ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3658.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3658/2018-159
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Kláštera dominikánů Znojmo , IČ 687 31 213, se sídlem ve Znojmě, náměstí Dolní Česká 312/3, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti Lesů České republiky, s.p. , IČ 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 105/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2018, č. j. 5 Co 36/2017-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2018, č. j. 5 Co 36/2017-127, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2017, č. j. 24 C 105/2015-79, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 8. 2017, č. j. 24 C 105/2015-84, žalobci vydal pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), vyslovil, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 24. 9. 2015 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky III. a IV.). Soud zjistil, že na pozemku parc. č. XY se nachází účelová komunikace, pozemek parc. č. XY je asfaltovou plochou za vjezdem do areálu skládky a pozemek parc. č. XY tvoří parkovací plochu. Vzhledem k tomu, že se ve všech třech případech jedná o pouhou úpravu povrchu pozemku, nikoli o stavbu ve smyslu občanskoprávním, nebrání vydání těchto nemovitostí [jež byly podle shodných skutkových tvrzení účastníků odňaty právnímu předchůdci žalobce postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy] překážka zastavěnosti podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Podmínky naturální restituce předmětných nemovitostí tedy krajský soud považoval za splněné.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 5 Co 36/2017-127, k odvolání Lesů České republiky, s.p., rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 24. 9. 2015 zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. i III.). Odvolací soud částečně zopakoval a zčásti doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně, přičemž vyzdvihl, že mezi účastníky je sporná především otázka, zda je či není dána překážka vydání předmětných pozemků podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. S krajským soudem byl odvolací soud zajedno potud, že na sporných pozemcích není umístěna žádná stavba v právním smyslu, výluka z naturální restituce dle naposledy citovaného ustanovení se zde přesto uplatní, jelikož všechny nárokované nemovitosti bezprostředně souvisejí se stavbou skládky tuhého komunálního odpadu Únanov. Pozemky parc. č. XY se totiž nacházejí přímo v oploceném areálu skládky a pozemek parc. č. XY tvoří jedinou příjezdovou cestu k uvedené skládce. Ačkoli je zřejmé, že skládka má být navážena jen do určité doby (do naplnění její kapacity), jedná se o stavbu relativně trvalou. Bezprostřední souvislost pozemků je dána též se stavbou kompostárny biologického odpadu, na niž areál skládky komunálního odpadu navazuje. Z těchto důvodů odvolací soud dovodil, že žalobní požadavek nebyl uplatněn po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá existenci dovolacím soudem dosud neřešených právních otázek. Namítá, že vrchní soud interpretoval §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nepřiměřeně extenzivně, neboť sebeslabší vazbu pozemků na stavbu vzal za bezprostřední a zakládající nezbytnost k užívání stavby. Odvolací soud tedy nedbal výkladového principu in favorem restitutionis (§18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) a zpronevěřil se požadavku vykládat výluky z naturální restituce způsobem co nejpříznivějším k oprávněným osobám. V tomto směru dovolatel odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož musí být překážky vydání věci aplikovány tak, aby bylo omezení zájmu oprávněných osob na vrácení jejich původního majetku poměřováno veřejným zájmem na zachování současného stavu vlastnických práv v duchu testu proporcionality. Lesy České republiky, s.p., coby vlastník sporných pozemků přitom nejsou totožné s provozovateli skládky a kompostárny, zachování jejich vlastnictví tedy nemá s udržením provozu daného zařízení žádnou spojitost. Nevydání požadovaných nemovitostí pokládá žalobce za disproporcionální omezení svého restitučního nároku též proto, že přístup ke skládce a kompostárně by s ohledem na normy veřejného práva zůstal zachován i v případě vyhovění projednávané žalobě. Dovolatel dále uvádí, že odvolací soud aplikoval §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., přestože skládka komunálního odpadu ani kompostárna nejsou stavbami ve smyslu občanskoprávním, ale pouze ztvárněními zemského povrchu.
Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrchnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřily Lesy České republiky, s.p., jež navrhly dotčený opravný prostředek odmítnout.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při zkoumání předpokladů aplikace §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Dovolací soud totiž i v kontextu právě citovaného předpisu pokládá za platnou tezi [vyslovovanou již dříve při výkladu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku], že vydání pozemku oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. brání jeho zastavění či souvislost se stavbou v soukromoprávním smyslu, která by podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (tedy v době, kdy nabyl platnosti a účinnosti aplikovaný restituční zákon) byla samostatnou věcí (detailní argumentaci srovnej zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, a dále v usneseních téhož soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, a ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018).
Úsudek, zda je konkrétní objekt stavbou v soukromoprávním smyslu, je výstupem komplexního posouzení (odvíjejícího se zejména od otázek, zda je podle zvyklostí v právním styku účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a zdali lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba, viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014, nebo jeho usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015, či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017), jež je úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními, a proto náleží primárně soudům nižších stupňů. Dovolací soud by úvahy odvolacího či nalézacího soudu mohl korigovat toliko v případě, že by nerespektovaly výše zmíněná kritéria nebo byly zatíženy zjevnou nepřiměřeností (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2813/2016, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1135/2018).
Odvolací soud však soukromoprávní povahu skládky a kompostárny, s nimiž mají sporné pozemky souviset, nikterak zřetelně nezkoumal. Výše naznačená zdrženlivost dovolací instance při přezkumu jeho posouzení dotčené otázky se tudíž nemůže uplatnit, jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné [§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. byl aplikován, aniž by bylo vyšetřeno splnění veškerých podmínek pro použití tohoto ustanovení]. Nejvyšší soud proto k důvodně podanému dovolání žalobce rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.), aniž by pro předčasnost pokládal za potřebné analyzovat problematiku bezprostřední souvislosti pozemků se stavbou a nezbytnosti k jejímu užívání ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
V dalším řízení bude ovšem kromě otázky, zda zmiňované objekty skládky a kompostárny představují stavby v soukromoprávním smyslu, namístě vyhodnotit, zdali naturální restituci některých z nárokovaných pozemků nevylučuje judikatorně – argumentací per analogiam – dotvořená překážka spočívající v příslušnosti nemovitosti k tzv. veřejnému statku, jejž může typicky představovat veřejné prostranství dle §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního zřízení), ve znění pozdějších předpisů, nebo veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (primárně srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v souvislostech zákona č. 428/2012 Sb. pak viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 3. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu