ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3201.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3201/2018-642
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Š. H. , nar. XY, bytem XY, b) B. M. , nar. XY, bytem XY, a c) L. R. , nar. XY, bytem XY, všech zastoupených Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 104/2008, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2017, č. j. 53 Co 353/2016-571, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 5. 5. 2016, č. j. 5 C 104/2008-539, zamítl návrh žalobců na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 104/2008 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Co 313/2013 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky včetně vedlejšího účastníka (výroky II. a III.). Nevyhověl tak návrhu žalobců na obnovu zmiňovaného řízení, jíž se domáhali s poukazem na skutečnost, že důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení zamítnuta (nedostatek pasivní věcné legitimace žalované), odpadl. Vlastníkem pozemku, jenž byl předmětem původního sporu, se totiž podle §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v důsledku smrti J. K. ve spojení s tím, že všichni doposud zjištění dědici dědictví po něm odmítli, stala opět Česká republika. Dle obvodního soudu, byť byla žaloba na obnovu řízení podána včas před uplynutím tří měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu v původním řízení (viz §233 odst. 1, část věty za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), nebyly splněny podmínky pro její povolení, poněvadž žalobci nové okolnosti mohli uplatnit již v řízení před odvolacím soudem, nadto dědické řízení po J. K., na něž odkazují, nebylo v době rozhodování obvodního soudu pravomocně skončeno. Dále konstatoval, že obnova řízení se může týkat pouze skutečností, které existovaly už v době původního řízení, což rovněž není v posuzovaném případě splněno. Z vyřčených důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobců přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 13. 3. 2017, č. j. 53 Co 353/2016-571, ve výrocích I. a II. potvrdil, změnil ve výroku III. tak, že se vedlejšímu účastníku na straně žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud přisvědčil soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že žalobci, jakožto zainteresované osoby ve smyslu §44 odst. 2 o. s. ř., mohli využít možnosti nahlédnout do dědického spisu a rozhodné okolnosti zjistit již v průběhu původního řízení. Za správný považoval názor soudu prvního stupně, podle něhož skutečnosti spojené s vypořádáním dědictví po J. K. ještě nenastaly, nebylo-li dědické řízení pravomocně skončeno. Nemohou-li tedy prokázaná fakta prozatím přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, bylo korektním jejich návrh zamítnout, pročež naříkané usnesení potvrdil.
Proti uvedenému rozhodnutí brojí dovoláním žalobci, majíce za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejprve zpochybňují názor odvolacího soudu stran nezbytné bdělosti žalobců, již dbajíce svých práv, měli dle jeho názoru v průběhu původního řízení před odvolacím soudem využít možnosti nahlédnutí do dědického spisu týkajícího se J. K., čímž by vědomost o nyní akcentovaných skutečnostech získali ještě před vyhlášením rozsudku. Namítají, že zásada vigilantibus iura scripta sunt byla odvolacím soudem uplatněna zdravému rozumu odporujícím způsobem (poukazují přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2732/15 a sp. zn. Pl. ÚS 13/15). Rovněž sporují úsudek o neexistenci důvodu obnovy, nedošlo-li k pravomocnému skončení dědického řízení, domnívajíce se, že po povolení obnovy měl by soud přistoupit k přerušení řízení do rozhodnutí o dědictví. Závěrem dodávají, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li důkaz dědickým spisem. Považujíce usnesení za vnitřně rozporné, navrhují jeho kasaci, jakož i zrušení usnesení obvodního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se nesouhlasně vyjádřili jak vedlejší účastník na straně žalované, tak sama žalovaná. Oba předně artikulovali výhrady k dodržení formálních náležitostí mimořádného opravného prostředku, žalovaná pak poukázala na absenci důvodů pro obnovu řízení a shodně navrhli dovolání žalobců odmítnout, resp. zamítnout. Na obě podání reagovali žalobci replikami.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho náležitostmi a přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání předestřít, které z tam vyjmenovaných hledisek považuje za naplněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu řečeného ustanovení nebo jeho části (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2579/2013, ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1610/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3845/2015, dále viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, body 16 až 19, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3778/16, bod 11, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3/17, bod 6).
V aktuálně řešeném sporu spočívá ve vztahu k žalobcům negativní rozhodnutí odvolacího soudu na dvou relativně samostatných důvodech, přičemž pro oba (skutečnost, že námitku probíhajícího dědického řízení, v němž existuje eventualita, že majetek, jenž je jeho předmětem, připadne státu, mohli žalobci uplatnit již v průběhu původního řízení před odvolacím soudem; neexistence důvodu pro obnovu řízení, nebylo-li odkazované dědické řízení doposud pravomocně skončeno, a není tedy na jisto postaveno vlastnické právo České republiky k dotčenému pozemku) z nich přistoupil k zamítnutí jejich návrhu (respektive potvrzení zamítavého usnesení soudu prvního stupně). Dovolatelé, byť se ve svém podání dotýkají obou zmiňovaných otázek, nedostávají shora nastíněnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání minimálně ve vztahu ke druhé jmenované problematice, neuvádějí-li judikaturu, s níž by byl závěr odvolacího soudu v tomto směru v rozporu, neformulují-li otázku, jejíž řešení by rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neobsahovala, či k němu přistupovala odlišně, nebo již by bylo oproti dosavadnímu náhledu potřeba posuzovat jinak.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z nich nebylo dovoláním řádně zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Příčinou řečeného je vázanost dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, který z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí prověřovat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek pak za naznačeného stavu není s to ovlivnit výsledek sporu, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5732/2017, a v něm citovanou judikaturu, či také např. usnesení téhož soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
Za vymezení přípustnosti snad lze považovat odkazy dovolatelů na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce užití zásady, dle níž práva náleží bdělým, ovšem ani úspěšné zpochybnění naznačené úvahy odvolacího soudu (vyžadující po žalobcích aktivitu v podobě nahlédnutí do spisu v dědickém řízení po J. K.) by nemohlo, vzhledem ke shora vylíčenému, zapříčinit zdar uplatněného mimořádného prostředku, pročež se Nejvyšší soud předestřenou problematikou pro zjevnou nadbytečnost takového teoretického rozboru bez možnosti vlivu na konečný výsledek řízení nezabýval.
S ohledem na shora popsané tedy Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobců coby nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.) odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšné žalované i vedlejšímu účastníku na její straně v souvislosti se zastoupením advokáty náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům dotčených účastníků je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u hlavního města Prahy, jakož i u státu je možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení ke kvalifikovanému hájení jejich rozhodnutí, práv a zájmů, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících takové zastoupení (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, judikaturu zde odkazovanou, jakož i ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3318/2017, a jeho rozsudek ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1109/2013).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu