ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3007.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3007/2019-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. Ž. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 689 127 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 61/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 53 Co 60/2019-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2018, č. j. 27 C 61/2014-217, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 689 127 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % jdoucím od 27. 12. 2012 do zaplacení; současně změnil nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 34 457 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předpoklady jeho přípustnosti spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda je žalovaný, jakožto vlastník pozemní komunikace pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků zastavěných touto komunikací“. Měl přitom za to, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předestírá-li ovšem dovolatel otázku, zda je žalovaný, coby vlastník stavby pozemní komunikace umístěné na dovolatelových pozemcích, pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení získaného jejich bezesmluvním užíváním, zjevně pomíjí, že odvolací soud konkluze o tom, že je na těchto pozemcích umístěna stavba pozemní komunikace, jakožto samostatný předmět vlastnických práv, neučinil. Jeho závěry jsou totiž založeny na tom, že parkoviště zbudované na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, vlastněných dovolatelem není samostatnou věcí v právním smyslu. Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce nezávisí.
Nad rámec výše uvedeného, sluší se připomenout, že Nejvyšší soud v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007, sice připustil, že místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nestanovil však kategoricky, že na veškeré plochy představující místní komunikace dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), je třeba pohlížet jako na samostatné nemovité věci. I ve své následující rozhodovací praxi zdůraznil, že ze zákona č. 13/1997 Sb. se podává pouze možnost, aby na místní komunikaci bylo pohlíženo jako na samostatnou věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011). Ani okolnost, že parkoviště bylo kategorizováno jako místní komunikace, přitom neznamená bez dalšího, že by na ně bylo možno pohlížet jako na stavbu představující samostatný předmět občanskoprávních vztahů (v souladu s §12 zákona č. 13/1997 Sb. přitom parkoviště může spadat i do kategorie účelových komunikací). Závěr o tom, zda parkoviště představuje samostatný předmět právních vztahů je přitom vždy odvislý od individuálních skutkových okolností případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 26 na straně 39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 /publikovaný v časopise Právní rozhledy, sešit 1/2000, str. 35/, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2901, sešit 30/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010). Za stavbu, jakožto samostatnou věc v občanskoprávním smyslu je pokládán výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahům, včetně práva vlastnického, a nikoliv součást jiné věci (srov. např. již výše citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 52/2002 a sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). Při posouzení samostatnosti stavby je pak nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002).
Závěry odvolacího soudu o tom, že parkoviště zbudované na pozemcích parc. č. XY a parc. č. 2807/3, vše v k. ú. XY, vlastněných dovolatelem, formou zpevnění zemského povrchu nemá charakter samostatné věci v občanskoprávním smyslu, tedy nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují výše uvedené judikatuře. Uvedené konkluze současně odpovídají též závěrům, jež ve věci týchž účastníků řízení ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (nárok na vydání bezdůvodného obohacení zde byl uplatňován toliko za jiné období) učinil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4372/2014.
Zpochybňuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu o charakteru zbudovaného parkoviště, nesou se jeho výtky v rovině skutkové a nikoliv právní. Polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně přitom s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K výtce dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, dlužno dodat, že vázanost soudů nižšího stupně právním názorem vyřčeným v daném rozsudku (že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku umístění místní komunikace v obecním vlastnictví na pozemku třetí osoby je pasivně věcně legitimována obec) zjevně pominula v situaci, kdy bylo v rovině skutkové zjištěno, že zbudované parkoviště není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, a není tudíž ani v obecním vlastnictví.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovanému, jenž se k dovolání nevyjádřil, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu