ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3152.2018.4
8 Cdo 3152/2018-423
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , IČ 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 6.643.450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 251/2008, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 30 Co 430/2017-335, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 30 Co 430/2017-335, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 30 C 251/2008-262, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.034.000 Kč s příslušenstvím, čímž nahradil ve výroku specifikovaná rozhodnutí Ministerstva a ministra financí, ve zbylém rozsahu, tj. v částce 5.609.450 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně se věcí zabýval poté, co byl jeho předchozí rozsudek společně s navazujícími rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14. Znovu tak rozhodl o nároku žalobkyně, jež se domáhala odškodnění za nemovitý majetek, který zanechala její babička na území Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti s jejím postoupením Svazu sovětských socialistických republik. V roce 2008 vydalo Ministerstvo financí na žádost žalobkyně rozhodnutí, kterým ji náhradu nepřiznalo, poněvadž nesplňuje podmínky stanovené zákonem č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“), a §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 159/1959 Ú. l.“). Obvodní soud vázán právním názorem Ústavního soudu neaplikoval zjevně diskriminační ustanovení §3 písm. b) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., jež protiústavně preferovalo socialistické či družstevní vlastnictví. Shledal, že žalobkyni náleží nárok na požadovanou náhradu. Při určování její výše, vyšed z hodnoty nemovitého majetku, tak jak byla vyčíslena v přihlášce, přepočtené poměrem 5:1 podle §4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. a vynásobené koeficientem 10 podle §7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), s úmyslem přiblížit poskytované odškodnění cenové hladině současnosti dospěl k částce 1.034.000 Kč, již společně s příslušenstvím žalobkyni přiznal. Dodal zároveň, že nemohlo dojít k promlčení práva žalobkyně, bylo-li správní řízení ukončeno až rozhodnutími Ministerstva a ministra financí v tomto soudním řízení napadenými.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 30 Co 430/2017-335, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 2.000.000 Kč, čímž nahradil rozhodnutí Ministerstva a ministra financí, jinak (ohledně částky 4.643.450 Kč a úroku z prodlení ve výši 3 % z částky 6.643.450 Kč) žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Po rekapitulaci mechanismu odškodňování dle shora zmíněných předpisů se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně stran existence nároku žalobkyně na náhradu za zanechaný majetek na Zakarpatské Ukrajině, jakož i se závěrem o nepromlčení jemu korespondujícího práva. Popsaný nárok dovozoval ústavně konformním výkladem historických restitučních norem (zákona č. 42/1958 Sb. a předpisů jej provádějících). Veden úmyslem stanovit aktuálním poměrům adekvátní náhradu, již by nemohla představovat částka vypočtená striktní aplikací řečených zákonů, postupoval v intencích §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně vyšel z obnosu uvedeného právní předchůdkyní žalobkyně v přihlášce (517.000 Kč), a maje na zřeteli změnu poměrů v čase, považoval za sledující spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky, bude-li zmíněná částka vynásobena koeficientem 10 (odkázav na přiměřenou aplikaci §7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb.) a současně omezena maximální sumou 2.000.000 Kč, obdobně, jako stanoví úprava v §7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb. Naopak opodstatněným neshledal nárok žalobkyně na úroky z prodlení, neboť byl-li nárok žalobkyně na náhradu (mj. i v konkrétní výši) konstituován až rozhodnutím v aktuálním řízení, nemohla se žalovaná ocitnout v prodlení s její výplatou.
Uvedené rozhodnutí napadly dovoláním žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně má své dovolání za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., předkládajíc k posouzení otázky v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešené. Za ně považuje způsob určení náhrady dle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., jakož i problematiku prodlení žalované s její výplatou. Nesouhlasí s výpočtem provedeným soudem odvolacím, prosazujíc vynásobení v přihlášce uvedené částky koeficientem 12,85. Brojí rovněž proti užití maximálního limitu 2.000.000 Kč, jež označuje za nepřijatelnou analogii odporující závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2610/14, jíž by nadto docházelo k nepřípustné diskriminaci vlastníků půdy o větší výměře oproti majitelům pozemků menších. Prosazujíc svůj nárok na úroky z prodlení uvádí, že tyto jí náleží od okamžiku platnosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. 19. 3. 1992). Názor odvolacího soudu vylučující prodlení žalované před okamžikem vyčíslení náhrady, jež žalobkyni přísluší, označuje za ojedinělý. V závěru poukazuje na odlišná řízení řešící rovněž problematiku určení výše náhrady skrze úvahu soudu (jmenuje mimo jiné řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 300/2017). Samostatnou argumentaci pak uplatňuje též proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Konečně navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude změněn i rozsudek soudu prvního stupně a žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.
K rekapitulovanému dovolání se vyjádřila žalovaná, odmítajíc jakýkoliv nárok žalobkyně na náhradu za předmětný majetek. Mimořádný opravný prostředek jí uplatněný navrhla zamítnout.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním též žalovaná, domnívajíc se, že je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky existence nároku žalobkyně na vydání odškodnění, jakož i problematiky promlčení práva jemu odpovídajícího odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, eventuálně založil své rozhodnutí na otázkách, jež doposud nebyly dovolacím soudem řešeny. Žalovaná akcentuje, že nárok žalobkyně na odškodnění není vůbec dán, poněvadž na jí popisovanou situaci nedopadá žádný z porevolučních restitučních předpisů. Vyzdvihujíc jejich speciální charakter, představují-li ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu komplexní úpravu řešící náhradu majetkových křivd z doby před rokem 1989, odmítá přiznání kompenzace mimo rámec jimi stanovený. Takový postup označuje za nepřípustné obcházení restitučních předpisů popírající jejich smysl zamýšlený zákonodárcem, jenž způsob náhrady zvolil skrze toliko částečné zmírnění učiněných křivd. S odkazem na judikaturu řešící problematiku nároků podle poválečných dekretů presidenta, dovolávajíc se její analogické aplikace, připomíná, že nepamatují-li restituční předpisy na náhradu žádanou žalobkyní, nelze jí tuto přiznat podle předchozí právní úpravy. Vedle řečeného právo žalobkyně pokládá za promlčené, poukazujíc na její nečinnost v období po roce 1990, v němž měla příležitost se náhrady domáhat. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3964/14, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů všech instancí v nynějším sporu, označuje za anomálii v jeho judikatuře, která již byla překonána. Brojí i proti konečné výši náhrady, odmítajíc analogické užití zákona č. 212/2009 Sb. a prosazujíc postup striktně sledující pravidla zakotvená v §4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. Nesouhlas vyjadřuje i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož bylo správní řízení zahájeno již podáním přihlášky k soupisu. Dovozuje naopak, že takové podání nemělo účinky, jež by bylo lze spojovat se zahájením správního řízení, které proto nemohlo probíhat do současnosti. Neztotožňuje se ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Závěrem tudíž navrhuje zrušení naříkané části rozsudku odvolacího soudu, eventuálně též odpovídající pasáže rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci v daném rozsahu příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně vyjádřila své přesvědčení o nedůvodnosti dovolání žalované, pročež je navrhla zamítnout.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými či jednajícími podle §241 odst. 1, resp. odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze považovat za přípustná, neboť v řešení otázky stanovení výše náhrady odvolací soud nesledoval korektně rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
K problematice náhrady za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti s postoupením území SSSR se judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu již několikrát vyjádřila (viz rozhodnutí dále citovaná), přičemž z jejích závěrů lze vycházet i v nyní projednávaném sporu. Úpravu odškodnění subjektů, jež předvídaným způsobem pozbyly své vlastnictví, obsahuje několik souběžně působících právních předpisů: 1. Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině sjednaná dne 29. 6. 1945 (uveřejněná pod č. 186/1946 Sb.), spolu s Dohodou mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o konečném vypořádání majetkových a finančních otázek, souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, sjednanou dne 6. 7. 1957 a uveřejněnou pod č. 1/1958 Sb., 2. zákon č. 42/1958 Sb., 3. vyhláška č. 43/1959 Ú. l., o přihlášení k náhradě za majetky zanechané na Zakarpatské Ukrajině podle zákona č. 42/1958 Sb., 4. vyhláška č. 159/1959 Ú. l. a 5. zákon č. 212/2009 Sb. Jmenované předpisy, byť se od sebe liší mírou obecnosti, okruhem oprávněných osob i vymezením rozsahu odškodňovaného majetku, spojuje jejich účel, jímž je snaha o napravení, resp. zmírnění majetkových křivd z minulosti. Jedná se tedy o zákony restituční. Uvedené dovodil Ústavní soud ve svých rozhodnutích, v nichž artikuloval závěr, podle něhož se v případě zákona č. 42/1958 Sb., včetně jej provádějících předpisů, a zákona č. 212/2009 Sb. jedná o souběh, popřípadě konkurenci dvou restitučních předpisů, z nichž každý rozdílně stanoví předpoklady pro své uplatnění, a nikoliv o vztah restitučního zákona a obecné právní úpravy (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14).
Uplatnila-li pak žalobkyně svůj nárok podle zákona č. 42/1958 Sb., a domáhá-li se ho nyní v řízení podle části páté o. s. ř., požadujíc přezkum, eventuálně nahrazení rozhodnutí správního orgánu, nebrání projednání její žaloby v původním režimu ani později účinný zákon č. 212/2009 Sb., ani čl. II. zákona č. 121/2012 Sb., jímž byl prve zmíněný novelizován. Vzájemná konkurence řečených předpisů, respektive situace dožadovala-li by se oprávněná osoba svých nároků podle obou zákonů, je vyřešena v §7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., jenž při stanovení výše poskytované náhrady pamatuje na reflexi částky vyplacené na základě dosavadních právních předpisů. I nadále tak soud bude postupovat v intencích zákona č. 42/1958 Sb., jejž je třeba vzhledem k toliko formální právní kontinuitě státu s předchozími právními a politickými systémy pro jeho historický původ vykládat způsobem zachovávajícím zásady materiálního státu a sledujícím aktuální konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Vylíčené vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14, jímž zrušil ve věci dříve vydaná rozhodnutí soudů nižších stupňů, artikuluje přitom právní názor, kterým jsou tyto napříště vázány.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování ústavněprávního závěru, tj. nosných důvodů rozhodnutí, vysloveného v předchozím nálezu v téže věci (tedy nerespektování kasační závaznosti ratia decidendi předchozího nálezu) představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1012/10, či jeho usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1063/16, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14). Již s ohledem na vázanost obecných soudů nosnými důvody kasačního nálezu v aktuálně řešené věci, v němž Ústavní soud nevyloučil nárok žalobkyně na náhradu za majetek její babičky zanechaný na území Podkarpatské Rusi, naopak poukázal na kontinuitu právních předpisů, jež žalobkyní prosazovaný nárok zakládají, proto neobstojí námitky žalované odmítající zcela oprávnění žalobkyně domáhat se kompenzace za majetek její právní předchůdkyně, nepamatoval-li na ni porevoluční zákonodárce (obdobně k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017).
Na tomto místě se jeví patřičným upozornit na odlišnost nynějšího sporu (odškodnění za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny) od situací, v nichž se osoby domáhají jiných nároků. Zejména v případě požadavků opírajících se o poválečné předpisy souvisí jejich neúspěch nezřídka kdy s náhledem konstantní judikatury Nejvyššího soudu aprobované rovněž ze strany Ústavního soudu založené na tom, že skrze systém restitučních předpisů zákonodárce zřetelně formuloval svůj záměr napravit pouze některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, i jeho shora citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 300/2017, jakož též v nich vzpomínaná usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17, ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3549/16, či ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 265/17). Pro naznačenou diferenci mezi zmíněnými žádostmi tedy nejsou popsané závěry judikatury (na něž odkazuje rovněž žalovaná) s to zvrátit shora rekapitulovaný názor o kontinuitě nároku žalobkyně podle zákona č. 42/1958 Sb. ve spojení s jej provádějícími předpisy vyřčený ve vztahu k aktuálně projednávanému sporu a s ním související právo žalobkyně domáhat se jeho prosazení.
Dovolání lze považovat za přípustná stran otázky stanovení výše odškodnění, jež žalobkyni náleží, poněvadž v tomto směru se napadené rozhodnutí svým řešením odklání od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Jak bylo naznačeno výše, jsou i v daném případě aktuální a aplikovatelné konstantní teze judikatury dovolacího i Ústavního soudu, podle nichž se v rámci restitučních řízení neodškodňují veškeré majetkové křivdy z minulosti, nýbrž se jedná toliko o vůlí právotvůrce limitované zmírnění některých z nich. Jaké újmy a v jakém rozsahu budou reparovány, je pak rozhodnutím zákonodárce, tedy je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek bude k odškodnění oprávněných osob přistupováno (k tomu kromě shora citovaných viz blíže také usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2633/2017). Obdobně tudíž i v nynější věci relevantní restituční předpisy stanoví mechanismus určení výše náhrady, jejž je třeba následovat za současného ústavně konformního výkladu norem, v nichž je obsažen. Zejména je nezbytné se vyvarovat aplikace diskriminačního ustanovení §3 písm. b) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., jak závazně vyložil Ústavní soud ve shora vzpomínaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14. Uvedené ovšem nelze chápat tak, že by oprávněné osobě náležela náhrada v plné výši, stanoví-li příslušný právní předpis její limitaci (viz především již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1482/2018). Zcela korektním pak není možné shledat ani náhled odvolacího soudu analogicky aplikujícího pravidla zákona č. 212/2009 Sb. a rezignujícího na regule dříve účinného zákona. Byť jsou úvahy městského soudu nepochybně vedeny správným úmyslem poskytnutí přiměřeného a změnu cen reflektujícího odškodnění, které by slovy konstantní rozhodovací praxe nemělo mít pouze symbolický význam (k tomu viz např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 300/2017, a dále jeho rozsudek ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017, i v něm odkazovaná rozhodnutí), nelze jím zvolené užití norem jiného restitučního zákona (konkrétně §7 odst. 2 a 5 zákona č. 212/2009 Sb.) aprobovat, nota bene nepředcházelo-li mu prověření naplnění předpokladů tímto právním předpisem vymezených, neboť takový postup není možné označit za učiněný v limitech daných soudu zákonodárcem, ač i zde platí, že konkrétní způsob modifikace výše restituční náhrady tak, aby nebyla jen symbolická, se bude vždy odvíjet od individuálních okolností věci, pročež je řešení této otázky namístě ponechat v rukou soudů nižších stupňů a z pozice Nejvyššího soudu do něho zasahovat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti (blíže viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 300/2017). Byť odůvodnění analogického užití zmíněných norem například v rámci úvahy soudu ve smyslu §136 o. s. ř. nelze zcela vyloučit, není možné spojit je, jak již bylo výše zdůrazněno, současně s rezignací na použití pro kauzu rozhodných pravidel (zde §4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.), přičemž při zvolení určitého způsobu výpočtu náhrady je nutné mít na paměti, aby výsledná částka korespondovala s částkami přiznanými v obdobných sporech, k čemuž však v posuzované věci zjevně nedošlo (k tomu srovnej namátkou přiznanou náhradu v již vícekrát zmíněném sporu vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 300/2017).
Jak bylo ostatně výše připomenuto, zákon č. 42/1958 Sb. a zákon č. 212/2009 Sb. vymezují předpoklady pro svou aplikaci odlišně. Posléze zmíněný předpis pak mimo jiné limituje okruh oprávněných osob i ve vztahu k dědicům původních majitelů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010). Vedle původních vlastníků majetku zanechaného na území Zakarpatské Ukrajiny, jejich manželů a dětí (srov. §3 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb.), se ve smyslu novely citovaného předpisu zákonem č. 364/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb., mohou náhrady domáhat též vnuci původních vlastníků za předpokladu předchozího uplatnění nároku jejich právními předchůdci (viz §3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb.). K podrobnostem legislativního procesu a vůli zákonodárce rozšiřovat okruh oprávněných subjektů srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1482/2018. Není-li pak nepochybné (přičemž ze spisu se nepodává, že by rodiče žalobkyně uplatnili nárok ve smyslu posledně jmenovaného zákona, a dokonce i v kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 Ústavní soud konstatuje, že u stěžovatelky, nynější žalobkyně, nepřichází postup dle zákona č. 212/2009 Sb. v úvahu), splňuje-li daná osoba zákonem předvídané podmínky, nelze aplikaci pravidel řečeného zákona považovat jako postup konformní s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí shora citovaná).
K výši kompenzace je vhodným dále dodat, že ani v žalobkyní poukazovaném řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 300/2017 nebyl jí preferovaný způsob výpočtu aprobován. Ve jmenovaném skutkově obdobném případě dovolací soud nepovažoval za nepřiměřený úsudek odvolacího soudu (nynější žalobkyní kritizovaný) stran kalkulace náhrady, jenž ovšem korigoval přístup soudu prvního stupně a neopomněl cenu předloženou v přihlášce přepočíst v poměru 5:1, následně pak vynásobit patřičným koeficientem, což odpovídá spíše úvaze obvodního soudu v aktuálním sporu. Konečná soudně přiznaná částka tak nebyla pouhým výsledkem násobení v přihlášce uvedené sumy činitelem 12,85, jak prosazuje žalobkyně.
Za nepřiléhavé lze označit také námitky žalované ve vztahu k promlčení práva žalobkyně, byla-li kontinuita správního řízení završeného až v nynějším soudním řízení zpochybňovaným rozhodnutím konstatována jak nalézacími soudy, tak Ústavním soudem v jeho kasačním nálezu, či jiných rozhodnutích v obdobných věcech (k tomu viz zejména zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3964/14, či rovněž opakovaně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 300/2017, a v něm odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).
Pokud jde o žalobkyní požadované příslušenství pohledávky, je nutné odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou například jeho rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, z něhož vyplývá nemožnost přiznání takového nároku soudem, nebyl-li již předtím uplatněn před správním orgánem.
K dovolací argumentaci obou účastnic vznesené proti výroku o náhradě nákladů řízení jeví se v aktuální procesní situaci nadbytečným čehokoliv dodávat [nadto dovolání je podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 proti rozhodnutím v části týkající se zmíněných výroků objektivně nepřípustné – viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], poněvadž pro svou akcesorickou povahu sdílí osud výroku, na němž je závislý.
S ohledem na popsanou ne zcela korektní úvahu vtělenou do rozsudku odvolacího soudu, jež odporuje dosavadním názorům zastávaným rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přikročil dovolací soud ve smyslu §243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku městského soudu ve výroku o věci samé i závislém výroku nákladovém a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, a §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu