ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.346.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 346/2019-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Markem Andráškem, LLM, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 66/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 61 Co 239/2018-379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Marka Andráška, LLM, advokáta se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 14 C 66/2017-357, určil, že pozemky XY a XY v katastrálním území XY, obci XY, které ve smyslu §11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), nelze vydat, jsou ke dni přechodu na stát, tj. ke dni 12. 11. 1969, v celé rozloze pozemky určenými pro stavbu na území XY s cenou 250,- Kč za 1m 2 dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále „cenový předpis“ (výrok I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok II.). Žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálních územích XY zamítl (výrok III.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 54.208,- Kč (výrok IV.) a České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na nezálohovaných nákladech státu – znalečném částku 1.050,- Kč (výrok V.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 61 Co 239/2018-379, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.796,73 Kč k rukám Mgr. Diany Koťové, advokátky (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce žalovanou a pro dlouhodobou nedostatečnost veřejných nabídek, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních pozemků [vyjma nárokovaných pozemků v katastrálních územích XY, u nichž bylo prokázáno, že jsou zastavěny či určeny k zastavění veřejně prospěšnými stavbami, což dle ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), brání jejich převodu jako náhradních pozemků žalobci]. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, přestože byly v době přechodu na stát vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, jelikož byly vykupovány za účelem výstavby sídliště Bohnice, výstavba sídliště byla naplánovaná v podrobném územním plánu a návrh územního rozhodnutí o umístění stavby na předmětných pozemcích byl zveřejněn k podávání připomínek před uzavřením kupní smlouvy, jíž byly dané pozemky převedeny na stát, přičemž výstavba na odňatých pozemcích byla v relativně krátkém horizontu skutečně realizována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), jakož i od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/2012, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz . Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a nečinnost, liknavost či svévole na straně státu. Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Odvolacímu soudu také vytkla, že porušil právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce označil dovolání za nepřípustné. Upozornil rovněž, že žalovaná v přímém rozporu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou sama odkazuje, rigidně ulpívá na vydání územního rozhodnutí pro určení charakteru původních pozemků, z nichž je dovozován restituční nárok žalobce. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 11. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 849/2018).
Rozhodnutí odvolacího soudu zcela koresponduje shora citované judikatuře,
měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobce (restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až v roce 2013), ale vzal-li v úvahu též další okolnosti případu (uspokojování nároku ztížené nesprávným oceněním žalobci odňatých pozemků, znemožnění účasti žalobce ve veřejných nabídkách v plném rozsahu jeho restitučního nároku, dlouhodobá nedostatečnost veřejných nabídek), jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý. Odvolací soud tudíž zcela v souladu s nastíněnou rozhodovací praxí dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícímu jeho restitučnímu nároku.
Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je založen na závěru, že oprávněná osoba může svůj nárok na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a to již proto, že bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16.
Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobce, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 cenového předpisu), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017).
Otázka, zda měly dané pozemky charakter pozemků stavebních či zemědělských, je zásadně otázkou skutkovou, nikoliv právní, a jejím prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015). Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem bezprostřední realizace výstavby sídliště, nijak se tím od výše uvedené judikatury neodchýlil.
Přiléhavost postrádá poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud – s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí; k interpretaci restitučních předpisů (založené na principu ex favore restitutionis ) lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu – obecně – odkázat také například na nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33, nebo nálezy ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněné tamtéž ve svazku 65, pod čísly 73 a 125. Sluší se uvést, že odvolací soud se nijak nezpronevěřil obecnému závěru obsaženému v citovaných nálezech Ústavního soudu, a to, že restituční proces zajisté směřuje k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Za lichý je dále v této souvislosti třeba označit poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, pro rozdíl ve skutkových okolnostech tehdejšího sporu, v němž k okamžiku odnětí pozemků nebylo možné dostatečně spolehlivě uzavřít, že k jejich zastavění opravdu dojde, a nyní projednávané věci, v níž obdobné specifické aspekty v průběhu řízení najevo nevyšly. Jeví se ovšem vhodným upozornit, že i toto dovolatelkou zmiňované rozhodnutí se rovněž v obecné rovině hlásí k výše popsané judikatorní praxi dovolacího soudu týkající se oceňování restitučních nároků.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, taktéž přípustnost dovolání založit nemůže, a to již proto, že ohledně ní neuplatnila žádnou dovolací argumentaci (z obsahu dovolání se nepodává, v jakém směru mělo k porušení tohoto práva dojít), přičemž rovněž nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu