ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2645.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2645/2019-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) K. K. , narozeného XY, b) E. K. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 770/52, proti žalované R. K. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 764/50, o zaplacení 72 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 49/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2019, č. j. 37 Co 359/2017-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem ze dne 15. ledna 2019, č. j. 37 Co 359/2017-148, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. července 2017, č. j. 12 C 49/2015-119, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s A. K. (původně žalovaným 2/, vůči němuž však bylo takto pravomocně rozhodnuto již předešlým rozsudkem soudu prvního stupně) částku 72 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalovaná spolu s A. K. užívali v žalobou vymezeném období (1. 12. 2012 až 1. 12. 2014) družstevní byt v nájmu žalobců (jež byli členy družstva), aniž by jim za jeho užívání čehokoliv plnili. Žalovaná nedoložila tvrzené skutečnosti, že spolu s žalobci uzavřeli dohodu o bezúplatném bydlení v jimi pronajatém družstevním bytě (o bydlení „zadarmo“), naproti tomu bylo prokázáno sjednání (pro nedostatek formy neplatné) smlouvy o podnájmu bytu (posuzované v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Žalobou uplatněné právo na náhradu za užívání bytu kvalifikovaly oba soudy jako právo na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.; §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přičemž žalobě vyhověly v plném rozsahu v situaci, kdy měly za prokázané, že výše obvyklého nájemného v daném místě a čase (jímž poměřovaly hodnotu prospěchu obohacených žalovaných) dokonce převyšuje žalobci požadovanou peněžitou náhradu. Opodstatněnou neshledaly ani uplatněnou námitku promlčení, vycházejíce i z toho, že žalovanou identifikované podání, jež učinili žalobci za řízení, nebylo změnou žaloby, nýbrž jejím upřesněním. [Žalobci toliko specifikovali, že žalobou uplatněné peněžité plnění (3 000 Kč měsíčně, celkem pak 72 000 Kč) již zohledňuje skutečnost, že žalovaní za žalobce platili družstvu „nájemné“ v částce 2 000 Kč měsíčně, jak ovšem uvedli již dříve i ve svém vyjádření].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále jen „dovolatelka“) spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jím vyřešil (dle dovolatelky nesprávně) otázky dovolacím soudem dosud nevyřešené; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkou případné kolize uplatněného nároku s dobrými mravy, pročež odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto směru považuje dovolatelka za vadné a neúplné; dodává, že se soud opomněl zabývat i její námitkou ohledně výše přisouzeného bezdůvodného obohacení, jež dle žalované nelze stanovit „jednou konkrétní částkou“. Uplatněný nárok je pak podle názoru dovolatelky promlčen, neboť v průběhu prvního odvolacího řízení byla žalobci změněna žaloba, a proto je třeba uplynutí promlčecí lhůty posuzovat k tomuto datu (k čemuž dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3200/2011). Právní posouzení věci postrádá i zohlednění rodinných vztahů mezi žalovanými a žalobci, pročež dle dovolatelky nelze bezdůvodné obohacení určit jako v případě cizích osob; posouzením vztahů z bezdůvodného obohacení na takovém skutkovém základě se dovolací soud dosud nezabýval. Dovolatelka dovozuje, že na vztah mezi žalobci a žalovanými bylo by možno nahlížet i jako na společenskou úsluhu či inominátní kontrakt. Namítá dle jejího názoru zmatečnou formulaci výroku rozsudku soudu prvního stupně, již odvolací soud nenapravil.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž tak i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015). Naproti tomu uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním o žalobní tvrzení (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5922/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3920/2017). O takový případ, tedy doplnění žalobních tvrzení, jde přitom i v nyní posuzované věci, jestliže žalobci od počátku řízení žádají totéž plnění (částku 72 000 Kč) na stejném skutkovém základě jako bezdůvodné obohacení za užívání družstevního bytu v jejich nájmu žalovanými, nehledě na to, že již z jejich předchozího podání na počátku řízení (vyjádření ze dne 2. 4. 2015, založené na č.l. 11 spisu) bylo zřejmé, že tuto částku žádají již při zohlednění toho, že za ně žalovaní plnili určenou úplatu družstvu, označovanou účastníky jako nájemné. S ohledem na uvedené neobstojí proto námitka žalované, že v průběhu řízení (prvního odvolacího řízení) byla žaloba změněna a z tohoto dovozovaný závěr, že je právo žalobců promlčeno, a to bez ohledu na to, zda odvolací soud rozhodl o „připuštění změny žaloby“ (neměl-li k takovému rozhodnutí důvod). Za tohoto stavu nejsou závěry odvolacího soudu v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně té, na níž odkazuje dovolatelka v podaném dovolání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).
Brojí-li dovolatelka proti kvantifikaci bezdůvodného obohacení „jednou konkrétní částkou“, kdy na jiném místě v dovolání současně uvádí, že by mělo být v uvedeném směru přihlédnuto i k rodinným vazbám mezi účastníky (dovozujíc, že otázku bezdůvodného obohacení v takovém skutkovém kontextu dovolací soud dosud neřešil), pak dovolací soud uvádí, že ani v otázce určení výše náhrady za užívání cizí věci se právní posouzení věci odvolacím soudem neodchyluje od ustálené soudní praxe, dle níž se výše takto získaného bezdůvodného obohacení poměřuje částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí (nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2672/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5223/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Bezpochyby nemusí být (obecně vzato) výše bezdůvodného obohacení stanovena „jednou konkrétní částkou“ pro celé období (jde ostatně o otázku skutkovou), nicméně dovolatelka opomíjí, že žalobci nárokovaná náhrada z titulu bezdůvodného obohacení byla dokonce pod spodní hranicí soudy nižších stupňů zjištěné výše obvyklého nájemného v daném místě a čase (propočteno na jednotlivé měsíce a žalobou vymezené období).
Závěr o tom, že poskytnutí bytu do užívání žalovaným bylo ze strany žalobců společenskou úsluhou, eventuelně že byla účastníky uzavřena nepojmenovaná smlouva, bezpečně vylučují již oběma soudy shodně učiněná skutková zjištění, z nichž se podává, že účastníci sjednali (pro nedostatky formy neplatnou) podnájemní smlouvu (zahrnovala-li dohoda – dle zjištění obou soudů – ujednání o „hrazení nájemného“); v tomto směru tedy námitky dovolatelky zjevně vycházejí z jiného skutkového stavu, než na jakém se zakládá napadené rozhodnutí a nejde zde proto o uplatnění (od 1. 1. 2013 jediného) způsobilého dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani další výhrady dovolatelky, že odvolací soud se v odůvodnění bezezbytku nevypořádal se všemi jejími uplatněnými námitkami (jde-li o domnělou kolizi uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobců s dobrými mravy, určení výše bezdůvodného obohacení „jednou konkrétní částkou“), resp. že nenapravil dle dovolatelky nesprávnou formulaci rozsudečného výroku (jíž ovšem ani dovolací soud nepovažuje za nesrozumitelnou či neurčitou) nejsou korektní, nehledě na to, že tyto námitky vystihují spíše vady řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (a dovolatelka jimi nenastoluje žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva), přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
Pro úplnost argumentace dovolací soud odkazuje i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž není nesprávným právním posouzením věci, neaplikoval-li soud na posuzovaný případ ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 21, poř. č. 152, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1070/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2350/2013, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 334/2015). Na tom nic nemění ani dovolatelkou znovu namítané okolnosti stran toho, že další spoludlužník (dle již pravomocného rozhodnutí soudu s žalobkyní solidárně zavázaný žalovaný 2/) žalobcům dosud ničeho nehradil a že žalobci po něm plnění ani nevymáhají [neb ani taková okolnost nemohla by vést k závěru o kolizi uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, také proto, že právní úprava pamatuje i na ty případy, kdy solidární dlužník splní dluh v míře přesahující jeho podíl, kdy takto splnivšímu dlužníku vzniká následný regres vůči jeho spoludlužníkům (srov. §511 odst. 3 obč. zák.; §1876 odst. 2 o. z.].
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v posuzované věci zjevně naplněny nebyly (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení odvolacího řízení (směřuje-li dovolání i proti nákladovému výroku) je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady spojené s podáním stručného vyjádření žalobců k podanému dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu