplatné či nikoliv, bude namístě - byly-li by shledány absolutně neplatnými - zabývat se otázkou, zda je absolutně neplatná též předmětná dohoda o narovnání, neboť pokud by tyto smlouvy byly platnými právními úkony, přešly by pozemky dříve označené p. č. XY a p. č. XY na žalovaného 1), tudíž by nezůstaly ve vlastnictví žalované 3), a bez ohledu na to, zda je smlouva o narovnání platná či nikoliv, by určovací žalobě nemohlo být vyhověno, neboť by nebyly naplněny předpoklady úspěšnosti této žaloby (co do podmínky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a věcné legitimace žalobkyně ve sporu).
Pakliže podle (zatím předčasného a neúplného) závěru odvolacího soudu jsou smlouvy uzavřené mezi žalovanými 3) a 1) dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006 absolutně neplatné podle §29 zákona o půdě, pak již z tohoto důvodu nemůže být správný ani jeho právní názor (žalobkyní zpochybněný), že žalovaný 2) dohodou o narovnání ze dne 3. 2. 2016 „získal jen to, co by mu stát musel podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vydat“, a že „na tom nemůže nic změnit ani to, že první žalovaný nebyl povinnou osobou podle ustanovení §4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“, neboť v takovém případě by pozemky nebyly ve vlastnictví žalovaného 1), nýbrž ve vlastnictví žalované 3). Otázkou, zda žalovaný 2) v takovém případě získal pozemky na něj převedené dohodou o narovnání s žalovaným 1) jakožto s nevlastníkem, se odvolací soud nezabýval a jeho právní posouzení věci je tak i v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné, jak žalobkyně namítá.
Z uvedeného vyplývá, že ani z těchto důvodů není rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II. o věci samé, jíž ve zbylém rozsahu výroku II. potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, správné.
Na otázce formulované žalobkyní „související s včasným a řádným uplatněním nároku dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“ rozhodnutí odvolací soudu nezávisí a k jejímu řešení proto dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné. Tuto otázku odvolací soud neřešil a řešit ani nemusel, neboť jednak žalovaný 1) není podle zákona č. 428/2012 Sb. povinnou osobou (viz §4 tohoto zákona), a kromě toho žalovaný 2) podal u Okresního soudu Praha-západ žalobu podle §18 odst. 1 citovaného zákona na určení vlastnického práva státu k pozemkům p. č. XY a p. č. XY (takto dříve označeným), jak v řízení bylo zjištěno, a v takovém případě počne lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci běžet - dle části věty za středníkem tohoto ustanovení - dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Na řešení otázky, „zda vydání příslušných pozemků bránil fakt, že souvisejí se zastavěnými pozemky (tvoří s nimi funkční celek)“, rozhodnutí odvolacího soudu taktéž nezávisí, jelikož ani tu neřešil; její řešení by přicházelo v úvahu až v závislosti na řádném posouzení otázky (ne)platnosti smluv uzavřených mezi žalovanými 3) a 1) dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006.
K řešení otázky, zda je namístě žaloba podle §986 o. z. za situace, kdy fyzické osobě (žalobkyni) ještě ani nevzniklo majetkové právo na převod podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů:
Podle §986 odst. 1 o. z. kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno.
V odborné literatuře [srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 55 s.] se k tomuto ustanovení mimo jiné uvádí: „Dojde-li k zápisu bez právního důvodu, musí skutečný, avšak v tuto chvíli již ve veřejném seznamu nezapsaný vlastník (nebo oprávněný z věcného práva k věci cizí), mít možnost učinit takové opatření, kterým zajistí, aby do té doby, než se svého práva domůže, „neutrpěl nenapravitelnou újmu následkem ochrany veřejné víry v obsah pozemkové knihy“ (Svoboda, 1947, s. 54). Zákon v této souvislosti hovoří o osobě, která tvrdí, že je ve svém právu dotčena provedeným zápisem (dále také jen „dotčená osoba“). Obecná formulace „ve svém právu“ může působit dojmem, že se může jednat i o právo jiné než zapisované do veřejného seznamu. Jelikož však smyslem §986 o. z. je ochrana skutečného vlastníka, resp. skutečných oprávněných, je nutno dospět k závěru, že zde nejde o osobu, která byla provedeným zápisem dotčena v jakémkoli svém právu, ale výlučně o osobu, která byla dotčena v právu zapsaném ve veřejném seznamu. Proto ani tvrzení, že tato osoba byla ve svém právu dotčena provedeným zápisem, nemůže být zcela libovolné, ale musí se opírat o objektivní skutečnost, že tato osoba buďto ve veřejném seznamu zapsána byla, a v důsledku popíraného zápisu být zapsána přestala (tj. právo jí náležející bylo vymazáno zcela nebo zapsáno ve prospěch jiné osoby), nebo došlo k omezení jejího vlastnického práva zápisem věcného práva k věci cizí“.
S těmito právními názory vyslovenými v odborné literatuře, se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Pro danou věc z nich plyne, že za stavu, kdy žalobkyni doposud ani nevzniklo majetkové právo podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (k závěru, že právě o takové právo jde, srov. opětovně již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4754/12), natož, že by její spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům bylo vymazáno, nelze dospět k jinému závěru, než že žaloba podaná žalobkyní podle §986 o. z. není namístě, a že této žalobě proto nemůže být vyhověno, jak odvolací soud dovodil. Námitky žalobkyně, že majetkové právo podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je jakýmsi právem „kvazivěcným“, a že z dikce §986 o. z. vyplývá, že se týká obecně práv, nikoliv jen práv věcných, jsou vzhledem uvedenému nesprávné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku I., jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, a v části výroku II., jímž ve zbylém rozsahu potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, správný, protože v tomto rozsahu nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v těchto výrocích o věci samé, jakož i ve všech závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné (§243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 o. s. ř. o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu