ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2208.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2208/2018-727
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce O. Ž. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 172/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2018, č. j. 64 Co 31/2018-574, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované potvrdil usnesením ze dne 25. 1. 2018, č. j. 64 Co 31/2018-574, usnesení Okresního soudu Plzeň – jih (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 12. 2017, č. j. 9 C 172/2016-563, kterým byl ve výrokové části pod bodem I. opraven rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 17. 3. 2017, č. j. 9 C 172/2016-478, tak, že „chybně uvedené označení katastrálního území u tam uvedených pozemků ve znění: „XY“ se nahrazuje takto: „XY“ (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.270,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Odvolací soud přisvědčil správnosti postupu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovením §164 o. s. ř., kterým byla odstraněna zřejmá nesprávnost ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o označení katastrálního území, v němž se pozemky vydávané žalobci nacházejí. Neztotožnil se tudíž s odvolací argumentací žalované, že pro vydání opravného usnesení nebyly splněny zákonné předpoklady, tj. že by byla opravována nesprávnost vyplývající ze spisu, jež by byla zřejmá pro soud, pro účastníky řízení i pro osoby na řízení nezúčastněné, přičemž jejím prostřednictvím by došlo k odstranění rozporu mezi výrokem opravovaného rozhodnutí a jeho odůvodněním.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při řešení otázky, „zda je možné vydat opravné usnesení v situaci, kdy chyba ve výroku rozsudku nevyplývá zjevně z porovnání opravovaného výroku a odůvodnění“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4453/2015; obě usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že zruší usnesení soudu prvního stupně.
Dovolání, jež Nejvyšší soud podrobil přezkumu podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 1. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.), není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Odvolací soud se při řešení dovoláním vymezené otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, což platí nejen ve vztahu k závěrům vyjádřeným v dovolatelkou označených rozhodnutích, s nimiž má být usnesení odvolacího soudu v rozporu, ale i ve vztahu k dalším rozhodnutím dovolacího soudu, z nichž žalovaná v dovolání cituje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1325/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1918/2016).
Opravit rozhodnutí podle ustanovení §164 o. s. ř. je možné jen v případech, že jde o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vychází zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod č. 37/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). V usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, pak dovolací soud dospěl k závěru, že ze znění první věty ustanovení §164 o. s. ř. plyne, že zřejmá nesprávnost je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 758/2016). Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006-123, dospěl k závěru, že důvodem opravy výroku rozhodnutí podle §54 odst. 4 s. ř. s. může být pouze písařská nebo početní chyba či nesprávnost, která je každému zřejmá. Tento závěr lze vzhledem ke shodnému znění §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a §164 o. s. ř. aplikovat i pro opravný postup podle §164 o. s. ř. (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015).
Dovolací námitky žalované jsou pouze opakováním odvolací argumentace, s níž se přesvědčivým způsobem již vypořádal odvolací soud. Ten přiléhavě vysvětlil, že zjevná nesprávnost spočívající v neúplném označení katastrálního území (bez dovětku „u XY“) je zřejmá z obsahu spisu, přičemž poukázal na obsah žaloby, v níž žalobce u pozemků, jejichž vydání se domáhá, uvedl, že se nacházejí v katastrálním území „XY“, stejně jako na znalecký posudek Libuše Čermákové, jenž žalobce k důkazu předložil. Právě tyto listiny založené ve spisu naplňují přinejmenším onen předpoklad pro postup podle §164 o. s. ř., tj. že zjevná nesprávnost je zřejmá i z jiných souvislostí, a nemusí nutně vyplývat pouze z rozporu výroku opravovaného rozhodnutí a jeho odůvodnění. Odkaz dovolatelky na jiné listiny, v nichž je předmětné katastrální území uvedeno neúplně, proto nemá žádný význam. Navíc striktně vzato, odvolací soud tím, že potvrdil věcný výrok rozsudku soudu prvního stupně v podobě před opravou (s neúplným označením katastrálního území) a v odůvodnění rozhodnutí uvedl označení katastrálního území s dovětkem „u Plzně“ (srovnej str. 8 písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu) stav rozporu výroku rozhodnutí a jeho odůvodnění rovněž založil, čímž učinil posuzovanou zjevnou nesprávnost ve smyslu judikatury dovolacího soudu také zřejmou. Zbývá dodat, že argument žalované, „že pokud by skutečně soudům obou stupňů bylo zřejmé, že se v řízení jedná o pozemky v k. ú. XY, nevydal by soud prvního stupně opravovaný rozsudek a hlavně by tento rozsudek odvolací soud bez jakékoliv změny nepotvrdil“, postrádá evidentně svůj smysl. Pokud by totiž při vypracování písemného vyhotovení rozsudku měl soud prvního stupně (příslušný soudce) správné (úplné) označení katastrálního území na zřeteli, stěží by vyhotovil rozhodnutí v podobě, jež by byl později nucen opravovat. Argument žalované tak popírá samotnou podstatu institutu opravy rozhodnutí (opravného usnesení), jež spočívá v tom, že určitý ze spisu objektivně zjistitelný údaj (sdělení, informace) je v důsledku momentálního (subjektivního) selhání zpracovatele do rozhodnutí nesprávně přenesen.
Poukaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4453/2015, je případný pouze potud, že závěry v nich obsažené formulují potřebu přísného rozlišení případů, kdy má být předmětem opravy rozhodnutí chyba v psaní, počtech a jim na roveň postavená zjevná nesprávnost na straně jedné a „oprava“ spočívající v obsahové změně výroku z hlediska práv a povinností (jejich rozsahu), jež po opravě vymezuje, na straně druhé. Ve věci posuzované odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4453/2015, byla oprava soudního rozhodnutí postupem podle §164 o. s. ř. (nesprávně) uplatňována za účelem snížení počtu nemovitých věcí, k nimž bylo rozhodnutím určeno vlastnické právo. Ve věci posuzované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, pak oprava rozhodnutí spočívající v uvedení správného označení bytu, k němuž bylo určeno právo nájmu, byla provedena v souladu s citovaným ustanovením, neboť opraveným rozhodnutím nedošlo ke změně v rozsahu určeného práva a ani předmětu, k němuž bylo právo určeno. S uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu, stejně jako s dalšími, na něž žalovaná poukazuje v dovolání (i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1325/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1918/2016, zdůrazňují v poměrech individuálních okolností posuzovaných věcí potřebu rozlišení případů, kdy má být předmětem opravy rozhodnutí chyba v psaní, počtech a jim na roveň postavená zjevná nesprávnost a „oprava“ spočívající v obsahové změně výroku rozhodnutí z hlediska práv a povinností), nemůže být usnesení odvolacího soudu tudíž v rozporu, neboť je založeno na přísném odlišení obou situací, jak byly výše popsány, a v souladu s judikatorními závěry identifikuje opravu v označení katastrálního území jako případ, kdy opravené rozhodnutí nijak nemění rozsah práv a povinností stanovených rozhodnutím před provedenou opravou.
Pokud dovolatelka podala dovolání proti usnesení odvolacího soudu bez uvedení, že by jím byl dotčen pouze některý z výroků rozhodnutí, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu