ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3135.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3135/2019-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně H. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. et. Mgr. Helenou Horskou (dříve Hutirovou), advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti žalovaným 1) H. S. , narozené XY, bytem XY, 2) J. R. , narozené dne XY, bytem XY a 3) Z. S. , narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. et. Mgr. Jiřím Johanou, advokátem se sídlem v Horním Jiřetíně, Gen. Svobody 297/5, o zaplacení částky 120.256,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 76/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019, č. j. 28 Co 64/2019-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 120.256,69 Kč s příslušenstvím. Žalobu, kterou v průběhu řízení několikrát doplnila dalšími podáními (v nichž uvedla mnohdy vzájemně si odporující skutková tvrzení) odůvodnila tím, že vůči žalovaným jakožto dědicům (pozůstalé manželce a jeho zletilým dětem) po zůstaviteli Z. S., (nar. XY, zemřelému dne 10. 6. 2017) má pohledávku, za niž odpovídají, neboť zůstaviteli (s nímž žila 40 let před jeho smrtí, z toho 25 let ve společné domácnosti a od roku 2009 v jeho obyvatelné chatě v XY za účelem literární činnosti a pořádání vzdělávacích kurzů společně s jeho družkou D. R.) vznikl dluh v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 tím, že žalobkyně na základě dohody s ním uzavřené v roce 2012, podle níž on bude hradit pouze režijní náklady na nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví a celý zbytek starobního důchodu bude ukládat na bankovní účet (tak, aby zůstavitel mohl hradit náklady spojené s vydáním publikací) a ona ponese ostatní výdaje spojené se zajištěním životních potřeb svých a zůstavitele, včetně nákladů na publikaci připravovaných knih, a že poté, co zůstavitel vydá připravované knihy, se s ní finančně vypořádá, vynaložila náklady na chod domácnosti její a zůstavitele, zejména na potraviny, toaletní potřeby, úklidové prostředky, oděvy a obutí, místní poplatky, úhrady mobilnímu operátorovi, pohonné hmoty, krmivo pro zvířata, prostředky pro udržování zahrady a další (k čemuž předložila podrobný rozpis požadované částky za každý měsíc s uvedením částek, které platila v obchodě a dodavatelům, z nichž požaduje jednu polovinu); jinak hospodařili se svými příjmy odděleně a každý měl svůj účet, přičemž podle této dohody žalobkyně bydlela v obyvatelné chatě zůstavitele bezplatně. K finančnímu vypořádání mezi žalobkyní a zůstavitelem však pro jeho zhoršený zdravotní stav v roce 2017 a jeho následnému úmrtí již nedošlo a zůstaviteli, resp. žalovaným tak vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení.
Žalovaní s žalobou nesouhlasili, neboť mezi žalobkyní a zůstavitelem šlo o dohodu mezi družkou a druhem ohledně úhrady jejich společných nákladů, když spolu 40 let žili, z toho 25 let ve společné domácnosti, takže zůstavitel se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil; obranou proti žalobě vznesli žalovaní dvě námitky započtení do výše uplatněného nároku, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobkyni vzniklo jednak tím, že v roce 2015 bezplatně užívala nemovitosti zůstavitele v XY, a dále tím, že zůstavitel za ni zaplatil v témže roce částku 32.916 Kč, jakožto příspěvek do fondu oprav a na zálohy za služby spojené s užíváním jejího bytu v XY.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 26 C 76/2018-74, řízení co do částky 23.455,64 Kč s příslušenstvím v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 96.801 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení p. a. od 14. 1. 2018 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 72.018 Kč k rukám jejich zástupce JUDr. Mgr. Jiřího Johany. Soud prvního stupně zjistil, že Z. S. zemřel dne 10. 6. 2017 v XY, a že jeho dědici ze zákona v první třídě jsou manželka H. S., dcera J. R. a syn Z. S., jak to vyplývá ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 25 D 830/2017 o projednání dědictví po zůstaviteli. Návrhy účastníků na provedení dalších důkazů zamítl, neboť o uplatněném nároku žalobkyně bylo možno rozhodnout již na základě jejích skutkových tvrzení. Soud vyšel z pojmu společná domácnost, jímž se chápe soužití dvou nebo více osob, které podle svých schopností a možností přispívají k úhradě nákladů a k obstarávání společných potřeb, přičemž aby společná domácnost mohla fungovat, musí se jednotliví členové společné domácnosti logicky dohodnout, jak se budou podílet na společných nákladech, jak budou obstarávat chod domácnosti. Tato ujednání však mezi jednotlivými členy domácnosti nezakládají nároky na vzájemná finanční vypořádání, pokud např. někdo uhradí větší částku ze svého příjmu na chod společné domácnosti, než druhý, popř. ostatní členové společné domácnosti. Pokud tedy sama žalobkyně již v žalobě tvrdila, že se zůstavitelem žila 40 let před jeho smrtí, z toho 25 let ve společné domácnosti, nemohlo na úkor žalobkyně (nesprávně uvedeno na straně žalobkyně) vzniknout bezdůvodné obohacení („nemohl být naplněn v zažalovaném období žádný znak vymezující bezdůvodné obohacení“ ve smyslu §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle kterého bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 28 Co 64/2019, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 31.419,75 Kč k rukám advokáta JUDr. Mgr. Jiřího Johany. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud poukázal na to, co se v nejobecnějším slova smyslu chápe společnou domácností, a shodně s ním dovodil, že v tomto případě je nesporné již ze samotných tvrzení žalobkyně, že ona a zůstavitel takto spolu trvale žili na základě jejich dohody, jejíž součástí bylo ujednání, že zůstavitel bude hradit pouze režijní náklady na nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví a ona ponese ostatní výdaje spojené se zajištěním životních potřeb, včetně nákladů na publikaci dvou připravených knih. Smrtí zůstavitele došlo ke zrušení společného soužití a společného užívání bytu a lze si jen těžko představit, že by tímto způsobem přešla nějaká práva či povinnosti z uvedené dohody na právní nástupce zůstavitele, jestliže jejich obsahem bylo mimo jiné vzájemné soužití dvou subjektů. Dohodla-li se tedy žalobkyně se zůstavitelem na financování spotřeby, zejména potravin, toaletních potřeb, úklidových prostředků, pohonných hmot, krmiva pro zvířata apod., potom ukončením jejich soužití nemohlo dědicům vzniknout bezdůvodné obohacení za to, co žalobkyně, zůstavitel, případně D. R., spotřebovali. Požadavek žalobkyně tak nemá oporu v právních předpisech. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3890/2016, sp. zn. 28 Cdo 382/2012 a sp. zn. 22 Cdo 2655/98 nepovažoval odvolací soud za přiléhavý, neboť ta se týkají jednak investic peněžních prostředků osoby na opatření bytu, v němž spolu s jinou osobou žila, ačkoliv tento byt patřil pouze jednomu z nich, jednak vypořádání společného jmění bývalých manželů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení 1) neexistence společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele jako spotřebního společenství, resp. trvalého společenství, a 2) vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných na úkor žalobkyně , přičemž jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že „se odvolací soud svým rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. K předmětu sporu uvedla, že má za žalovanými, jakožto dědici po zůstaviteli Z. S., pohledávku „z titulu náhrady vynaložených nákladů souvisejících s chodem společné domácnosti žalobkyně, zůstavitele a paní D. R. a jiných nákladů vynaložených ve prospěch zůstavitele za období leden 2015 až červenec 2017“, že od roku 2009 všichni tři bydleli společně v nemovitosti zůstavitele, kam se přestěhovali z Prahy, aby se mohli věnovat společné literární tvorbě, že přibližně od roku 2012 se s zůstavitelem dohodla, že on bude hradit pouze režijní náklady na nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví a ona všechny ostatní výdaje spojené se zajištěním životných potřeb, aby zůstavitel mohl na svém účtu soustředit prostředky na vydání připravovaných knižních publikací vlastním nákladem. „Vzhledem k tomu, že zůstavitel nezanechal závěť a současně nebyl rozvedený, přihlásila se žalobkyně jako věřitel dne 19. 10. 2017 do dědického řízení se svojí pohledávkou ve výši 301.149 Kč z titulu náhrady vynaložených nákladů souvisejících s chodem domácnosti žalobkyně, zůstavitele a paní R., a jiných nákladů vynaložených ve prospěch zůstavitele za období leden 2015 až červenec 2017“, které bylo pravomocně ukončeno 29. 6. 2018. Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a namítá, že „v případě žalobkyně a zůstavitele se nemohlo jednat o spotřební společenství“, protože ona i zůstavitel hospodařili se svými příjmy odděleně, když každý z nich měl svůj bankovní účet a byl výlučným vlastníkem hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti, že jejich společné soužití mělo v roce 2015 charakter podobný společnému nájmu bytu a že z důvodu připravované knižní trilogie (z níž vyšel první díl) se dohodli, že zůstavitel bude za účelem její publikace ukládat finanční prostředky a že po vydání všech knih se finančně vypořádají, k čemuž již vzhledem k zdravotnímu stavu a skonu S. nedošlo, „takže finanční vypořádání zůstavitele a žalobkyně tak zůstalo nevyřešeno“. Podle názoru dovolatelky nelze na danou věc aplikovat judikaturní závěry týkající se společné domácnosti, kterou citovala, a dále uvedla, že „v návaznosti na to neobstojí ani právní hodnocení odvolacího soudu ohledně neexistence bezdůvodného obohacení, když za uvedených skutkových okolností na straně zůstavitele bezdůvodné obohacení bezpochyby vzniklo“; žalovaní jako dědici zůstavitele se tak na její úkor bez spravedlivého důvodu obohatili, a to z právního důvodu, který odpadl (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1037/2016), když „došlo ke zrušení dohody o finančním vypořádání žalobkyně a zůstavitele, a to nejdřív smrtí zůstavitele a nejpozději konkludentním jednáním dědiců zůstavitele, kteří se nechtěli na finančním vypořádání dále angažovat“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovolání (jež posoudil podle jeho obsahu) rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k uzavření tvrzené dohody žalobkyně a zůstavitele mělo dojít v roce 2012 (tedy před 1. 1. 2014).
Společnou domácností ve smyslu §115 obč. zák., jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné pod č. 12/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura číslo 3, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, a ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2137/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009), se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech. Jde o spotřební společenství trvalé povahy , a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat. Není třeba, aby všichni příslušníci takové domácnosti přispívali na společné potřeby pouze finančně a stejnou měrou (příslušníci domácnosti budou přispívat na domácnost podle svých možností i vůle). Není ani vyloučeno, že si příslušníci domácnosti část svých prostředků ponechají jen pro vlastní osobní spotřebu (srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459 Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 629).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v závěru, že žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, za něž by měli odpovídat žalovaní jakožto dědicové po zůstaviteli, nelze vyhovět, neboť nemá oporu v právních předpisech. Odvolací soud, byť poněkud stručně, uvedl, že již ze samotných tvrzení žalobkyně je nesporné, že ona a zůstavitel spolu trvale žili ve společné domácnosti ( v odvolání žalobkyně též uvedla, že pečovala o společnou domácnost ) na základě dohody, jejíž součástí bylo ujednání, že zůstavitel bude hradit pouze režijní náklady na nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví a ona ponese ostatní výdaje spojené se zajištěním životních potřeb, včetně nákladů na publikaci dvou připravovaných knih, a že si lze jen těžko představit, že by na základě této dohody přešla smrtí zůstavitele nějaká práva či povinnosti na jeho právní nástupce z titulu bezdůvodného obohacení za to, co žalobkyně, zůstavitel, případně D. R., spotřebovali.
Nelze ovšem přehlédnout, jak se z obsahu spisu podává, že žalobkyně již před soudem prvního stupně tvrdila (stejně jako v dovolání), že součástí dohody, kterou se zůstavitelem v roce 2012 uzavřela, byl i jeho závazek, že po vydání připravovaných knih zůstavitelem, se s ní zůstavitel finančně vypořádá (viz též protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 11. 2018, z něhož vyplývá tvrzení žalobkyně, že k finančnímu vypořádání mělo dojít po tom, co bude vydána celá trilogie knih). Z toho by vyplývalo, že dřívější vedení společné domácnosti žalobkyní a zůstavitelem v jeho obytné chatě (kam se žalobkyně, zůstavitel a paní R. přestěhovali v roce 2009, jak žalobkyně tvrdí) bylo ve způsobu hospodaření od roku 2012 modifikováno právě předmětnou dohodou žalobkyně a zůstavitele, podle níž žalobkyně ponese výdaje spojené se zajištěním životních potřeb, tj. náklady na potraviny, toaletní potřeby, úklidové prostředky, pohonné hmoty, krmiva pro zvířata apod., včetně nákladů na publikaci dvou připravených knih, a zůstavitel bude hradit pouze režijní náklady na nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví a celý zbytek starobního důchodu bude ukládat na bankovní účet a že po vydání trilogie knih se s žalobkyní finančně vypořádá; toto naposledy uvedené tvrzení žalobkyně soudy obou stupňů zřejmě přehlédly.
Tvrdí-li žalobkyně, že podle dohody uzavřené se zůstavitelem v roce 2012 se s ní měl zůstavitel finančně vypořádat po tom, co bude vydána celá trilogie knih, pak tento jeho závazek (povinnost) ve vztahu k žalobkyni byl vázán na splnění odkládací podmínky (§36 odst. 2 věta první obč. zák.), tj. že zůstavitel vydá trilogii připravovaných knih. Jinak řečeno, mezi žalobkyní a zůstavitelem vznikl uzavřením předmětné dohody závazkový právní vztah, jehož účinnost, pokud jde o právo žalobkyně na finanční vypořádání za to, že v roce 2015 hradila jí specifikované výdaje spojené se zajištěním životních potřeb svých a zůstavitele (z nichž požaduje jednu polovinu), bylo vázáno na splnění odkládací podmínky, tj. že zůstavitel vydá celou trilogii připravovaných knih. Současně ovšem žalobkyně tvrdí, že zůstavitel z připravované trilogie knih vydal před jeho úmrtím jen jednu knihu, přičemž finanční vypořádání požaduje po jeho dědicích.
Jestliže za života zůstavitele nedošlo k vydání celé připravované trilogie knih, bylo namístě zodpovědět otázku, zda s ohledem na charakter převzatého závazku mu vznikl dluh vůči žalobkyni, který mohl přejít na jeho dědice.
Obecně platí, že práva a povinnosti vyplývající ze závazkových právních vztahů zásadně nezanikají smrtí oprávněné či povinné osoby, nýbrž přecházejí na jejich právní nástupce. Zanikají pouze ta práva a ty povinnosti, jež jsou vázány svým trváním na určitou osobu, přičemž tato vázanost vyplývá buď z dohody účastníků právního vztahu, ze zákona, nebo z vlastní povahy a účelu závazku (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2940/2009, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1017/2010, a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1039/2011).
Za povinnost, jejímž předmětem je plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem, se přitom považuje závazek, jehož splnění závisí na osobních vlastnostech či schopnostech dlužníka (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2321). Takovým typickým příkladem uváděným v komentářové literatuře je závazek zhotovit umělecké dílo, napsat vědeckou publikaci nebo provést jiný výkon vázaný výlučně na schopnosti zůstavitele. Zda má být plnění provedeno osobně dlužníkem, přitom může být stanoveno zákonem, smlouvou, může to však vyplývat i z okolností konkrétního případu (zejména z předmětu a povahy plnění a dále z důvodů, pro které byl takový závazek sjednán právě s původním dlužníkem) - srov. Josef Fiala, Milan Kindl a kolektiv Občanský zákoník, Komentář a. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1692.
Jak žalobkyně v dané věci tvrdí, měl zůstavitel na základě dohody, kterou s ní v roce 2012 uzavřel, v úmyslu se s ní finančně vypořádat za to, že ona ponese náklady spojené se zajištěním životních potřeb svých a zůstavitele, (jen) tehdy, pokud on vydá celou trilogii připravovaných knih. Jestliže se tak za jeho života nestalo, pak se zřetelem k obsahu závazku jde o situaci, kdy odkládací podmínku (vydání celé trilogie připravovaných knih) měl splnit jen zůstavitel. Nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný závazek zůstavitele obsažený v předmětné dohodě již účinnosti nenabude. S ohledem na osobní charakter tohoto závazku zůstavitele, tudíž povinnost k finančnímu vypořádání se s žalobkyní - dohodnutá pro případ vydání celé trilogie připravovaných knih - na žalované podle §579 odst. 1 obč. zák. nepřešla, neboť v okamžiku smrti zůstavitele neexistoval dluh zůstavitele z titulu finančního vypořádání se s žalobkyní, za který by žalovaní podle §470 odst. 1 obč. zák. odpovídali - srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2940/2009 (a to bez ohledu na to, zda žalobkyně se zůstavitelem v roce 2015 vedli či nevedli společnou domácnost, jak ji charakterizuje citovaná judikatura soudů), když do své smrti vydal jen jednu knihu z připravované trilogie. Dovolatelka se tudíž mýlí, má-li za to, že „na straně zůstavitele bezdůvodné obohacení bezpochyby vzniklo“ a že „žalovaní jako dědici zůstavitele se tak na její úkor bez spravedlivého důvodu obohatili… z právního důvodu, který odpadl“.
Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, a ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1037/2016, je nepřípadný, neboť řeší skutkově zcela rozdílné situace.
Protože žádná z dovolatelkou uplatněných námitek nepředstavuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (byť odůvodnění zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu není zcela výstižné, avšak jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, jak byl dovolacím soudem vysloven, by nemohlo vést k jinému výsledku, když ze shora uvedeného je zřejmé, že podaná žaloba žalobkyně nemůže být úspěšná).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy žalobcům žádné účelně vynaložené náklady tohoto řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu