ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3533.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3533/2018-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , IČ 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1. Zemědělské společnosti Dobříš, spol. s r.o. , IČ 475 35 156, se sídlem v Dobříši, Příbramská 506, zastoupené JUDr. Vladimírem Skalickým, advokátem se sídlem v Příbrami, Dlouhá 138, a 2. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně první žalované obce Borotice , IČ 002 41 962, se sídlem v Boroticích 27, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 235/2015, o dovolání žalované 2. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 19 Co 242/2017-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem, žalovanou 1. a vedlejší účastnicí na straně žalované 1. nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, č. j. 10 C 235/2015-232, určil, že žalovaná 2. je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení i soudním poplatku (výroky II. a III.). Soud vzal za prokázané, že sporný pozemek byl po 25. 2. 1948 bez náhrady zabrán žalobci podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Právo hospodaření k tomuto pozemku náleželo od 1. 1. 1990 Městskému národnímu výboru Borotice, nebylo však prokázáno, že by stejnojmenná obec, jež byla v roce 2004 do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, s předmětnou nemovitostí k 24. 5. 1991 hospodařila, nedošlo tudíž k přechodu vlastnického práva ze státu na obec dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Uzavřela-li proto obec Borotice dne 30. 6. 2010 se žalovanou 1. směnnou smlouvu, která se měla týkat i daného pozemku, jedná se o právní úkon neplatný. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná 1. při nabývání pozemku parc. č. XY byla v dobré víře, po zvážení práv střetávajících se v dané kauze se však rozhodl upřednostnit nárok žalobce na vydání jeho historického majetku, což odpovídá snaze po co nejširší nápravě majetkových křivd vzniklých v období nesvobody i judikatuře akcentující prioritu nároků oprávněných osob ve smyslu restitučních předpisů.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 19 Co 242/2017-290, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku i výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu v tom ohledu, že nebylo prokázáno splnění podmínek přechodu vlastnického práva k výše označenému pozemku na obec ex lege , neboť se žalovaným nezdařil důkaz, že obec Borotice s pozemkem k 24. 5. 1991 fakticky hospodařila. Naproti tomu nepřitakal konstatování, že žalovaná 1. jednala při nabývání předmětného pozemku v dobré víře, neboť i ten historický majetek církví, jenž na obce přešel, podléhal blokaci podle §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). S ohledem na přísnost, s níž je třeba i ve světle recentní judikatury Ústavního soudu posuzovat splnění podmínek nabývání vlastnického práva od neoprávněného, sluší se přitom vyzdvihnout fakt, že žalovaná nenahlédla do historie zápisů k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí, z níž by bez jakýchkoli pochybností zjistila, že původním vlastníkem převáděného objektu byla církev, a že jsou tedy dispozice s tímto majetkem zakázány podle §29 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaná 1. proto nevynaložila úsilí, které po ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby prověřila legalitu převodu sporného pozemku, a nelze tak na ni nahlížet jako na dobrověrného nabyvatele, pročež vůbec nepřichází v úvahu konstrukce, dle níž se mohla stát vlastníkem pozemku parc. č. XY navzdory vadám nabývacího titulu. Za daných okolností bylo nadbytečné zabývat se otázkou střetu protikladně působících základních práv v řešené věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 2., jež namítá v první řadě nesprávné posouzení otázky nabytí předmětné nemovité věci obcí Borotice podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu může být právo hospodaření realizováno nikoli jen užíváním věci, ale též pronájmem jinému subjektu, přičemž v řízení bylo výpovědí starosty obce doloženo, že dle pamětníků byl pozemek v rozhodném období pronajat žalované 1. Splňovala-li přitom obec podmínky pro přechod majetku na základě citovaného ustanovení, nemohlo pozdější zakotvení blokační normy (§29 zákona č. 229/1991 Sb.) retroaktivně způsobit opětovné odnětí dotčeného majetku a jeho zpětný přechod na stát. Napadené rozhodnutí je dále v rozporu s rozhodnutími, jež připouštějí nabytí vlastnického práva od neoprávněné osoby zapsané jako vlastník v katastru nemovitostí na základě dobré víry opírající se o stav veřejné evidence, poněvadž dle dovolatelky měl odvolací soud v posuzovaném případě dát přednost ochraně dobrověrné nabyvatelky, žalované 1. Z těchto důvodů žalovaná 2. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobu zamítne, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná 1. s dovoláním stručně vyjádřila souhlas, naproti tomu žalobce s ním obsáhle polemizoval a navrhl je odmítnout či zamítnout.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované 2. ovšem přípustné není.
Argumentací, dle níž odvolací soud chybně vyhodnotil splnění podmínek přechodu majetku na obec ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dovolatelka nepředestírá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, jež se zřetelem k provedenému dokazování učinily závěr, že nebylo prokázáno hospodaření vedlejší účastnice se sporným pozemkem ke dni 24. 5. 1991. Úsudek o neunesení důkazního břemene účastníkem, jejž se dovolatelka pokouší zvrátit, má skutkovou povahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3574/2015, ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1751/2016, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2114/2017) a vymyká se kognici dovolacího soudu, jemuž podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 přísluší přezkoumávat výhradně správnost právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Námitka odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu podřazující pojmu faktického hospodaření též pronájem předmětného majetku (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4471/2014, či ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1445/2017) se pak zakládá na odlišných skutkových zjištěních, než ze kterých vycházel odvolací soud (jenž měl dovolatelkou akcentované judikatorní závěry na paměti, a dokonce je ve svém odůvodnění citoval, nevzal však za prokázané, že by obec s předmětným majetkem k rozhodnému datu hospodařila, byť jen ve smyslu pronájmu), a proto se základem přípustnosti dovolání stát nemůže (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4315/2016, ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1490/2017, a ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018).
V situaci, v níž podle skutkových zjištění soudů nižších instancí nebyly splněny podmínky přechodu vlastnického práva na obec dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., je irelevantní, že by tomuto přechodu nebylo na překážku pozdější zakotvení zákazu dispozic s historickým majetkem církví v §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (jak se uvádí například v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 407/2018). Naposledy zmíněné ustanovení má nicméně v posuzované kauze svůj význam, neboť z něj vyplývá, že smlouva o směně pozemku parc. č. 425/1 (náležejícího historicky církvi) byla právním úkonem contra legem , a stíhala ji tudíž absolutní neplatnost (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), přičemž s ohledem na smysl a účel „blokačního paragrafu“ zákona č. 229/1991 Sb. nemohla k překlenutí této protiprávnosti postačovat dovolatelkou zdůrazňovaná dobrá víra nabyvatele, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, jakož i jeho usnesení ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, a ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6085/2017, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). V dovolání citovaná judikatura týkající se nabývání vlastnického práva od neoprávněného na předmětný případ nedopadá, neboť v řešené kauze nebyl příčinou neplatnosti zmíněného kontraktu primárně nedostatek vlastnického práva na straně převodce, nýbrž rozpor s právní normou, která obdobné dispozice výslovně (a z legitimních důvodů) zakazovala (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017).
Ostatně, i kdyby snad dobrá víra ke zhojení neplatnosti vyvolané rozporem s §29 zákona č. 229/1991 Sb. postačovala, nebylo by možné přehlédnout, že podle odvolacího soudu žalovaná 1. při uzavírání vzpomínané směnné smlouvy v dobré víře nebyla, přičemž dovolatelka tento úsudek nijak argumentačně nezpochybnila, pouze vybudovala své závěry na (implicitně zastávaném) východisku opačném, totiž že Zemědělská společnost Dobříš, spol. s r.o., byla dobrověrným nabyvatelem. Úvahy soudů nižších stupňů o existenci či absenci dobré víry se přitom (s ohledem na svou spjatost se skutkovými zjištěními v konkrétní věci) v dovolacím řízení přezkoumávají jen z hlediska zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2405/2012, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4882/2015, případně ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4883/2017). Tím spíše nemohou být zpochybněny vyjádřením prostého nesouhlasu bez rozvedení jakékoli argumentace, jež by odhalovala jejich případné slabiny.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalované 2. odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle 9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce proti dovolatelce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. Naproti tomu vedlejší účastnice (jež v dovolacím řízení zůstala zcela pasivní) a žalovaná 1. (jež toliko podpořila dovolání žalované 2., sama však dovolací řízení neiniciovala) nemají právo na náhradu nákladů řízení ani nejsou povinny hradit náklady, které v řízení o dovolání podaném žalovanou 1. vznikly žalobci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu