ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2771.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2771/2019-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti V. P. , narozeného XY, bytem v XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 326/11, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 127/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019, č. j. 58 Co 159/2019-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Hany Klusáčkové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní 326/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 30 C 127/2017-124, určil, že pozemek parc. č. XY v obci XY, katastrálním území XY, zapsaný na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), je ve vlastnictví České republiky (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že s předmětným pozemkem je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok II.), a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalobkyni ve výši 2.400,- Kč (výrok III.) a vedlejšímu účastníkovi ve výši 22.808,50 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalovaného proti výrokům I., III. a IV. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 58 Co 159/2019-154, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích III. a IV. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady odvolacího řízení žalobkyni ve výši 600,- Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi ve výši 8.228,- Kč (výrok III.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 14 C 139/2004-316, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, pokud jím byla zamítnuta žaloba a vzájemná žaloba žalobkyně o určení, že vlastníkem předmětného pozemku je stát, nepředstavuje pro nyní projednávaný spor překážku věci pravomocně rozhodnutou ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť důvodem zamítnutí žaloby a vzájemné žaloby byl nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; věcně otázka vlastnictví předmětného pozemku dosud vyřešena nebyla. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že předmětný pozemek nepřešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť ze strany obce nebyla naplněna podmínka faktického hospodaření s nárokovaným pozemkem ke dni účinnosti citovaného zákona. Dále shledaly, že žalovaný se nestal vlastníkem předmětného pozemku ani v důsledku vydržení, jelikož dobrá víra žalovaného, jenž započal nakládat s předmětným pozemkem jako s vlastním nejdříve dne 23. 10. 2000, byla narušena v prosinci 2005 doručením vyjádření žalobkyně podaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 34/2005, případně pak nejpozději v říjnu 2009, kdy se žalovaný v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 139/2004 dozvěděl, že si vlastnické právo k předmětnému pozemku nárokuje žalobkyně. Uzavřely tudíž, že neuplynula desetiletá vydržecí doba podle ustanovení §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), po kterou by musela trvat oprávněná držba předmětného pozemku žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 14 C 139/2004-316, byla určovací žaloba žalobkyně zamítnuta z věcných důvodů, a tudíž o návrhu žalobkyně podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. nelze opětovně rozhodnout. Poukazuje též na nedostatečné odůvodnění, a tudíž i nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o nemožnosti vydržení předmětného pozemku žalovaným, jelikož odvolací soud nepřihlédl k aktivitě (zejména k ohlášení přechodu vlastnického práva na základě ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. a k uzavření nájemní smlouvy) a dobré víře žalovaného a k pasivitě žalobkyně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a řízení zastavil, eventuálně aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se nesouhlasně vyjádřil vedlejší účastník, jenž rozsudek odvolacího soudu pokládá za správný a řádně odůvodněný. Zdůraznil přitom, že důvodem pro zamítnutí vzájemného návrhu žalobkyně na určení vlastnického práva rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 14 C 139/2004-316, byl nedostatek naléhavého právního zájmu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 5. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovaným nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněného pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , se podává, že závazný je výrok rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci.
V případě, že žaloba na určení vlastnického práva je zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle ustanovení §80 o. s. ř., nelze takové rozhodnutí interpretovat tím způsobem, že osoba, jejíž vlastnické právo mělo být určeno, není vlastníkem určité věci, nýbrž tím způsobem, že v daném případě na posuzovaném určení nebyl dán naléhavý právní zájem. Na tomto závěru přitom ničeho nemění ani ta okolnost, že zamítavé rozhodnutí o nedostatku naléhavého právního zájmu má účinky rei iudicatae, pokud nedošlo od původního rozhodnutí ke změně okolností podstatných pro určení naléhavého právního zájmu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3144/2012).
Pro nyní projednávanou věc je určující zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 7 výrokem II. rozsudku ze dne 8. 8. 2012, č. j. 14 C 139/2004-316, zamítl vzájemnou žalobu nynější žalobkyně [tehdy žalované 2)] na určení, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika, neboť shledal, že vůči tehdejším žalobcům nesvědčí nynější žalobkyni naléhavý právní zájem na takovém určení (viz strana 6 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 14 C 139/2004-316). Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 11. 12. 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, odvolání tehdejších žalobců proti zamítnutí vzájemné žaloby odmítl z důvodu subjektivní nepřípustnosti odvolání; v rámci přezkumu odvolání žalobců proti ostatním výrokům rozsudku ze dne 8. 8. 2012, č. j. 14 C 139/2004-316, shledal nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnického práva nynější žalobkyně k předmětnému pozemku (nikoliv proto, že jako vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán nynější žalovaný), pročež dospěl k závěru, že otázka vlastnického práva nynější žalobkyně musí být vyřešena jako otázka předběžná. Tuto skutečnost odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, jasně zdůraznil. V současné době je řízení ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 139/2004 podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno do doby, než bude rozhodnuto v nyní projednávané věci, což posiluje správnost argumentace soudů nižších stupňů, že v předchozí řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 (a Městským soudem v Praze) nebylo vydáno soudního rozhodnutí, jež by představovalo překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Za dané situace nelze učinit závěr o tom, že by byla pravomocně vyřešena předběžná otázka (ne)existence vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku, a tudíž rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska vymezeného důvodu přípustnosti dovolání plně obstojí.
Brojí-li dovolatel proti nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalovaný vystihuje tzv. jiné vady řízení, k nimž přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalovaného, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolací důvody (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Přiléhavost postrádá odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016, neboť v něm Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytýkal, že přistoupil k nepřípustnému opisu přednesu svědků, žalobkyně a žalovaného a nevyložil, co z kterého důkazního prostředku zjistil; taková procesní situace ovšem v projednávané věci nenastala. I rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, na který dovolatel též odkazuje, vychází z odlišného procesního stavu, jelikož v odkazované věci (na rozdíl od věci nyní posuzované) odvolací soud vytěžil z důkazů provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval. Odvolací soud rovněž dostál své povinnosti odkázat na konkrétní právní předpis, ze kterého dovozuje právní posouzení věci, a proto se napadený rozsudek neprotiví závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013. Případný není ani poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Na danou situaci pak nedopadá ani nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (označený nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), neboť odvolací soud, jak bylo vyloženo výše, ustálenou judikaturu respektoval, a nemohl se tak dopustit „jurisdikční libovůle“. Přezkoumávané rozhodnutí nikterak nekoliduje rovněž s dovolatelem uváděnými nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 492/03, a ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, o které důkazy se rozhodnutí opírá a jakými úvahami se při svém rozhodování odvolací soud řídil.
K námitkám dovolatele, jimiž zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nenaplnění zákonných podmínek vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku z jeho strany, je nutno podotknout, že konkluze odvolacího soudu o tom, že vydržení vlastnického práva dovolatele brání nedostatek dobré víry, zcela korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3624/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018). Skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení přitom nelze od 1. 1. 2013 v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolatelův poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, je zjevně nepřiléhavý pro zásadní odlišnosti nyní posuzované věci od odkazované věci. Ve věci, v níž byl vydán právě citovaný nález, Ústavní soud dovodil, že s ohledem na dobovou nevyjasněnost výkladu zákona č. 172/1991 Sb. a toliko pozvolný vývoj judikatury nebylo korektní klást na obce nepřiměřené nároky stran schopnosti posoudit splnění podmínek přechodu vlastnického práva v režimu citovaného předpisu, pročež bylo namístě přiklonit se k závěru o oprávněnosti držby sporných pozemků. V nyní posuzované věci ovšem přijetí závěru o vydržení vlastnického práva obcí nebránil počáteční nedostatek dobré víry obce související s porozuměním příslušné právní úpravě, ale dodatečné narušení dobré víry před uplynutím deseti let držby věci (srovnej §134 odst. 1 obč. zák.) obcí, jež podle zjištění odvolacího soudu nezačala dříve než dne 23. 10. 2000, přičemž dobrá víra žalované byla zpochybněna již v prosinci 2005 doručením vyjádření žalobkyně podaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 34/2005, případně pak nejpozději v říjnu 2009, kdy se žalovaný v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 139/2004 dozvěděl, že si vlastnické právo k předmětnému pozemku nárokuje žalobkyně. Tento úsudek není s úvahami Ústavního soudu vyslovenými v citovaném nálezu v žádném rozporu, a proto ani poukaz na toto rozhodnutí nevyvolává pochybnosti o věcné správnosti dovoláním napadeného rozsudku. Na základě skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem rovněž nelze uzavřít, že stát coby vlastník předmětného pozemku v průběhu vydržecí doby utvrzoval obec v nesprávném právním hodnocení věci. Nepřípadný je rovněž odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, neboť i uvedený rozsudek řešil (shodně jako shora označený nález) otázku (ne)existence dobré víry obce související s porozuměním příslušné právní úpravě.
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se vedlejší účastník domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu