ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3726.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3726/2019-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, IČO 44992785, zastoupenému Mgr. Filipem Lederem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o zaplacení 156.653,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 1/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2019,
č. j. 18 Co 175/2018 - 270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 6. 6. 2019, č. j. 18 Co 175/2018-270, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2018, č. j. 219 C 1/2017-237 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22.6.2018219 C 1/2017-243 (kterým žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 156.653,20 Kč s příslušenstvím, na náhradě nákladů řízení částku 3.600 Kč a soudní poplatek státu ve výši 7.833 Kč) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1.200 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 2069/4, jehož součástí je budova č. p. 1499 v k. ú. Řečkovice, obec Brno (což bylo deklarováno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 52 C 86/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 16 Co 29/2013), a že žalovaný coby jejich domnělý vlastník v době od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 inkasoval nájemné za nájem nebytových prostor od třetích subjektů, s nimiž uzavřel nájemní smlouvy (konkrétně se jednalo o nájemní smlouvy uzavřené dne 13. 1. 2012 s Knihovnou Jiřího Mahena v Brně, dne 16. 9. 2010 se společností RACIOLA - JEHLIČKA s.r.o., dne 15. 4. 2009 a dne 13. 6. 2012 s J. R. a dne 27. 8. 2012 s T. H.). Žalovaný se bránil tím, že předmětné nemovité věci v rozhodném období neužíval a že v minulosti na tyto věci vynaložil „značné finanční náklady“, jež mu žalobkyně neuhradila a které vyčíslil na částku „přinejmenším 2.854.045 Kč“, z nichž proti pohledávce žalobkyně uplatnil náklady, které mu vznikly v letech 2004 až 2011, a to v rozsahu odpovídajícím žalované částce; svůj požadavek na zaplacení těchto nákladů dovozoval z §131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně vznesla námitku promlčení žalovaným uplatněného nároku a současně upozornila na to, že pohledávky za státem je možné započítávat pouze na základě dohody [viz §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“)]. Odvolací soud se při právním posouzení věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalovaného jakožto domnělého vlastníka nemovitých věcí, který se chopil jejich držby v roce 1990 a disponoval s nimi, vzniklo inkasováním nájemného od třetích subjektů v období od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 bezdůvodné obohacení (§2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále jen „o. z.“), které je povinen žalobkyni vydat. Obranu žalovaného posoudil jako nedůvodnou, neboť započtení jeho pohledávek proti pohledávce žalobkyně je podle §42 zákona č. 219/2000 Sb. možné pouze na základě dohody, kterážto v dané věci uzavřena nebyla, přičemž jeho námitku, že nepřípustnost započtení se vztahuje jen na veřejnoprávní pohledávky, odmítl s tím, že dopad tohoto ustanovení nelze tímto způsobem zužovat. Pokud pak žalovaný namítal, že soud prvního stupně měl jím uplatněný nárok posoudit dle §131 odst. 1 obč. zák. jako nárok na odpočet nákladů nutných pro údržbu a provoz věci (který nebyl uplatnitelný samostatně), a nikoliv jako námitku započtení pohledávek, odvolací soud uvedl, že nepodal-li žalovaný vzájemnou žalobu, posoudil soud prvního stupně jeho úkon učiněný v podání ze dne 13. 3. 2017 podle jeho obsahu správně jako kompenzační projev, tedy jako námitku započtení. Odvolací soud dále vyslovil názor, že řídí-li se žalobou uplatněný nárok žalobkyně zákonem č. 89/2012 Sb., je nárok na odpočet dle §131 odst. 1 obč. zák. „možný jen za situace, kdy byla podána žaloba na vydání věci spolu s jejími plody a užitky, případně na náhradu škody, do 31. 12. 2013“, avšak „za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. může držitel uplatnit své nároky dle §997, případně dle §1001 o. z. s tím, že se jedná o nárok samostatný, který podléhá promlčení“, a že se tak „nemohlo jednat o nárok na odečet ve smyslu §131 odst. 1 obč. zák.“, takže nebylo namístě zabývat se žalovaným tvrzenými náklady na nemovitosti v letech 2004 až 2011.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho mínění závisí, a to:
1) otázky hmotného práva, „zda může neoprávněný držitel věci uplatnit právo na tzv. odpočet ve smyslu ustanovení §131 odst. 1 in fine zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku (v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vůči právu vlastníka věci na vydání plodů a užitků věci (vzniklého za dobu účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), pakliže náklady nutné na údržbu a provoz věci byly neoprávněným držitelem vynaloženy v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, avšak právo na odpočet nemohl neoprávněný držitel objektivně realizovat s ohledem na skutečnost, že až do skončení účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebylo vlastníkem věci vůči neoprávněnému držiteli věci nikdy uplatněno právo na vydání jejích plodů a užitků (vše v situaci kdy samostatné uplatnění práva neoprávněného držitele na odpočet nákladů nutných pro údržbu a provoz věci nebylo za účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, možné)“, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena;
2) otázky procesního práva zda „je v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práv a svobod extrémní rozpor mezi soudem provedenými důkazy (a obecně tím, co se v soudním řízení odehrálo a vyšlo najevo) na straně jedné a skutkovými zjištěními soudu na straně druhé“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, a to nálezů ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16;
3) otázky procesního práva, zda „je povinností soudu správně kvalifikovat hmotněprávní úkon účastníka řízení, který učiní v průběhu soudního řízení vůči jinému účastníkovi řízení v rámci své procesní obrany před soudem“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014, v němž dospěl k závěru, že právní kvalifikace je věcí soudu;
4) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016): „Jestliže neoprávněný držitel při řádném hospodaření s věcí těžil její plody a má povinnost je vlastníkovi vydat nebo poskytnout mu jejich peněžní náhradu, pak si může od nároků vlastníka uvedených v §131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, odpočítat to, co účelně vynaložil na těžení plodů. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů a současně má vlastník věci vůči neoprávněnému držiteli právo na vydání plodů, pak náklady, jež držitel účelně vynaložil na těžbu plodů, představují náklady nutné na provoz věci ve smyslu §131 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; nejen že by tyto náklady musel vlastník, kdyby věc držel, sám vynaložit (aby plody věci získal), ale v případě, že by si je držitel nemohl odpočítat, by se vlastníkovi dostalo více, než v případě, že by věc držel a těžil plody sám“. Dovolatel namítá, že odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., neboť v případě uplatnění nároku neoprávněného držitele podle §131 odst. 1 obč. zák. na náklady nutné pro údržbu a provoz věci se nejedná o institut započtení, nýbrž o odpočet (jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, z nějž citoval), neboť toto právo není uplatnitelné samostatně,
a že soud prvního stupně neprovedl navrhované důkazy k prokázání jím vynaložených nákladů do nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně. Navíc se §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. vztahuje jen na pohledávky mající veřejnoprávní charakter. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními spatřuje dovolatel v tom, že v žádném svém podání ani při jednání soudů obou stupňů „svůj nárok na odpočet“ právně nekvalifikoval jako zápočet. Nesprávný je pak i závěr odvolacího soudu, že úpravu v §131 odst. 1 obč. zák. nelze v daném případě aplikovat, resp. ji vylučovat tím, že žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení za jiné období, než ve kterém žalovaný náklady na údržbu a provoz nemovitých věcí vynaložil. Dovolatel shrnul svoji argumentaci tak, že odvolací soud - pokud by se nebyl dopustil svého primárního pochybení v tom, že aplikoval §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. o zákazu jednostranného zápočtu jeho pohledávky na pohledávky státu - měl věc posoudit dle §131 odst. 1 in fine obč. zák. a rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.)
- dále jen „o. s. ř.“ Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je (primárně) založeno na závěru, že žaloba na zaplacení žalované částky s příslušenstvím, jakožto bezdůvodného obohacení (správně šlo o nárok zkrácené osoby proti nepoctivému držiteli podle §1000 o. z. - k tomu srov. Švestka, J. Spáčil, J. Škárová, M. Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1276 s.), které žalovanému vzniklo tím, že v období od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 inkasoval nájemné od třetích osob za nájem nebytových prostor, je důvodná, a že jednostranné započtení pohledávek žalovaného, jež specifikoval jako nárok dle §131 odst. 1 věty druhé obč. zák., proti pohledávce žalobkyně (státu) vylučuje §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., dle kterého započtení proti pohledávce státu je přípustné pouze na základě dohody, kterážto v dané věci uzavřena nebyla.
Nesouhlasí-li dovolatel s právním názorem odvolacího soudu, pokud jeho úkon učiněný v podání ze dne 13. 3. 2017 posoudil stejně jako soud prvního stupně podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) jako námitku započtení vůči žalobkyní uplatněnému nároku, je možno odkázat na §98 o. s. ř., který ve větě první stanoví, že vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatňuje žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu (věta druhá). Toto ustanovení, jak z něj vyplývá, obsahuje dva právní instituty, a to jednak „vzájemný návrh“ a jednak „uplatnění pohledávky k započtení“. Koncepce zmíněného ustanovení totiž předpokládá, že uplatnění pohledávky k započtení odpůrcem v řízení proti navrhovateli může být považováno za vzájemný návrh jen tehdy, pokud odpůrce navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel. Jinak jde pouze o (procesní) obranu odpůrce proti návrhu navrhovatele (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, či ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017).
Jestliže v posuzované věci se žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně bránil proti žalobě tím, že na nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně vynaložil „značné finanční náklady“ („přinejmenším 2.854.045 Kč“), z nichž proti pohledávce žalobkyně uplatňuje svoji pohledávku v rozsahu odpovídajícím žalované částce, pak šlo jen o jeho (procesní) obranu proti žalobě, přičemž z hlediska §98 věty druhé o. s. ř. není rozhodující, z jakého právního důvodu tvrzená „protipohledávka“ žalovaného vznikla, tedy že tuto (proti)pohledávku mínil uplatnit jako náhradu nákladů nutných pro údržbu a provoz věci dle §131 odst. 1 obč. zák. [který stanoví, že „neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla“ (věta první), a že si může odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci (věta druhá)]. Z dovolatelem nastíněných otázek je ovšem zřejmé, že mylně vychází z toho, že v případě možného (nikoliv však v daném případě - viz níže) odpočítání nákladů nutných pro údržbu a provoz věci dle §131 odst. 1 věty druhé obč. zák. neoprávněným držitelem od nároku vlastníka věci dle věty první tohoto ustanovení se jedná o „specifický nárok, který vylučuje aplikaci obecného institutu započtení“, jak i v dovolání uvedl. Takovýto názor dovolatele je ovšem nesprávný. (K aplikaci §131 odst. 1 obč. zák. v soudním řízení srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 104/98).
Pakliže ovšem §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. vylučuje jednostranné započtení pohledávky proti pohledávce státu, pak se odvolací soud, dospěl-li k závěru, že námitka započtení uplatněná žalovaným není důvodná, přičemž toto ustanovení se nevztahuje jen na veřejnoprávní pohledávky, nikterak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu) neodchýlil. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4616/2017, v němž dovolací soud odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 (který v něm vysvětlil, že „i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc“), a dále na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 1384/16, v němž v souvislosti s aplikací zákona č. 219/2000 Sb. zdůraznil, že na jednání konkrétní organizační složky státu (Ministerstvo obrany), byť jde o orgán veřejné moci, se vztahuje především zákon o majetku ČR, který na jedné straně sice vychází z toho, že vztahy vzniklé podle tohoto zákona mají povahu vztahů soukromoprávních (ať již občanskoprávních nebo obchodněprávních), přičemž se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. dříve občanským zákoníkem či obchodním zákoníkem, platnými do 31. 12. 2013, které působily a působí jako lex generalis, avšak na straně druhé ve své podstatě představuje tento zákon předpis práva veřejného. Samotný zákon o majetku ČR tak ve vztahu k obecným předpisům vystupuje jako lex specialis, tedy stanoví některé odchylky a přináší některá veřejnoprávní specifika oproti ryze soukromoprávním vztahům (v dané věci lze hovořit např. o zvýšené ochraně vlastnictví státu ve srovnání s vlastnictvím jiných osob). Ústavní stížnost proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 1890/19, v němž dodal, že uvedené závěry „odpovídají moderním poznatkům vedoucím k poznání, že systém práva není založen na binárním modelu dvou skupin právních vztahů - ryze soukromoprávní vztahy a ryze veřejnoprávní vztahy - ale že právní vztahy vytvářejí složitou strukturu v závislosti na míře ingerence veřejné moci při integraci zájmů různých společenských subjektů“. Správná tudíž není ani námitka dovolatele, že §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. se nevztahuje na pohledávky občanskoprávního charakteru a že opačný výklad by vedl k vytváření nerovného postavení subjektů.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé není - vzhledem ke shora uvedenému - ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, v němž zaujal a odůvodnil závěr, podle nějž „jestliže neoprávněný držitel při řádném hospodaření s věcí těžil její plody a má povinnost je vlastníkovi vydat nebo poskytnout mu jejich peněžní náhradu, pak si může od nároků vlastníka uvedených v §131 odst. 1 obč. zák. odpočítat to, co účelně vynaložil na těžení plodů a podle okolnosti věci i na jejich prodej“, neboť v tomto řešeném sporu nebyly vynaložené náklady neoprávněného držitele věci uplatněny proti státu. Otázka dovolatele ad 4) je pak jen reprodukcí závěrů uvedených v tomto rozsudku.
Jestliže závěry odvolacího soudu dovozené z §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. s tím, že toto ustanovení se nevztahuje jen na veřejnoprávní pohledávky, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, pak k závěru o přípustnosti dovolání nemohou vést další otázky a námitky dovolatele. Založil-li totiž odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti námitky jednostranného započtení pohledávek žalovaného proti žalobou uplatněnému nároku žalobkyně na dvou na sobě nezávislých důvodech, není zapotřebí se zabývat námitkami dovolatele vztahujícími se k (druhému) právnímu názoru odvolacího soudu (podle nějž řídí-li se v dané věci žalobou uplatněný nárok žalobkyně zákonem č. 89/2012 Sb., je nárok na odpočet dle §131 odst. 1 obč. zák. „možný jen za situace, kdy byla podána žaloba na vydání věci spolu s jejími plody a užitky, případně na náhradu škody do 31. 12. 2013“, avšak „za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. může držitel uplatnit své nároky dle §997, případně dle §1001 o. z. s tím, že se jedná o nárok samostatný, který podléhá promlčení“, a že se tak „nemohlo jednat o nárok na odečet ve smyslu §131 odst. 1 obč. zák.“, takže nebylo namístě zabývat se žalovaným tvrzenými náklady na nemovitosti v letech 2004 až 2011), neboť i kdyby tento jeho názor nebyl správný, sama tato skutečnost - obstojí-li první důvod - nemůže mít žádný vliv na závěry odvolacího soudu, že §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. vylučuje jednostranné započtení pohledávky proti pohledávce státu a že se nevztahuje jen na veřejnoprávní pohledávky.
Přípustnost dovolání pak není způsobilá založit ani otázka ad 2) a námitky dovolatele k ní se vztahující o (jím tvrzeném) extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jež spatřuje v tom, že v žádném svém podání ani při jednání soudů obou stupňů „svůj nárok na odpočet“ právně nekvalifikoval jako zápočet, a to z důvodů již uvedených shora.
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady tohoto řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu