ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1399.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1399/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatelů a) B. K., b) R. M. , c) DAY s. r. o., se sídlem v Praze 6, Bubenečská 284/12, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25741098 , d) P. S. , e) M. N. , f) K. R. , g) S. M. , všichni zastoupeni JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, PSČ 120 00, za účasti společnosti XELLA CZ, s. r. o., se sídlem v Hrušovanech u Brna, Vodní 550, PSČ 664 62, identifikační číslo osoby 64832988, zastoupené JUDr. Vladimírem Ambruzem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2, PSČ 186 00, o přezkoumání výše vypořádání, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 46/2003, o dovolání společnosti XELLA CZ, s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015, č. j. 5 Cmo 193/2015-810, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015, č. j. 5 Cmo 193/2015-810, se ve vztahu mezi navrhovateli b) až g) a společností XELLA CZ, s. r. o. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 50 Cm 46/2003-607, zamítl návrhy na určení, že přiměřená výše protiplnění za akcie vydané společností YTONG, a. s. (dále též jen „společnost“) při převodu jmění na hlavního akcionáře je 14.685 Kč na jednu akcii společnosti o jmenovité hodnotě 1.000 Kč (výrok I.), jakož i návrhy na uložení povinnosti společnosti XELLA CZ, s. r. o. (dále též jen „hlavní akcionář“) doplatit navrhovatelům a) až g) za každou akcii společnosti o jmenovité hodnotě 1.000 Kč částku 10.554 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o povinnosti navrhovatelů a) až g) zaplatit soudní poplatek (výroky IV. až výrok X.). Současně zrušil „rozhodnutí soudu ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 50 Cm 46/2003-584 a č. j. 50 Cm 46/2003-585“ (výrok XI.).
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Navrhovatelé byli akcionáři společnosti.
2) Valná hromada společnosti rozhodla dne 24. června 2003 o zrušení společnosti bez likvidace a o převzetí jmění hlavním akcionářem, a schválila smlouvu o převzetí jmění.
3) Převzetí jmění hlavním akcionářem bylo zveřejněno v Obchodním věstníku dne 13. srpna 2003. Společnost byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 1. září 2003.
4) Navrhovatel a) podal návrh na přezkoumání přiměřenosti protiplnění dne 2. září 2003, ostatní navrhovatelé dne 8. října 2003.
5) V žádném z návrhů „nebyla požadována žádná zcela konkrétní částka, kterou by měl účastník řízení vyplatit jako dorovnání v rámci vypořádání menšinových akcionářů“.
6) Navrhovatel a) „upřesnil“ návrh „co do konkrétní výše vypořádání“ dne 12. srpna 2013, ostatní navrhovatelé až dne 20. listopadu 2013.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně dovodil, že navrhovatelé uplatnili návrh na dorovnání až návrhy ze dne 12. srpna 2013, resp. ze dne 20. listopadu 2013, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty dle §220p odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Jelikož právo navrhovatelů „domáhat se konkrétní výše protiplnění“ zaniklo prekluzí, soud prvního stupně návrhy zamítl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelů usnesením ze dne 25. srpna 2015, č. j. 5 Cmo 193/2015-810, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že „navrhovatelé od počátku řízení požadovali, aby soud přezkoumal a stanovil správnou výši přiměřeného dorovnání a zavázal hlavního akcionáře zaplatit navrhovatelům přiměřené dorovnání ve výši stanovené na základě znaleckého posudku“.
Poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud zdůraznil, že právo na dorovnání podle §220k obch. zák. se uplatňuje návrhem na plnění, nikoliv návrhem na určení. Jak přitom plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu), soud při rozhodování o návrhu za zahájení řízení o přiznání práva na jinou výši vypořádání nebude vázán tím, jak navrhovatel v tzv. žalobním petitu zformuloval svou představu o výši vypořádání na jednu akcii. Může tedy svým rozhodnutím určit výši vypořádání na jednu akcii částkou vyšší nebo naopak (aniž by ve zbývající „části“ návrh zamítal) částkou nižší. Návrh na určení výše vypořádání bude projednatelný (soud o něm může zákonem předvídaným způsobem věcně rozhodnout) dokonce i tehdy, omezí-li navrhovatel svůj požadavek na určení výše vypořádání, aniž v žalobním petitu zformuluje svou představu o jeho výši na jednu akcii. Je tomu tak proto, že obchodní zákoník (konkrétně ustanovení §220k) předpokládá, že soud určí výši dorovnání, čímž v intencích ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. vypořádá vztah mezi účastníky řízení způsobem předjímaným tímto právním předpisem (v návaznosti na ustanovení §220k odst. 5 věty první obch. zák. tak dokonce učiní způsobem závazným i pro další – tam zmíněné – osoby).
Z uvedeného pak odvolací soud dovodil, že názor soudu prvního stupně o prekluzi návrhy uplatněného nároku na dorovnání není správný.
Závěrem odvolací soud podotkl, že uplatnili-li navrhovatelé (vedle návrhu na plnění) taktéž návrhy na určení, učinili tak až v průběhu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že dosud nerozhodl o změně návrhů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal hlavní akcionář dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení dále vymezených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, resp. – jde-li o poslední otázku – jež nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, popř. zrušil.
Dovolatel (poukazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu) především odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně – v rozporu s jazykovým vyjádřením, dalšími okolnostmi i průběhem řízení – vyložil návrh navrhovatelů b) až g) [podání ze dne 8. října 2003] jako návrh na plnění, přičemž se nedržel teorie projevu při výkladu procesních právních úkonů. Návrh ze dne 8. října 2003 je podle dovolatele návrhem na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), jenž měl odvolací soud (v souladu s ustálenou judikaturou) zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Jestliže navrhovatelé posléze rozšířili návrh o „žalobu na plnění“, měl odvolací soud tento rozšířený návrh zamítnout pro prekluzi práva domáhat se dorovnání. Ve vztahu k návrhu navrhovatele a) dovolatel předestírá otázku (jíž má za dosud neřešenou), zda „vadný návrh na zahájení řízení může zabránit prekluzi nároku, i když v následném soudním řízení nejsou vady návrhu ani k výzvě soudu navrhovatelem včas odstraněny“.
Navrhovatelé považují dovolání za nepřípustné, majíce jím předkládané otázky již za vyřešené Nejvyšším soudem, argumentujíce ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhujíce, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. Nejvyšší soud proto nejprve posuzoval, zda je přípustné podle §237 o. s. ř.
S ohledem na datum, kdy valná hromada společnosti rozhodla o zrušení společnosti bez likvidace a převodu jmění na hlavního akcionáře (24. června 2003), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné ustanovení §220k a §220p obch. zák., ve znění účinném do 30. června 2004, tj. naposledy ve znění zákona č. 88/2003 Sb.
Podle §220p obch. zák. valná hromada může rozhodnout, že se společnost zrušuje bez likvidace a že jmění zaniklé společnosti převezme jeden akcionář, jestliže je tento akcionář majitelem akcií, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 90 % základního kapitálu (dále jen „hlavní akcionář“). Vlastní akcie v majetku společnosti se pro účely výpočtu této podmínky rozdělí mezi akcionáře v poměru jmenovitých hodnot jejich akcií (odstavec první). Hlavní akcionář je povinen poskytnout ostatním akcionářům přiměřené vypořádání v penězích. Výše vypořádání v penězích musí být doložena posudkem znalce. Ustanovení §59 odst. 3 se použije pro jmenování a odměňování znalce obdobně (odstavec druhý). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se na zrušení akciové společnosti s převodem jmění na akcionáře přiměřeně ustanovení §220a odst. 1 až 4, 7 až 11, §220b, 220d, §220e odst. 1 věty první, §220e odst. 2 až 4 s výjimkou ustanovení o přistoupení akcionářů ke stanovám nástupnické společnosti, §220g odst. 7, §220h, 220j a 220l (odstavec třetí). Na místo smlouvy o fúzi se vyhotovuje smlouva o převzetí jmění hlavním akcionářem (dále jen „smlouva o převzetí“), která musí být uzavřena mezi společností a hlavním akcionářem. Místo výměnného poměru akcií a lhůty při jejich výměně se ve smlouvě o převzetí uvádí výše a lhůta vypořádání v penězích. Tato lhůta nesmí být delší než dva měsíce ode dne zápisu převodu jmění do obchodního rejstříku. Ustanovení §220k odst. 1, 5 a 7 platí přiměřeně. Ve smlouvě o převzetí musí být menšinoví akcionáři upozorněni na to, že mají právo na vypořádání v penězích a právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích, s tím, že toto právo mají, i když na valné hromadě budou hlasovat pro smlouvu o převzetí, a že je mohou uplatnit ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se zápis převodu jmění do obchodního rejstříku stane účinným vůči třetím osobám (odstavec čtvrtý).
Podle §220k obch. zák. není-li výměnný poměr akcií spolu s případnými doplatky uvedený ve smlouvě o fúzi přiměřený, má každý z akcionářů zúčastněné společnosti vůči nástupnické společnosti právo na dorovnání v penězích (dále jen "právo na dorovnání"). Ustanovení §220a odst. 5 o maximální výši doplatků se nepoužije. Smlouva o fúzi může určit, že se o přezkoumání výměnného poměru akcií a určení výše dorovnání v penězích bude rozhodovat v rozhodčím řízení (odstavec první). Uplatňovat právo na dorovnání u soudu může pouze akcionář, který a) byl akcionářem některé zúčastněné společnosti v době konání valné hromady, která o sloučení rozhodla; v pochybnostech se považuje tato podmínka za splněnou, b) do doby podání žaloby nezcizil žádné akcie ani zanikající, ani nástupnické společnosti, c) nevzdal se práva na dorovnání; pro vzdání se práva na dorovnání platí ustanovení §220b odst. 5 obdobně (odstavec druhý). Žalobu podle odstavce 2 je oprávněn podat i akcionář, který nesplňuje podmínku podle odstavce 2 písm. a) a b), je-li majitelem akcií představujících alespoň jedno procento základního kapitálu nebo akcií, jejichž jmenovitá hodnota dosahuje alespoň částky 100 000 Kč (odstavec třetí). Žalobu podle odstavce 2 lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy zápis sloučení do obchodního rejstříku nabyl účinnosti vůči třetím osobám, jinak toto právo zaniká (odstavec čtvrtý). Soudní rozhodnutí, kterým se akcionáři přiznává právo na dorovnání, je pro nástupnickou společnost co do základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním akcionářům (odstavec pátý). Jestliže byl výměnný poměr akcií nepřiměřený, nejsou akcionáři, kteří byli v dobré víře, povinni vracet vyplacené doplatky ani akcie nástupnické společnosti, jež jim byly vyměněny na základě takto určeného výměnného poměru akcií. V pochybnostech se dobrá víra předpokládá (odstavec šestý). Má-li akcionář právo na dorovnání, úročí se dlužná částka úrokem ve výši dvojnásobku diskontní sazby České národní banky platné ke dni zápisu sloučení do obchodního rejstříku ode dne, v němž bylo sloučení zapsáno do obchodního rejstříku (odstavec sedmý).
Nejvyšší soud se výkladem citovaných ustanovení zabýval v řadě rozhodnutí; dospěl přitom k následujícím závěrům:
1) Z článku 29 ve spojení s články 27 a 28 Třetí směrnice Rady v oblasti práva společností č. 78/855/EHS ze dne 9. října 1978, o fúzích akciových společností, přijaté podle článku 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, ve znění pozdějších změn, neplyne povinnost členského státu koncipovat národní řízení přezkoumávající správnost výše peněžního vypořádání při převodu jmění na hlavního akcionáře specifickým způsobem, který se liší od postupů existujících v procesní úpravě toho kterého národního práva, tj. v daném případě jako řízení pojaté striktně coby (zvláštní) řízení o určení výše vypořádání, jak by mohlo plynout z dikce těchto ustanovení. Lze pokládat za naplnění účelu uvedeného požadavku, připustí-li členský stát v národním právu soudní přezkum výše vypořádání stejným způsobem, jakým se v národní úpravě řeší jiné majetkové spory, vede-li takové řízení k rozhodnutí o tom, zda je přiznaná výše vypořádání přiměřená.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez požadovaného určení stalo jeho právní postavení nejistým. Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.
Žaloba na plnění, i když ji podal jediný menšinový akcionář, řeší celý obsah a dosah mezi stranami sporné výše vypořádání. Soudní rozhodnutí, kterým se žalobci přiznává právo na jinou výši vypořádání, zavazuje podle ustanovení §220k odst. 5 obch. zák., na něž odkazuje §220p odst. 4 obch. zák., hlavního akcionáře co do základu přiznaného práva i vůči ostatním minoritním akcionářům. Tím je zajištěno, že také žaloba na plnění v daném případě předejde případným dalším žalobám v tom smyslu, že je jí najisto postavena výše přiměřeného vypořádání (resp. výše dorovnání) připadající na jednu akcii. Není proto naplněn ani druhý z uvedených důvodů, pro něž by bylo možné přiznat minoritním akcionářům naléhavý právní zájem na určení správné výše vypořádání. Dikce ustanovení §220k odst. 5 obch. zák. ostatně potvrzuje, že soud v řízení zahájeném podle tohoto ustanovení neurčuje v obecné rovině, jaké vypořádání je přiměřené, nýbrž shledá-li k návrhu žalobce, že stanovené vypořádání není přiměřené, přizná žalobci právo na jinou výši vypořádání, resp. zaváže žalovaného k zaplacení dorovnání. Takový výrok může soud vynést jedině k žalobě na plnění ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř. Při jiném výkladu by citované ustanovení nebylo potřebné.
Jinak řečeno, právo na dorovnání podle §220k odst. 1 obch. zák. uplatňuje akcionář návrhem na plnění podle §80 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), nikoliv návrhem na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. (ve témže znění) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 442/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 1387/2009, uveřejněné pod číslem 79/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1763/2011].
Uvedeným závěrům pak výslovně přisvědčil i Ústavní soud, shledávaje je ústavně konformními (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. III. ÚS 1295/07, ze dne 11. září 2008, sp. zn. III. ÚS 656/08, ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 3816/11, či ze dne 26. března 2012, sp. zn. I. ÚS 873/12, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
2) Při rozhodování o dorovnání podle §220p odst. 4 a §220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. soud není vázán tím, jak navrhovatel v tzv. petitu návrhu na zahájení řízení zformuloval svou představu o výši dorovnání na jednu akcii. Návrh na zaplacení dorovnání bude projednatelný (soud o něm může zákonem předvídaným způsobem věcně rozhodnout) dokonce i tehdy, omezí-li navrhovatel svůj požadavek na zaplacení dorovnání, aniž zformuluje svou představu o jeho výši na jednu akcii. Je tomu tak proto, že obchodní zákoník (konkrétně ustanovení §220k) předpokládá, že soud rozhodne o výši dorovnání, čímž v intencích ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. vypořádá vztah mezi účastníky řízení způsobem předjímaným tímto právním předpisem (v návaznosti na §220k odst. 5 větu první obch. zák. tak dokonce učiní způsobem závazným i pro další – tam vypočtené – osoby) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 4778/2014].
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že domáhal-li se navrhovatel a) návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 2. září 2003 mimo jiné i toho, aby soud uložil „žalovanému“ povinnost „zaplatit žalobci přiměřené dorovnání ve výši stanovené na základě znaleckého posudku“, byl jeho návrh řádným uplatněním práva na dorovnání v souladu s (výše citovanou) ustálenou judikaturou. Zrušil-li odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v rozsahu, jímž zamítl (pro prekluzi práva na dorovnání) i návrh navrhovatele a), postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Otázka, kterou v této souvislosti dovolatel otevírá, totiž zda „vadný návrh na zahájení řízení může zabránit prekluzi nároku, i když v následném soudním řízení nejsou vady návrhu ani k výzvě soudu navrhovatelem včas odstraněny“, nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí [ve vztahu k návrhu navrhovatele a)] nespočívá [návrh navrhovatele a) byl od počátku projednatelný]. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné v části, v níž směřuje proti té části výroku napadeného rozhodnutí, ve které odvolací soud rozhodl o návrhu navrhovatele a), tedy ve které zrušil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu mezi navrhovatelem a) a dovolatelem.
Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud rozhodl o zrušení usnesení soudu prvního stupně i ve vztahu mezi navrhovateli b) až g) a dovolatelem, je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otevřené otázky procesního práva (výkladu procesních úkonů a odstraňování jejich vad), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Podle §41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec první). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec druhý).
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Neobsahuje-li návrh na zahájení řízení všechny obecné náležitosti podání stanovené v §42 odst. 4 o. s. ř. nebo zvláštní náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř. anebo je-li nesrozumitelný či neurčitý, vyzve předseda senátu usnesením navrhovatele, aby návrh opravil nebo doplnil; k opravě nebo doplnění návrhu určí lhůtu a narhovatele poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Nepodaří-li se nesprávnost návrhu postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. odstranit a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud návrh odmítne, byl-li navrhovatel o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže navrhovatel neúplnost nebo nesprávnost návrhu na zahájení řízení odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné návrh v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že návrh byl bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byl podán u soudu). Účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného návrhu, jehož vady byly dodatečně odstraněny, proto působí již od jeho podání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004 sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod číslem 182, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002 sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, ze dne 29. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 735/2014, či ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013).
2) Procesní úkony účastníků soud posuzuje podle jejich obsahu, i když úkon byl označen nesprávně nebo jestliže vůbec nebyl označen. Uvedená zásada platí ovšem jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má – jde-li o podání – všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. §43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posuzovat podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. Ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1997, pod pořadovým číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1441/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 1201/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod pořadovým číslem 42).
Navrhovatelé b) až g) podali dne 8. října 2003 návrh, jímž se domáhali, aby soud „přezkoumal výši přiměřeného vypořádání v penězích, aby toto přiměřené vypořádání stanovil ve výši plného hospodářského odškodnění a aby toto řízení přerušil do skončení řízení o neplatnosti usnesení valné hromady společnosti“, vedené pod sp. zn. 50 Cm 31/2003.
Z označeného podání navrhovatelů není zřejmé – a odvolací soud se mýlí, usuzuje-li jinak – zda požadují, aby soud [v souladu s §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013] určil, jaká je výše dorovnání připadající na jednu akcii, anebo zda se domáhají zaplacení dorovnání, tedy plnění ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Závěr odvolacího soudu, podle kterého lze (i) z podání navrhovatelů b) až g) dovodit, že požadují, aby soud „zavázal hlavního akcionáře zaplatit navrhovatelům přiměřené dorovnání ve výši stanovené na základě znaleckého posudku“, odporuje shora citované judikatuře Nejvyššího soudu. Podání navrhovatelů doručené dne 8. října 2003 je neurčité, neboť z něho není – v rozporu s požadavkem §79 odst. 1 o. s. ř. – zřejmé, čeho se jím navrhovatelé domáhají (jak má soud ve věci rozhodnout). Uvedená vada návrhu na zahájení řízení přitom brání v pokračování v řízení. Soud prvního stupně měl tudíž navrhovatele b) až g) vést (postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř.) k odstranění této vady.
Navrhovatelé b) až g) pak dne 12. listopadu 2012 při ústním jednání před soudem prvního stupně uvedli, že požadují, aby bylo „určeno jako částka přiměřeného vypořádání pro akcionáře společnosti (…) 15.664 Kč na jednu akcii“. Tím odstranili neurčitost návrhu, a to s účinky ex tunc, ke dni podání návrhu (tj. ke dni 8. října 2003). Od tohoto okamžiku již soud prvního stupně neměl důvod postupovat podle §43 odst. 1 o. s. ř.
Na uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že navrhovatelé b) až g) následně (k výzvě soudu prvního stupně) v podání ze dne 19. listopadu 2013 uvedli, že – vedle určení výše přiměřeného vypořádání (dorovnání) – požadují zaplacení dorovnání ve výši specifikované v tomto podání.
Z řečeného se podává, že navrhovatelé b) až g) uplatnili včas – tj. ve lhůtě určené §220p odst. 4 obch. zák. – právo na dorovnání (přezkoumání výše vypořádání v penězích) návrhem na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (viz výše) přitom plyne, že právo na dorovnání podle §220k a §220p obch. zák. je třeba uplatnit návrhem na plnění (na zaplacení).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve vztahu mezi dovolatelem a navrhovateli b) až g) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu