ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2455.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2455/2019-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. K. , narozeného XY, bytem XY, a b) P. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 87/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2019, č. j. 28 Co 365/2018-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 5. 2018, č. j. 11 C 87/2017-55, potvrzen ve výroku I., jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy s žalobci o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a XY v k. ú. XY, a ve výroku II., kterým soud prvního stupně řízení v části týkající se pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY pro zpětvzetí žaloby částečně zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); žalované bylo současně uloženo zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 34 364 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky liknavosti a svévole na straně žalované. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015) i soudu Ústavního (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10). Vytýkala dále, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přezkoumatelným způsobem nezabýval jejími konkrétními tvrzeními a navrženými důkazy (četností účasti žalobců v nabídkách a výší jimi nabízených částek). V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikované pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (resp. jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobců přitom není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců (žalobci, resp. dříve jejich právní předchůdkyně, se opakovaně účastnili veřejných nabídek žalované) dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), když její nabídka náhradních pozemků postrádala patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry, a neumožňovala tak uspokojení nároku žalobců v přiměřené lhůtě, následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, mimo jiné též z důvodu nesprávného ocenění a zaevidování nároku žalobců (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z doby /25 let/, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je též v souladu i s dovolacím soudem dříve vydaným rozhodnutím ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 366/2019) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Vytýká-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestíranou argumentací (tvrzení o nedostatečné aktivitě žalobců a argumenty popírající závěr o liknavém a svévolném postupu dovolatelky) a označenými důkazy, nutno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání rovněž usuzovat nelze. Napadené rozhodnutí ostatně přes výtky dovolatelky nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu nadto nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek nemohl být závažnějším způsobem na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, když dovolatelkou předestřenou právní otázku, na níž dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, od jejíchž závěrů není důvodu se jakkoliv odchylovat (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není pak dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 203 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu