ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3094.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3094/2019-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. K. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) A. V. , narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 36/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2019, č. j. 12 Co 280/2017-518, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. 3. 2019, č. j. 12 Co 280/2017-518, změnil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 5. 2017, č. j. 10 C 36/2016-401, tak, že zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, podle níž by převodce Česká republika - Státní pozemkový úřad převedla na nabyvatele P. K. a A. V. a) pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY nacházející se v k. ú. XY, obec XY, okres XY, kraj Ústecký, b) pozemky parc. č. XY, XY a XY nacházející se v k. ú. XY, obec XY, okres XY, kraj Ústecký, a c) pozemky parc. č. XY, XY - parcela zjednodušené evidence, XY - parcela zjednodušené evidence, XY - parcela zjednodušené evidence, XY - parcela zjednodušené evidence, nacházející se v k. ú. XY, okres XY, kraj Ústecký, všechny zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY, „s tím, že nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu, které byly oceněny celkovou částkou 1.427.460,50 Kč, podle §11a zákona o půdě. Nárok nabyvatelů vůči převodci činí ke dni 1. 2. 2016 částku 1.515.766,04 Kč, přičemž převodce převádí na nabyvatele výše uvedené pozemky tak, že každý z nabyvatelů nabývá ideální ˝ každého z uvedených pozemk ů“ (výrok I.); dále rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 3.560 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).
Soudy obou stupňů takto rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu označených náhradních pozemků ve vlastnictví státu podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), z titulu jejich restitučních nároků smluvně převedených na žalobce jeho otcem O. K. ve výši 1.215.766,99 Kč a na žalobkyni její matkou J. S. ve výši 300.000 Kč (celkem tedy 1.515.766,99 Kč), čímž se žalobci stali [§33a odst. 1 a §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě] oprávněnými osobami podle §4 tohoto zákona, a to žalobce od 3. 10. 2014 a žalobkyně od 18. 10. 2012, přičemž žalobci požadovali, aby označené náhradní pozemky, jejichž cena byla vyčíslena dle znaleckých posudků částkou 1.427.460,50 Kč, byly do jejich spoluvlastnictví převedeny každému z jedné ideální poloviny.
Odvolací soud - poté, co usnesením vyhlášeným při odvolacím jednání dne 20. 3. 2019 nepřipustil žalobci navrženou změnu žaloby (§95, §216 odst. 2 o. s. ř.) - vyšel z toho, že ze společně uplatněného nároku žalobců v celkové výši 1.515.766,99 Kč představuje nárok žalobce 80,20 % a nárok žalobkyně 19,80 %, což ale neodpovídá jejich žalobnímu požadavku, aby každý z nich nabyl nárokované pozemky do podílového spoluvlastnictví v rozsahu id. ˝; žalobc ův nárok by tak nebyl uspokojen v celém rozsahu a nebylo by ani jasné, zda a v jakém rozsahu by se ještě mohl domáhat uspokojení svého restitučního nároku, naopak žalobkyně by byla nepřípustně uspokojena nad rámec jejího restitučního nároku, a mohlo by se tak jednat o skryté postoupení pohledávky mezi žalobci. Ovšem ani navrženou změnou žaloby by žalobci uvedené úskalí společného návrhu nepřekonali, neboť restituční nárok žalobkyně ve výši 300.000 Kč by byl překročen, pokud by jí byly převedeny ideální podíly na pozemcích v hodnotě 326.871,625 Kč. Odvolací soud uzavřel, že neodpovídala-li výše restitučních nároků každého ze žalobců tomu, jak mělo být jejich spoluvlastnické právo nabyto, stejně tak jako hodnota jimi požadovaných náhradních pozemků, která činí 1.307.486,50 Kč, a nikoliv 1.427.460,50 Kč, nemohlo být žalobě vyhověno. Z toho důvodu byl již nadbytečný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska správnosti jeho závěru o vhodnosti náhradních pozemků či liknavosti a svévoli žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují 1) v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazují na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu) i judikatury Ústavního soudu (princip ex favore restitutionis) „v otázce vázanosti soudu žalobním návrhem v případě těchto typů sporů o nahrazení projevu vůle, když nijak nezohlednil, že se jedná o řízení o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 občanského soudního řádu“, a v souvislosti s ní namítají, že „je ryze jejich záležitostí, jakým způsobem se mezi sebou vypořádají, pokud jde o získané pozemky, jelikož pro rozhodnutí ve věci je podstatné, zda celková výše vydaných náhradních pozemků nepřekročí celkovou výši jejich nároků“, dále 2) v řešení otázky „zda je v případech řízení o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 občanského soudního řádu možné žalobu zamítnout v případech, kdy projev vůle, jež v nich je subsumován, považuje soud za nesprávný, a to bez náležitého poučení ze strany soudu“, v souvislosti s níž vyslovují názor, že není-li soud návrhem vázán, „je takový postup v zásadě nesprávný“, a odvolacímu soudu vytýkají, že je „nepoučil o tom, že pokud neupraví žalobní petit tak, aby žalobkyně b) nabyla pozemky pouze v hodnotě výše jejího restitučního nároku, nebudou se žalobou úspěšní“, a 3) „zda je v rámci odvolacího řízení možné v obdobných sporech, jejichž předmětem je nahrazení projevu vůle s převodem náhradních pozemků dle zákona o půdě možné, upravit procesním stanoviskem to, co žalobci v řízení požadují“, které dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny, resp. ohledně otázky 3) by byly aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, dle nichž „soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není vázán návrhem účastníků, neboť z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.)“, a že „proto také změna navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení nepředstavuje změnu žaloby, o níž by bylo nutno rozhodnout postupem podle §95 o. s. ř., ale jedná se toliko o vyjádření procesního stanoviska účastníka řízení“. Dále namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil „i upřesnění žalobního návrhu“ a možnost změny žaloby v odvolacím řízení dle §216 odst. 1 o. s. ř., neboť „postupoval zcela formalisticky“ a v rozporu s interpretačním principem ex favore restitutionis“, že „odvolací soud byl povinen vyzvat je, aby v případě, že shledal některý z jimi požadovaných náhradních pozemků za nevhodný k převodu, k tomu, aby označili jiný vhodný pozemek“, kterýžto závěr podle nich vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, a z dalších jimi vyjmenovaných rozhodnutí, že „pokud měl odvolací soud za to, že jinak by bylo na místě jejich žalobě vyhovět, měl výrok rozsudku soudu prvního stupně změnit tak, aby byl dle odvolacího soudu správný s ohledem na skutečnosti, které v řízení před odvolacím soudem vyšly najevo [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, týkající se obsahových náležitostí žaloby (§79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.)], případně, že „měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení za účelem upravení výroku tohoto rozsudku, což podle nich vyplývá z dikce §220 odst. 1 o. s. ř.“, a že neodůvodnil-li odvolací soud „proč je dle jeho názoru na místě zamítnout žalobu, namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně“, je napadený rozsudek i nepřezkoumatelný. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Otázka ad 1) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož takovou otázku neřešil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno především na závěru, že žalobě žalobců nelze vyhovět proto, že požadovali-li jí převod náhradních pozemků do jejich podílového spoluvlastnictví v rozsahu jedné ideální poloviny pro každého z nich, neodpovídá výše takto uplatněného nároku žalobkyně výši jejího restitučního nároku (restituční nárok žalobce činí 1.215.766,99 Kč, zatímco nárok žalobkyně 300.000 Kč, takže ze společně uplatněného nároku žalobců v celkové výši 1.515.766,99 Kč představuje nárok žalobce 80,20 % a nárok žalobkyně 19,80 %). Již z tohoto zcela zásadního důvodu odvolací soud nepřezkoumával rozsudek soudu prvního stupně v otázce vhodnosti požadovaných náhradních pozemků, jak v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl.
Přisvědčit proto nelze ani výtce dovolatelů (která by mohla představovat jen uplatnění vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), že „odvolací soud byl povinen vyzvat je, aby v případě, že shledal některý z jimi požadovaných náhradních pozemků za nevhodný k převodu, k tomu, aby označili jiný vhodný pozemek“, jak to dle nich vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, a z dalších jimi vyjmenovaných rozhodnutí.
Stejně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení otázky ad 3) a pro její řešení tudíž dovolání není taktéž přípustné. Již nad rámec je možno dodat, že je zcela nepřípadný odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, neboť v dané věci nejde o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nýbrž o žalobu na plnění, přičemž vyhovujícím soudním rozhodnutím se oprávněná osoba stává vlastníkem (spoluvlastníkem) náhradního pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, a rozsudek téhož soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Ostatně sami žalobci podali v odvolacím řízení návrh na připuštění změny žaloby podle §95 odst. 1 o. s. ř., o níž byl odvolací soud povinen rozhodnout (srov. §95 odst. 2 o. s. ř., který platí i pro odvolací řízení - viz §216 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (dle dovolatelů dovolacím soudem dosud neřešená) „zda je v případech řízení o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 občanského soudního řádu možné žalobu zamítnout v případech, kdy projev vůle, jež v nich je subsumován, považuje soud za nesprávný, a to bez náležitého poučení ze strany soudu“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu taktéž nezávisí. Dovolací soud dodává jen to, že vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že „je nepoučil o tom, že pokud neupraví žalobní petit tak, aby žalobkyně b) nabyla pozemky pouze v hodnotě výše jejího restitučního nároku, nebudou se žalobou úspěšní“, pak se nemůže jednat (ani) o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož nebylo povinností odvolacího soudu v dané věci žalobce poučovat o tom, v jakém rozsahu mají požadovat každý z nich výši ideálního podílu na jimi nárokovaných pozemcích jakožto náhradních, neboť by se již jednalo o poučení o hmotném právu (když v jejich případě jde o nárok vyplývající z hmotného práva - zákona o půdě), které je nepřípustné (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3174/2015, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, či ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94).
K dalším námitkám v dovolání je možno uvést, že nepřipustil-li odvolací soud z jím uvedených důvodů dle §95 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s jím citovaným §216 o. s. ř.) změnu žaloby navrženou žalobci v jejich podání ze dne 12. 11. 2018, pak tímto usnesením byl ve smyslu §170 o. s. ř. při svém rozhodnutí ve věci samé vázán; ostatně proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby není odvolání (proti usnesení soudu prvního stupně) ani dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu) přípustné, neboť žalobce nemůže být nepřipuštěním změny žaloby závažným způsobem poškozen, může totiž svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1601, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012).
Nesprávný je i poukaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, týkající se obsahových náležitostí žaloby (§79 odst. 1 věta druhá o. s. ř., v tehdy platném znění), z něhož dovozují, že „pokud měl odvolací soud za to, že jinak by bylo na místě jejich žalobě vyhovět, měl výrok rozsudku soudu prvního stupně změnit tak, aby byl dle odvolacího soudu správný s ohledem na skutečnosti, které v řízení před odvolacím soudem vyšly najevo, případně, že měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení za účelem upravení výroku tohoto rozsudku, což podle nich vyplývá z dikce §220 odst. 1 o. s. ř.“ K těmto námitkám žalobců dovolací soud předně poukazuje na to, že odvolací soud v napadeném rozsudku nedospěl k závěru, že „jinak by bylo na místě jejich žalobě vyhovět“, neboť - jak v odůvodnění tohoto rozhodnutí výslovně uvedl - nepřezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně „z hlediska správnosti jeho závěru o vhodnosti náhradních pozemků či liknavosti a svévoli žalované“, a dále na to, že žalobci v žalobě přesně, určitě a srozumitelně uvedli (označili) povinnost, která má být žalované uložena (tedy, že označené náhradní pozemky požadují převést jim jako náhradní do podílového spoluvlastnictví každému v rozsahu ideální jedné poloviny), přičemž žádný ze soudů nižších stupňů neměl povinnost žalobce poučovat o tom, jak mají v uvedeném ohledu jejich hmotně právní nárok na převod náhradních pozemků uplatnit (viz shora), natož jejich takto výslovný požadavek měnit, jak se dovolatelé mylně domnívají. Odvolacímu soudu pak nelze ani úspěšně vytýkat, že rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu z jím zcela jasně označených důvodů zamítl, neboť pro potvrzení (§219 o. s. ř.) ani pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně (§219a o. s. ř.) nebyly splněny podmínky.
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani údajná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolatelé v souvislosti s touto vytýkanou vadou řízení Nejvyššímu soudu nepředkládají žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. S ohledem na obsah dovolání lze nadto uzavřít, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností ani netrpí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobců proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů pak není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. I když žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem náklady řízení, nepovažoval je dovolací soud za účelně vynaložené. Vyšel přitom z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07,
či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17), která vychází z teze, podle níž je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; přitom v případě dané věci nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu