ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4217.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4217/2018-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Ústí nad Labem , IČ 000 81 531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 60/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2017, č. j. 14 Co 183/2017-100, ve znění opravného usnesení ze dne 15. října 2018, č. j. 14 Co 183/2017-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 12 C 60/2013-76, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY oddělených geometrickým plánem z 1. 8. 2013, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, od pozemků parc. č. XY v tomtéž katastrálním území (výrok I.), ohledně určení vlastnictví k pozemku parc. č. XY ve zmiňovaném katastrálním území řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 3. 2013, již upřesnil podáním došlým soudu dne 17. 12. 2015 (v tomto podání rovněž vzal zpět svůj návrh stran pozemku parc. č. XY), domáhal určení vlastnictví k těm částem pozemků parc. č. XY, jež odpovídají pozemkům náležejícím do historického majetku žalující obce, a měly na ni tedy podle žalobních tvrzení přejít v režimu §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Soud vzal za prokázané, že části dotčených parcel vymezené geometrickým plánem, jejž žalobce dodatečně předložil, korespondují s pozemky, které byly k 31. 12. 1949 ve vlastnictví žalobce. Žalobě tedy vyhověl, a naopak nepřisvědčil námitkám žalované, že byl návrh podán opožděně z hlediska §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (v době podání byl určitý a projednatelný navzdory teprve dodatečnému doplnění geometrického plánu) a že vlastnické právo žalované zaniklo podle §15 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“). Domněnka vlastnictví státu k pozemkům zapsaným v jeho prospěch v katastru nemovitostí zakotvená v citovaném ustanovení je stanovena toliko pro účely zákona č. 95/1999 Sb. a má význam z hlediska možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitostem třetí osobou. Vzhledem k tomu, že sporné pozemky nebyly státem dále převáděny, nelze zde o zániku vlastnického práva žalobce uvažovat.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 14 Co 183/2017-100, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 10. 2018, č. j. 14 Co 183/2017-131, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku I. i v závislém výroku III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal nepodloženými námitky odvolatelky proti skutkovým zjištěním soudu první instance i vůči jeho procesnímu postupu. Z hlediska právního posouzení pak dal okresnímu soudu za pravdu, že žalobce uplatnil svá práva ve lhůtě stanovené v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť dne 29. 3. 2013 podal žalobu, v níž náležitě identifikoval požadované části pozemků. Oddělovací geometrický plán postačilo předložit až později v průběhu řízení, což žalobce učinil. Jako korektní obstála i úvaha o nemožnosti zániku vlastnického práva statutárního města Ústí nad Labem podle §15 zákona č. 95/1999 Sb. O aplikaci domněnky obsažené v odstavci 2 daného ustanovení není možné uvažovat již proto, že jejím předpokladem je neznámost skutečného vlastníka zemědělského pozemku podle údajů v katastru nemovitostí, zatímco v řešené věci z údajů zřejmých z pozemkové knihy, dostupných u katastrálního úřadu, vyplývalo vlastnictví žalobce. Okresní soud navíc přiléhavě uzavřel, že nedošlo-li k převodu nemovitostí na třetí osobu, nemohl žalobce vlastnického práva pozbýt. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání, v němž především obsáhle kritizuje fakt, že byl jako organizační složka vystupující jménem státu v záhlaví rozhodnutí označen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přestože příslušný jednat za stát byl Státní pozemkový úřad, který s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových toliko uzavřel dohodu ve smyslu §6 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „zákon č. 201/2002 Sb.“).
Dovolatelka se dále táže, zdali v případě, že žalobce podal před 31. 3. 2013 nedostatečně určitou žalobu, jež byla teprve dodatečně (po 1. 4. 2013) upravena tak, aby se stala projednatelnou, lze hovořit o zachování lhůty ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Podle názoru žalované měl být geometrický plán již přílohou žaloby, a jelikož tomu tak nebylo, trpěl návrh žalobce neurčitostí. Pakliže byly tyto vady odstraněny až po 1. 4. 2013, nemohl tím být zvrácen zpětný přechod vlastnického práva na stát, který podle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. k posledně zmíněnému datu nastal.
Konečně žalovaná argumentuje, že vlastnické právo žalobce zaniklo již v roce 2005 podle §15 zákona č. 95/1999 Sb., jelikož ve lhůtě určené tímto ustanovením (počítané od vyhlášení výzvy Pozemkovým fondem České republiky) neuplatnil námitku vlastnického práva k zemědělskému majetku zapsanému v katastru nemovitostí. Jediný smysluplný výklad této právní úpravy vede k závěru, že nečinnost žalobce zapříčinila přechod jeho vlastnického práva na stát, který jej následně mohl převádět na další subjekty. Ustanovení §15 zákona č. 95/1999 Sb. stanoví nevyvratitelnou domněnku nebo fikci vlastnictví pozemku státem, ať již byl následně pozemek dále převáděn, čili nic. Dovolatelka nesouhlasí ani s úvahou, dle níž je §15 zmiňovaného předpisu v posuzované kauze neaplikovatelný s ohledem na zjistitelnost žalobce coby vlastníka sporných nemovitostí na základě údajů vyplývajících z dřívějších evidencí práv k pozemkům. Dle žalované bylo pro postup podle §15 zákona č. 95/1999 Sb. významné pouze to, zda byl v katastru nemovitostí zapsán neznámý vlastník, případně stát, jehož vlastnické právo ovšem nebylo lze podložit listinnými doklady.
Jelikož má dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho zamítnutí.
Odvolací soud posléze usnesením ze dne 15. 10. 2018, č. j. 14 Co 183/2017-131, vydaným na základě §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), opravil pojmenování žalované v záhlaví svého rozsudku tak, že označil jako příslušnou organizační složku státu Státní pozemkový úřad, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka označení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako příslušné organizační složky státu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť již na ní napadené rozhodnutí nespočívá. Po právní moci opravného usnesení ze dne 15. 10. 2018, č. j. 14 Co 183/2017-131, je totiž v záhlaví rozsudku odvolacího soudu jako příslušná organizační složka uveden Státní pozemkový úřad s tím, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových namísto něj toliko jedná v intencích svého oprávnění založeného dohodou ve smyslu §6 zákona č. 201/2002 Sb. Kritické úvahy žalované, týkající se nesprávnosti opomenutí Státního pozemkového úřadu coby organizační složky v záhlaví naříkaného rozsudku, se tak nyní míjejí s obsahem dotčeného rozhodnutí.
Ani dovolatelkou nastolená otázka důsledků vad žaloby na určení vlastnického práva obce pro zachování lhůty ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož jsou závěry odvolacího soudu v plném souladu s judikaturou, od níž Nejvyšší soud nevidí důvodu ustupovat. Podle této rozhodovací praxe nemusí být při vznesení požadavku na vydání části pozemku přílohou návrhu geometrický plán, neboť je možné identifikovat požadovaný díl pozemku též jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o rozsahu navrhovaného určení (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/98, a dále kupř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). Vypracování oddělovacího geometrického plánu teprve v průběhu řízení (s ohledem na jeho potřebnost k provedení zápisu výsledného určovacího výroku do katastru nemovitostí, k tomu srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, nebo jeho usnesení ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018), jehož předmět byl již dříve s dostatečnou přesností vymezen jinak, je proto zcela legitimním procesním postupem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1217/2009, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017, a ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2017).
Navíc, i kdyby žaloba podaná v posuzované věci dne 29. 3. 2013 vskutku trpěla vadou bránící jejímu projednání, bylo by odstranění tohoto nedostatku v roce 2015 postačující pro zachování lhůty dle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož v souladu s ustálenou judikaturou platí, že zhojí-li žalobce dodatečně vady žaloby ve smyslu §43 o. s. ř., připínají se veškeré účinky, jež zákon spojuje s podáním žaloby (včetně účinků hmotněprávních), již ke dni, kdy soudu došla původní (vadná) žaloba. V takovém případě totiž nastupuje fikce, že žaloba byla podána bez vad již od počátku (srovnej krom jiných rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4810/2010, či ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1748/2018, popřípadě jeho usnesení ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5598/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1399/2016).
Pro úplnost lze dodat, že právě provedený výklad není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2517/2018, v němž bylo dovozeno, že podání návrhu na provedení zápisu vlastnického práva obce do katastru nemovitostí, jehož vady nebyly odstraněny a na jehož základě katastrální úřad požadovaný zápis neprovedl, nebránilo nastoupení fikce zpětného přechodu majetku na stát dle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. k 1. 4. 2013. V řešeném případě byly totiž na rozdíl od kauzy, v níž byl vydán citovaný judikát, nedostatky návrhu dodatečně (arciže s účinky ex tunc , jak bylo naznačeno výše) odstraněny.
Konečně úvahu soudů nižších stupňů, v souladu s níž žalobce nemohl pozbýt vlastnického práva ke sporným pozemkům (respektive jejich částem) podle §15 zákona č. 95/1999 Sb., pakliže je Pozemkový fond České republiky jako právní předchůdce žalované v režimu tohoto zákona nepřevedl, pokládá Nejvyšší soud za evidentně správnou, a naopak interpretaci prosazovanou žalovanou za na první pohled nepřesvědčivou; dovolání je tudíž v tomto bodě zjevně bezdůvodné ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4282/2018, a ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1247/2019). Z §15 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. se zřetelně podává, že domněnka vlastnictví České republiky zde byla stanovena toliko pro účely tohoto zákona , upravujícího problematiku převodů zemědělských a lesních pozemků na nestátní subjekty. Normativní smysl uvedené domněnky lze pak rekonstruovat ve světle dalších odstavců §15 zákona č. 95/1999 Sb., jež stanovují podmínky pro realizaci převodu vlastnického práva k pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí, u nichž nelze doložit listinnými doklady vlastnictví státu nebo u kterých z katastrálního zápisu vyplývá, že vlastník není znám.
S ohledem na povinnost Pozemkového fondu České republiky poskytnout skutečnému vlastníku věci náhradu za zcizenou nemovitosti (§15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb.) je možné dovodit, že posuzovaná úprava zakládá skutkovou podstatu nabytí vlastnického práva od nevlastníka (v tomto případě státu), která se ovšem uplatní, až pokud Pozemkový fond České republiky dotčený majetek převede. Jedná se o průlom do zásady, dle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má, opodstatněný ochranou dobré víry nabyvatele (srovnej přiměřeně např. výklad podávaný k §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2009, nebo usneseních téhož soudu ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1543/2015, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1204/2017). Dovolatelkou prosazovanému názoru, že by stát měl nabýt vlastnické právo k majetku, jenž byl v jeho prospěch evidován v katastru nemovitostí, již na základě uplynutí lhůty obsažené ve vyhlášení výzvy k podání námitek podle §15 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. bez zřetele na to, zdali byly dotčené statky následně převáděny na další subjekty, či nikoli, neskýtá právní úprava žádnou oporu (podání, respektive nepodání námitek osobou odlišnou od státu a následné uplatnění práva ke sporným nemovitostem u katastrálního úřadu nebo soudu má podle §15 odst. 4 a 5 zákona č. 95/1999 Sb. význam pouze pro řešení otázky, zdali je lze, nebo nelze převést v režimu tohoto předpisu), nehledě na fakt, že by se jednalo o nepřiměřený zásah do ústavně zaručeného vlastnického práva skutečného vlastníka, který by bylo obtížné zdůvodnit legitimním účelem.
Vzhledem k tomu, že obstál jako korektní odvolacím soudem převzatý závěr soudu prvního stupně, dle něhož by ani použití §15 zákona č. 95/1999 Sb. nevedlo k pozbytí vlastnického práva žalobcem, je nadbytečné zabývat se alternativní argumentací krajského soudu podporující závěr, že domněnku vlastnictví státu ve smyslu §15 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. v posuzované kauze nebylo vůbec možné aplikovat s ohledem na seznatelnost vlastnického práva žalobce z obsahu předchozích pozemkových evidencí. Řešení tohoto problému by bylo čistě akademické povahy, neboť by nemohlo nijak ovlivnit výsledek řízení ve věci samé (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4874/2017, a ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1965/2018).
Zpochybnila-li dovolatelka argumentačně též rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je zapotřebí uvést, že v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl částečně pro nepřípustnost a částečně pro zjevnou bezdůvodnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšný žalobce nebyl v řízení zastoupen zástupcem ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř. a náhradu hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu